Jak neuloupit smaragd

Jak neuloupit smaragd

PRVNÍ EPOCHA

1

Dortmunder se vysmrkal. »Pane správce,« řekl, »nedovedete si představit, jak si vážím osobní péče, kterou jste mi věnoval.« S papírovým kapesníkem nemohl nic dělat, takže ho v pěsti jen sežmoulal do koule.

Správce věznice Outes se na Dortmundera uznale usmál, zvedl se za stolem, přešel k němu, poklepal ho po rameni a řekl: »Největší potěšení mi způsobují ti, které můžu zachránit.« Byl to typ moderního vykonavatele státní moci, energický atlet, vycepovaný na univerzitě, reformista, idealista a k tomu člověk ostentativně kamarádský. Dortmunder ho nenáviděl.

Správce věznice prohlásil: »Doprovodím vás k bráně, Dortmunder.«

»To nemusíte, pane správce,« odmítl Dortmunder. Papírový kapesník ho studil a lepil se mu do dlaně.

»Bude to pro mě potěšení,« řekl správce. »Až uvidím, jak vycházíte, a pomyslím si, že už víckrát v životě neuklouznete, že se nikdy neocitnete v těchto zdech, nemáte ponětí, jaké potěšení mi způsobí pomyšlení, že jsem se taky svou malou hřivnou podílel na vaší rehabilitaci.«

Dortmunder sám vůbec žádné potěšení nepociťoval. Střelil svou celu za tři sta dolarů, oplývala totiž fungujícím kohoutkem s teplou vodou a vedl z ní tunel do výdejny léčiv, takže za

tu cenu byla za babku, a ty peníze měl dostat na ruku, až bude odcházet. Dřív si je vzít nemohl, protože by je u něho při poslední prohlídce našli. Ale jak se jich domůže, když správce bude stát zrovna vedle něho?

Zkusil to zahrát do autu: »Pane správce, sem do téhle kanceláře jsem za vámi vždycky chodil, tady jsem poslouchal, jak mi -«

»Tak pojďte, Dortmunder,« přerušil ho správce. »Povídat si můžeme cestou k bráně.«

A tak šli k bráně spolu. Když přecházeli velký vězeňský dvůr, uviděl Dortmunder při svém posledním špacíru Creasyho, vězně důvěrníka se třemi céčky, označujícími jeho privilegované postavení: užuž se k němu hnal, ale ten moment se zarazil. Creasy drobným gestem naznačil: Je to v kýblu.

Dortmunder taktéž udělal drobné gesto, které znamenalo: Kurvašteluňk, to vím, že je to v kýblu.

U brány správce napřáhl ruku a řekl: »Tak zlomte vaz, Dortmunder. Chtěl bych doufat, že vás víckrát neuvidím.« Byl to vtip, protože se zachechtal.

Dortmunder přendal žvanec kapesníku do levé ruky. Byl skutečně plný, měl dlaň celou poblebtanou. Stiskl správci podávanou ruku a řekl: »Taky doufám, že vás už víckrát nespatřím, pane správce.« To nebyl vtip, ale Dortmunder se nicméně taky zachechtal.

Výraz ve správcově tváři působil náhle poněkud skelně. »Ano,« řekl. »Ano.«

Dortmunder se otočil a správci sjel pohled na dlaň.

Velká brána se otevřela, Dortmunder vyšel ven a brána za ním zaklapla. Byl volný, svůj dluh společnosti splatil. Ale taky ulítl o tři kila, himlhergot. S těma prachama počítal. Zbývá mu všehovšudy deset boulí a lístek na vlak.

Zhnuseně odhodil papírový kapesník na chodník.

Znečišťování.

2

Kelp viděl, jak Dortmunder vyšel do slunečního světla a zůstal chvilku stát a jen se rozhlížel. Kelp znal ten pocit, tu první minutu svobody, svobodného vzduchu, svobodného slunce. Nechtěl Dortmunderovi zkazit radost, a tak čekal, ale když konečně Dortmunder vyrazil po chodníku kupředu, nastartoval Kelp motor a sunul se s dlouhou černou limuzínou po vozovce pomalu za ním.

Vůz to byl pěkný, cadillac, po stranách záclonky, v zadním okénku žaluzie, klimatizace, technické fígle tak dokonalé, že když proti vám v noci vyjelo auto, světla se automaticky ztlumila, a vůbec tu byla všechna možná vylepšení, která člověku šetří práci. Kelp vůz klofl předešlou noc v New Yorku. Chtělo se mu zajet sem spíš vozem než se tlouct vlakem, takže si vyšel v noci vybrat vůz, a našel na Východní 67. ulici právě tenhle. Měl samozřejmě tabulku s doktorským označením MUDr., a takové vozy Kelp vždycky hned automaticky zkoušel, protože doktoři většinou nechávají klíčky ve voze, a lékařská profese ho opět nezklamala.

Samozřejmě, že teď vůz už tabulku s doktorským MUDr. neměl. Stát přece neobětoval jen tak výdaje na čtyřletou Kelpovu výuku, aby ho nenaučil vyrábět tabulky na auta.

Sunul se za Dortmunderem, velká černá limuzína tiše předla, pod pneumatikami křupala zaneřáděná vozovka a Kelp uvažoval, jak to Dortmundera překvapí a potěší, až uvidí právě v okamžiku, kdy vypadl na ulici, přátelskou tvář. Užuž chtěl zmáčknout klakson, ale v tom okamžiku se Dortmunder jako na obrtlíku prudce otočil, podíval se na tichou černou limuzínu se záclonkami v okénkách, v obličeji mu vyskočil panický výraz a vzápětí uháněl po chodníku jako

blázen, drže se přihrben těsně při šedé vězeňské zdi.

Na kontrolním panelu u dvířek cadillaku byly čtyři knoflíky na ovládání okének. Jediný háček byl v tom, že Kelp ne a ne si zapamatovat, kterým knoflíkem se otvírá a zavírá které okénko. Stiskl jeden knoflík a dolů sklouzlo pravé zadní. »Dortmundere!« zařval a šlápl na plyn, až milý cadillac po vozovce poposkočil. Kolem dokola nikde nikdo, jen černá limuzína a prchající muž. Po straně strměla ve své šedivé výšce vězeňská věž a na druhé straně ulice se táhla řada zakrslých umouněných domků, tichých a jako zabedněných, s okny osleplými záclonami a závěsy.

elp s autem šněroval po celé ulici, protože jeho pozornost rozvrátil zmatek s knoflíky na ovládání okének. Vtom dolů sjelo levé zadní a Kelp znovu zahulákal Dortmunderovo jméno, ale Dortmunder ho pořád neslyšel. Kelp nahmátl další knoflík, stiskl a nahoru vyjelo pravé zadní. Cadillac nadskočil a vyhoupl se na obrubník, pneumatiky sklouzly zapleveleným prostorem mezi obrubníkem a chodníkem a v tu chvíli již Kelp mířil přímo na Dortmundera, který se otočil, připlácl se zády ke zdi, rozpřáhl do široka ruce a zaječel jako strašidlo, které věstí smrt.

V posledním okamžiku dupl Kelp na brzdy. Byly to brzdy s posilovačem a Kelp je jedním rázem zablokoval, takže cadillac zůstal stát jako přibitý a Kelp se odrazil setrvačností od volantu.

Dortmunder prudce vystrčil jednu roztřesenou ruku a opřel se o vibrující kapotu vozu.

Kelp se pokoušel vylézt, ale v rozrušení zmáčkl zase jiný knoflík, ten, který automaticky zavírá všechny čtyři dveře. »Zatracený doktoři!« zařval, zmáčkl všechny knoflíky, co kde viděl, a nakonec se vytrhl z vozu jako potápěč z obětí chobotnice.

Dortmunder se pořád ještě opíral o zeď, mírně předkloněn, a jednou rukou se přidržoval kapoty. Byl celý sinalý a nebyla to pouze vězeňská bledost.

Kelp došel k němu. »Člověče, co zdrháš?« řekl. »To jsem já, tvůj starej kamarád, Kelp.« A napřáhl ruku.

Dortmunder mu jednu ubalil přímo do oka.

3

»Nemusels dělat nic jinýho než troubit,« vyčítal Dortmunder. Skučel, protože ho na ruce štípal kotník, přesně v místě, kde si ho sedřel o Kelpovu tvář. Přitiskl si jej k ústům.

»Vždyť jsem taky chtěl,« vysvětloval Kelp, »jenže se to ňáko zvrtlo. Ale teď je všecko zas fajn.«

A už jeli po dálnici do New Yorku, rychlostí nařízenou na pětašedesát mil za hodinu. Kelp nemusel dělat nic jiného než držet ruku na volantu a tu a tam se podívat, jestli jsou pořád ještě ve vozovce, a jinak se vůz ovládal sám.

Dortmunder se cítil poškozený. Tři sta doláčů v čudu, vylekaný, že by z toho mohl dostat psotník, tady ho skoro přejede nějaký blázen v cadillaku, a ještě k tomu si odře kotník, a to všechno v jednom jediném dni.

»A vůbec, co chceš?« zeptal se. »Dali mi lístek na vlak, nepotřeboval jsem, aby mě někdo vozil.«

»Určitě potřebuješ ňákou fušku,« odpověděl Kelp. »Pokuď ovšem nemáš už něco v pácu.«

»Nic v pácu nemám,« odpověděl Dortmunder. A když si to zároveň uvědomil, popudilo ho to.

»Tak abys věděl, mám pro tebe přímo přepychovej sos,« vyjádřil se Kelp. Po tváři se mu rozléval blažený úsměv.

Dortmunder se rozhodl, že už se nebude cítit ublížený. »No jo,« prohlásil, »poslechnout si to můžu. Vo co kráčí?«

Kelp začal: »Slyšels někdy o místě, který se jmenuje Talabwo?«

Dortmunder svraštil čelo. »Není to nějakej ostrov v Jižním Pacifiku?«

»Ale né, to je země. V Africe.«

»O té jsem nikdy neslyšel,« pravil Dortmunder. »Slyšel jsem o Kongu.«

»To je blízko,« upřesňoval Kelp. »Aspoň myslím.«

»V těchhle zemích to musí bejt vo hubu, co? Myslím jako vedro.«

»Hm, to víš, asi jo,« souhlasil Kelp. »Nevím. Nikdy jsem tam nebyl.«

»Myslím, že tam by se mi dvakrát nechtělo,« řekl Dortmunder. »Mají tam taky nemoce. A hodně zabíjejí bělochy.«

»Jenom jeptišky,« podotkl Kelp. »Ale nejde o kšeft tam, jde o něco rovnou tady, v starejch zlatejch Státech.«

»Á.« Dortmunder si olízl kotník a pak řekl: »Tak proč mi vykládáš o tom druhým místě?«

»O Talabwu.«

»Jo, o Talabwu. Proč se máme bavit o tom?«

»Hned se k tomu dostanu,« klidnil ho Kelp. »Nikdys neslyšel jméno Akinzi?«

»To je ten doktor, co napsal tu knížku o pohlavním životě,« řekl Dortmunder. »Chtěl jsem si ji v lapáku půjčit z knihovny, jenže na ni měli pořadí na dvanáct let. Dal jsem si záznam pro případ, že by mě pro dobrý chování nepustili dřív, ale ke knížce jsem se tak jako tak nedostal. Ten chlap už je snad pod drnem, ne?«

»Ale o tomhle já nemluvím,« řekl Kelp. Vedle auta se ve stejném proudu sunul nějaký náklaďák, takže Kelp se musel na okamžik věnovat řízení. Zabočil do druhého proudu, předjel náklaďák a pak se zas vrátil do původního. Nato se podíval na Dortmundera a řekl: »Mluvím o zemi. O další zemi. Jmenuje se Akinzi.« Jméno přehláskoval.

Dortmunder zavrtěl hlavou. »To je taky v Africe?«

»Ale o ní jsi přece určitě slyšel.«

»Ne, neslyšel,« odpověděl Dortmunder. »Jenom jsem hádal.«

»Hm.« Kelp vrhl pohled na vozovku. »Jo, je to teda jedna další země v Africe,« vysvětloval. »Nejdřív tam byla britská kolonie, a když se osamostatnila, bylo zle, protože v té zemi existovaly dva kmeny a oba ty kmeny chtěly mít vládu v rukou, takže vypukla občanská válka, až se nakonec rozhodli, že se rozdělí na dvě země. Takže jsou tam teďko ty dvě země, Talabwo a Akinzi.«

»Ty toho o těchhle věcech ale víš,« poznamenal Dortmunder.

»To mám všechno vod lidí, vykládali mi to,« pravil Kelp.

Dortmunder se vyjádřil: »Jenže já v tom pořád nevidím ten kšeft.«

»Už se k tomu dostávám,« řekl Kelp. »Vypadá to, že jeden ten kmen měl takovej smaragd, takovej drahokam, a voni se k tomu modlili jako k pánubohu a teď to mají jako svůj symbol. Něco jako maskot, jako hrob neznámýho vojína, něco na ten způsob.«

»Smaragd?«

»Prej má cenu půl miliónu doláčů,« dodal Kelp.

»To je dost,« řekl Dortmunder.

»Na takovýdle zboží ti ale žádnej překupník neskočí,« pochyboval Kelp, »je to moc známý. A taky by to chtělo příšerně peněz.«

Dortmunder přikyvoval: »Zrovna jsem na to myslel! A když jsem uvažoval, co řekneš, tak asi prostě, že se ten smaragd musí ukrást.«

»Ale přesně to chci vopravdu říct,« přizvukoval Kelp. »Jo, přesně o tenhle kšeft kráčí,

ukrást ten smaragd.«

Dortmunder zjistil, že zase začíná být podrážděný. Vyndal si z kapsičky u košile krabičku kamelek. »No jo, ale když ho nemůžeme nikomu střelit,« namítl, »tak himlhergot, proč ho vlastně chceme ukrást?«

»Protože máme kupce,« odpověděl Kelp. »Když smaragd dostane, vyplatí každýmu chlapovi, co v tom pojede, třicet tisíc dolarů.«

Dortmunder si strčil cigaretu do úst a krabičku zpátky do kapsičky. »A kolik má bejt těch chlapů?«

»Uvažujeme tak o pěti.«

»To je teda sto padesát táců za šutr v hodnotě půl miliónu. To má za babku.«

»Každej dostane třicet tisíc,« zdůraznil Kelp.

Dortmunder zmáčkl zapalovač v přední desce. »Co je to za chlapa?« zeptal se. »Sběratel?«

»Ne. Je to delegát za Talabwo u Spojených národů.«

Dortmunder se podíval na Kelpa. »Kdo že to je?« Zapalovač vyskočil z desky a spadl na zem.

Kelp opakoval svoje slova.

Dortmunder zvedl zapalovač a zapálil si cigaretu. »To mi ale vysvětli.«

»Jistě,« kývl Kelp. »Když se ta britská kolonie rozdělila na dvě země, připadlo to město, kde se smaragd uchovával, k Akinzi. Ale Talabwo je země, kde je ten kmen, co mu smaragd od věků patřil. Spojený národy tam sice vyslaly nějaký lidi, aby situaci rozsoudili, a Akinzi za smaragd něco zaplatilo, ale tady o prachy vůbec nejde. Talabwo chce smaragd.«

Dortmunder zatřásl zapalovačem a vyhodil jej oknem. Pak se zeptal: »Proč nezačnou válčit?«

»Ty země se totiž od sebe liše jí asi jako vejce od vejcete. Jako dva šampióni velterový váhy: vodrovnali by jeden druhýho, ale nezvítězil by nikdo.«

Dortmunder zatáhl z cigarety a vdechl nosem. »Když ten smaragd klofnem a dáme ho Talabwo,« zauvažoval, »jestlipak se Akinzi nesebere a hurá na Spojený národy a tam řeknou: ›Nařiďte jim, ať nám náš smaragd vrátějí, co?« Kýchl.

»Talabwani neprozradí, že ho mají,« ujistil ho Kelp. »Nechtějí ho nikde vystavovat, nic, jenom ho prostě chtějí mít. Pro ně je to symbol. Je to jako s těma Skotama, co před parma lety ukradli sconský korunovační šutr.«

»Kdože co měl udělat?«

»Ale to je taková příhoda, co se stala v Anglii,« odpověděl Kelp. »No nic, vraťme se k tý smaragdový loupeži. Máš zájem v tom ject?«

»Záleží na tom,« řekl Dortmunder. »Kde je ten smaragd teďko?«

»Právě teďko,« odpověděl Kelp, »je v Coliseu v New Yorku. Je tam panafrická výstava, všecky možný krámy z Afriky, a smaragd tvoří součást expozice Akinzi.«

»Takže my ho máme jako sejmout v Coliseu?«

»To zrovna nemusí bejt,« odpověděl Kelp. »Za pár týdnů se výstava vydá na okružní cestu. Bude na spoustě nejrůznějších míst a poveze se vlakem a na nákladních auťácích. Budeme mít fůru příležitostí, jak si na něj máknout.«

Dortmunder přikývl. »Takže my klofnem ten smaragd, dáme ho tomu chlápkovi -«

»Jmenuje se Iko,« řekl Kelp a vyslovil jméno jako aiko, s přízvukem na první slabice.

Dortmunder svraštil čelo. »Není to japonskej foťák?«

»Ne, je to jméno delegáta za Talabwo u Spojen ých národů. A jestli máš o ten kšeft zájem, tak právě toho jedeme navštívit.«

Dortmunder se zeptal: »A von ví, že přijedu taky?«

»Bodejť,« přikývl Kelp. »Řek jsem mu, že potřebujeme organizátora, plánovače, a řek jsem mu taky, že Dortmunder je v týdle branži ten nejlepší organizátor na světě, a když budeme mít moc velkou kliku, že tě získáme, a ty že nám to všechno pěkně narafičíš. že si vodkrucuješ poslední dny v kriminále jsem mu neřek.«

»To je dobře,« vyjádřil se Dortmunder.

4

Major Patrick Iko, podsaditý, černý, kníratý, studoval právě zprávu o Johnu Archibaldovi Dortmunderovi, kterou mu dodali, a s pobaven ým pohrdáním zavrtěl hlavou. Nedovedl pochopit, proč mu Kelp nechtěl říct, že Dortmunder dokončuje výkon trestu, poté co se zrovna do puntíku nevyvedl jeden z jeho důmyslných plánů, ale cožpak si Kelp neuvědomil, že major si automaticky zjistí podrobnosti o celkovém profilu všech lidí, kteří přicházejí v úvahu? S lidmi, kterým svěří balabomoský smaragd, si bude muset samozřejmě počínat krajně selektivně. Nemůže riskovat a nabrat nějaká nepoctivá individua, lidi, kteří by sice smaragd z Akinzi zachránili, ale pak by jej ukradli sami pro sebe.

Velké mahagonové dveře se otevřely a dovnitř vešel majorův tajemník, štíhlý, diskrétně vyhlížející, ebenově černý mladý muž v brýlích s antireflexními skly a pravil: »Pane majore, jsou tu dva pánové. Pan Kelp a ještě jeden muž.«

»Uveďte je.«

»Ano, pane.« Tajemník vycouval.

Major sklapl zprávu a uložil ji do zásuvky psacího stolu. Pak se zvedl a usmál se umírněně přátelským úsměvem na oba bělochy, kteří k němu kráčeli po předlouhém orientálním běhounu. »Á, pan Kelp,« pravil. »Je mi potěšením, že vás zase vidím.«

»Potěšení je i na naší straně, pane majore,« řekl Kelp. »To je John Dortmunder, ten pán, co jsem vám o něm vypravoval.«

»Pane Dortmundere.« A major se lehce uklonil. »Račte se oba posadit, ano?«

Všichni se posadili a major se zpytavě zahleděl na Dortmundera. Vždycky ho fascinovalo, když viděl živého právě toho člověka, kterého zatím poznal jen z písemné zprávy, z popisu napsaného strojem na arších papíru složených v žlutavých deskách, z fotokopií dokumentů a z novinových výstřižků a fotografií. A teď je před ním právě ten člověk, kterého se zpráva pokoušela vystihnout. Jak blízko se dostala k pravdě?

Po stránce faktů toho věděl major Iko o Johnu Archibaldovi Dortmunderovi dost. Věděl, že Dortmunderovi je třicet šest let, že se narodil v malém městečku ve středu státu Illinois, že vyrůstal v sirotčinci, že sloužil v armádě Spojených států v Koreji, když se tam prováděly policejní akce, ale od té doby že byl v oné hře na četníky a zloděje vždycky na té druhé straně a že dvakrát seděl za loupež, z čehož druhý trest skončil vzhledem k dobrému chování vězně právě toho dopoledne. Věděl také, že Dortmundera zatkli několikrát při jiných příležitostech, ale že byla tato zatčení pokaždé vedle. Věděl, že Dortmunder nebyl nikdy zatčen pro žádný jiný zločin a že se zřejmě nevynořily dokonce ani žádné fámy, jež by se týkaly nějakých vražd, žhářství nebo únosů, které by údajně mohl spáchat. A věděl, že Dortmunder byl v roce 1952 v San Diegu ženat, jeho manželka že byla animírka v baru,
měla jméno Meduse Raketová, a s tou že ho bez průtahů a nikoli z jeho viny hladce rozvedli v roce 1954.

A co bylo možno pozorovat na živém člověku? Seděl tu v přímém slunečním světle, které se sem linulo okny s vyhlídkou do parku, a především připomínal rekonvalescenta. Malinko prošedivělý, malinko unavený, tvář malinko vrásčitou, štíhlé tělo působící spíš křehce. Oblek měl zřejmě nový a zřejmě to byla ta nejlacinější kvalita, jaká se vyrábí. Boty měl zřejmě staré, ale když byly nové, mohly zřejmě stát spoustu peněz. Oblečení vůbec prozrazovalo člověka zvyklého žít na slušné životní úrovni, na kterého však momentálně trhly zlé časy. Když se Dortmunderův pohled střetl s majorovým, byly Dortmunderovy oči mdlé, bez jakéhokoli výrazu, ale obezřetné. Člověk, který dá jen sám na sebe, uvažuje major, a člověk, který dochází k svým rozhodnutím pomalu, ale pak se jich drží.

A drží taky slovo, hm? Major si pomyslel, že by to možná stálo za pokus. Řekl: »Takže vítejte zpátky na svět, pane Dortmundere. Dovedu si představit, jak sladce chutná právě v tomhle okamžiku svoboda.«

Dortmunder a Kelp se na sebe podívali.

Major se usmál: »Pan Kelp mi nic neřekl.«

»Já vím,« kývl Dortmunder. »Jste si o mně zjišťoval věci po svý ose.«

»Přirozeně,« přizvukoval major. »Vy byste to snad neudělal, kdybyste byl na mém místě?«

»Možná že bych si o vás taky měl něco zjistit,« pravil Dortmunder.

»A víte, že byste možná měl,« přikývl major. »U Spojených národů by vám o mně velice rádi poskytli informace. Anebo si zavolejte na vaše vlastní ministerstvo zahraničí, určitě tam o mně budou nějaké materiály mít.«

Dortmunder pokrčil rameny. »To je ale fuk. Co jste o mně zjistil?«

»že to s vámi možná můžu zkusit. Pan Kelp říká, že dovedete dělat dobré plány.«

»Snažím se.«

»Co se stalo minule?«

»Někde se něco pomrvilo,« řekl Dortmunder.

Kelp honem přispěchal příteli na pomoc. »Pane majore, jeho chyba to nebyla, prostě šílenej pech. On to chystal pro -«

»Přečetl jsem si zprávu,« přerušil ho major. »Děkuji.« Pak se obrátil na Dortmundera: »Plán to byl dobrý, ale těší mě, že neztrácíte čas nějakým ospravedlňováním.«

»Jaksi to nedovedu znova rozebírat,« řekl Dortmunder. »Radši si promluvíme o vašem smaragdu.«

»Dobrá. Jste schopni ho dostat?«

»To nevím. Jakou pomoc nám můžete poskytnout?«

Major se zamračil. »Pomoc? Jakou pomoc myslíte?«

»Nejspíš budem potřebovat pár pušek. Jedno dvě auta, možná náklaďák, to záleží, jak se celá práce vystříbří. Možná že budeme potřebovat ještě pár jinejch věcí.«

»Aha, ano,« řekl major. »Jistě že bych vám mohl poskytnout jakýkoliv materiál, co byste potřebovali.«

»Dobrá.« Dortmunder přikývl a vytáhl z kapsičky zmačkaný paklík kamelek. Zapálil si a naklonil se, aby odhodil sirku do popelníku na majorově stole. »Pokud jde o peníze,« prohlásil, »Kelp říká, že to má být třicet hadrů na hlavu.«

»Ano, třicet tisíc dolarů.«

»Bez ohledu na počet lidí.«

»Hm,« odpověděl major, »jistý limit by tu samozřejmě měl existovat. Nechtěl bych, abyste naverbovali celou armádu.«

»Ten limit je?«

»Pan Kelp hovořil o pěti lidech.«

»Dobrá. To dělá sto padesát hadrů. Co když to zmáknem s míň lidma?«

»Bude to pořád třicet tisíc dolarů na hlavu.«

Dortmunder se zeptal: »Proč?«

»Nechtěl bych vás nijak ponoukat,« vyjádřil se major, »abyste se loupež pokoušeli realizovat s příliš malým počtem lidí. Takže to bude třicet tisíc na hlavu, bez ohledu, jak mnoho nebo jak málo lidí se účastní.«

»Do pěti.«

»Když mi řeknete, že je naprosto nezbytné, aby jich bylo šest, zaplatím za šest.«

Dortmunder přikývl. Pak dodal: »Plus výlohy.«

»Prosím?«

»To bude normální plné zaměstnání asi tak na měsíc, možná na šest týdnů,« pokračoval Dortmunder. »Musíme z něčeho žít«

»Chcete říct, že potřebujete zálohu na těch třicet tisíc.«

»Ne. Chci říct, že požaduju peníze na výlohy nad a mimo onu sumu třiceti tisíc.«

Major zavrtěl hlavou. »Ne, ne,« řekl, »lituji, ale na tom jsme se nedohodli. Třicet tisíc na hlavu a to je všecko.«

Dortmunder se zvedl a zamáčkl v majorově popelníku cigaretu. Doutnala. Dortmunder řekl: »Na shledanou,« a dodal: »Jdem Kelpe,« a vyrazil ke dveřím.

Major nechtěl věřit svým očím. Zavolal na ně: »Vy odcházíte?«

Dortmunder se u dveří otočil: »Jjo.«

»Ale proč?«

»Vy jste moc velkej šunt. Z práce u vás bych měl za chvíli nervy v kýblu. Přišel bych si k vám pro kvér a vy byste mi nechtěl dát než jednu kulku.« Dortmunder sáhl po knoflíku u dveří.

Major ze sebe vyrazil: »Počkejte.«

Dortmunder čekal s rukou na knoflíku.

Major rychle uvažoval a v duchu sčítal výlohy. »Dám vám sto dolarů týdně na hlavu na živobytí.«

»Dvě stě,« trval na svém Dortmunder. »V New Yorku nikdo za sto dolarů nevyžije.«

»Sto padesát,« navrhl major.

Dortmunder zaváhal a major pozoroval, jak se snaží rozhodnout, jestli se má hrdlit o plnou částku.

Kelp, který tam celou dobu jen tak seděl, pravil: »To je férová taxa, Dortmundere. Dyť je to kruci jenom na pár tejdnů.«

Dortmunder pokrčil rameny a spustil ruku z knoflíku. »Tak jo,« kývl. Vrátil se a posadil se. »Co mi můžete říct? Jak ten smaragd hlídají a kde ho vůbec mají?«

Z doutnající kamelky se vinula vzhůru úzká roztřesená stužka kouře, jako by si v popelníku rozdělal táborák titěrný Čirokéz. Křivka kouře se vznášela přímo mezi majorem a Dortmunderem, a když se major pokoušel zaostřit pohled na Dortmunderovu tvář, měl dojem, že musí šilhat. Ale přílišná hrdost mu nedovolovala cigaretu ani zamáčknout, ani pohnout hlavou, takže jenom švidral s jedním okem napůl přivřeným a tak odpovídal na Dortmunderovy otázky: »Vím jen to, že ho Akinzani moc dobře hlídají. Pokoušel jsem se zjistit detaily, kolik je stráží a tak dále, jenže všecko je to utajené.«

»Ale vždyť je teď v Coliseu.«

»Ano. Jako součást akinzijské expozice.«

»Fajn. Tak si to zajdem omrknout. Kdy dostaneme svoje peníze?«

Major se zatvářil nechápavě. »Vaše peníze?«

»Sto padesát za tenhle týden.«

»Aha.« Bylo to na něho všecko moc rychlé. »Zavolám dolů do finančního. Až půjdete odtud, můžete se tam zastavit.«

»Dobrá.« Dortmunder se zvedl a vteřinu po něm i Kelp. Dortmunder řekl: »Když budu něco potřebovat, spojím se s vámi.« Tím si byl major jist.

5

»Mně teda napůl miliónu nepřipadá,« poznamenal Dortmunder.

»Ale stejně hodí třicet tisíc,« připomněl Kelp. »Na hlavu.«

Smaragd, s mnoha vybroušenými fasetami, temně zelený, jen o něco menší než golfový míček, spočíval na malém bílém trojnohém stojánku, který stál na rudém saténu na stolečku, jenž byl celý pod skleněným krytem se všemi čtyřmi postranními stěnami i vrškem ze skla. Skleněný hranol byl asi pět stop široký a sedm vysoký a ve vzdálenosti přibližně pěti stop od něho stály čtyři sloupky, na nichž byla zaháknuta rudá sametová šňůra, vytvářející další větší čtverec, jenž měl držet všechny zvědavce v bezpečné vzdálenosti. V každém rohu tohoto většího čtvercového prostoru ohraničeného šňůrou stála černošská stráž v temně modré uniformě s revolverem v pouzdru po boku. Na stojanu o jedné noze, který vypadal jako pultík na noty, ležel malý aršík, na němž stálo velkými písmeny BALABOMOSKÝ SMARAGD a kde se uváděla historie kamene, data a jména a místa.

Dortmunder studoval stráže. Vypadaly znuděně, ale nikoli ospale. Prohlížel si sklo, mělo ono lehce olivové zabarvení skla s velkým obsahem kovu. Neprůstřelné, odolné proti otřesům i proti zlodějům. Hrany skleněného krytu, stejně tak jako čáry dotyku skla s podlahou, lemovaly proužky chromované oceli.

Byli v prvním patře Colisea, strop se jim zvedal asi třicet stop nad hlavu, po třech stranách vyčnívaly nahoře nad plochu patra balkónky. Panafrická kultura a expozice umění byly roztroušeny po všech třech patrech výstavní plochy, přičemž nejkvalitnější byly právě zde v prvním poschodí. Vysoký strop odrážel obecný šum návštěvníků, kteří se sunuli kolem vystavených předmětů.

Jelikož Akinzi není zvlášť velký ani důležitý africký národ, nedostal přidělenou plochu přímo uprostřed, ale protože byl balabomoský smaragd považován za kámen velice působivý, nestrčili ho zase někam ke stěně nebo až někam do třetího patra. Byl umístěn v prostoru celkem ze všech stran otevřeném, míle ode všech východů.

»Já viděl dost,« prohlásil Dortmunder.

»Já taky,« řekl Kelp.

Vyšli z Colisea a zamířili přes Kolumbovo náměstí do Ústředního parku. Dali se cestičkou k jezeru a Dortmunder poznamenal: »To teda bude tvrdej chleba, dostat ho tamodtuď!«

»Jo, to bude,« přitakal Kelp.

»Nevím, jestli bychom neměli počkat, až se vydá na cestu,« nadhodil Dortmunder.

»To bude ještě chvilku trvat,« podotkl Kelp. »To by Ikovi nevonělo, abychom dřepěli s rukama v klíně za sto padesát boulí na hlavu.«

»Na Ika zapomeň,« řekl Dortmunder. »Jestli do tohodle pudem, budu to mít na povel já. Ika si vemu na starost sám, s tím si hlavu nedělej.«

»No jo, Dortmundere,« kývl Kelp. »Všecko po tvým.«

Došli k jezírku a posadili se na lavičku. Byl červen a Kelp pozoroval, jak kolem chodí děvčata. Dortmunder seděl s pohledem upřeným na jezírko.

Ten kšeft mu vrtal hlavou, nevěděl, jestli se mu zamlouvá nebo ne. Líbila se mu představa zaručené návratnosti celého podniku, vyhovovala mu představa malého, snadno transportovatelného objektu loupeže a byl si téměř jist, že by zvládl Ika natolik, aby nepůsobil žádné obtíže. Nedávno si dvakrát nabil, nebylo by moc dobré, aby si natloukl potřetí. Nechtělo se mu strávit zbytek života polykáním vězeňské stravy.

Takže co se mu tedy nezdá? Tak především jdou po věci, která se odhaduje na půl miliónu dolarů, a to dá rozum, že věc, která se šacuje na půl miliónu dolarů, bude pořádně střežená. Vyfouknout ten kámen Akinziňanům nebude nic lehkého. Ti čtyři strážní, neprůstřelné sklo, to bude nejspíš jen začátek všech bezpečnostních opatření.

Dále, i když se jim nakrásně podaří s kamenem uniknout, rozhodně mohou počítat se silnou aktivitou policie. Je nejvýš pravděpodobné, že policajti budou ochotni obětovat daleko víc času a energie na pronásledování lidí, kteří ukradli smaragd v hodnotě půl miliónu dolarů než na honbu za nějakým člověkem, který zmákl přenosnou televizi. Všude se taky bude hemžit spousta fízláků od pojišťovny, a ti někdy bývají horší než policajti.

A nakonec, jak má vědět, jestli se může Ikovi důvěřovat? Na tom hajzlíkovi je cosi nějak moc úlisného.

Zeptal se: »Co si myslíš o Ikovi?«

Kelp překvapeně odtrhl zrak od dívky v zelených šatech: »Ten je v pořádku, aspoň bych řek. Proč?«

»Myslíš si, že zaplatí?«

Kelp se zasmál. »Bodejť by nezaplatil. Chce smaragd, tak zaplatit musí.«

»Co když ne? Nikde jinde žádnýho kupce nenajdem.«

»Pojišťovna,« odpověděl pohotově Kelp. »Za šutr v hodnotě půl miliónu dolarů zatáhnou sto padesát táců, div se nepřerazejí.«

Dortmunder přikývl: »Možná jo, ostatně tohle by vůbec byla lepší taktika.«

Kelp ho nepochopil. »Co?« zeptal se.

»Necháme Ika, ať ten podnik cvakne,« vysvětloval Dortmunder. »Ale až smaragd dostanem, prodáme ho radši pojišťovně.«

»To se mi nelíbí,« řekl Kelp.

»Proč ne?«

»Protože Iko ví, kdo jsme,« odpověděl Kelp, »a když je ten smaragd pro lidi v jeho zemi tak obrovskej symbol a my bychom ho ukradli pro sebe, mohlo by je to šíleně nasáknout, a já nemám vůbec chuť mít v patách, prachy neprachy, celej jeden africkej národ.«

»No jo,« přikývl Dortmunder. »No jo. Uvidíme, jak se to vyvrbí.«

»Celej jeden africkej národ v patách,« otřásl se Kelp. »To by se mi teda vůbec nepáčilo.«

»No jo, dobře.«

»A ty jejich foukací trubičky na střílení a otrávený šípy, brr,« otřásl se Kelp znovu.

»Myslím, že už se teď taky kapku zmodernizovali,« poznamenal Dortmunder.

Kelp se na něho podíval. »A to mě má jako upokojit? Automaty a letadla?«

»No jo, tak nic,« řekl Dortmunder. »Tak nic.« Aby obrátil list, zeptal se: »Koho myslíš, že bychom měli nabrat?«

»Jako zbytek týmu?« pokrčil Kelp rameny. »To nevim. Jaký chlapy vlastně potřebujme?«

»Těžko říct.« Dortmunder se zamračeně zadíval na jezírko a naprosto ignoroval dívku v přiléhavém trikotu s tygřím pruhováním, která právě kráčela kolem. »žádný specialisty,« odpověděl, »možná tak zámečníka. Ale nikoho na sejfy nebo tak.«

»Potřebujeme jich pět nebo šest?«

»Pět,« odpověděl Dortmunder. A vyslovil jedno z pravidel, kterých se v životě držel. »Když kšeft nemůžeš zmáknout s pěti chlapama, nezmákneš ho vůbec.«

»Dobrá,« řekl Kelp. »Takže potřebujeme řidiče, zámečníka a jednoho poskoka, co by všecko zajišťoval.«

»Jo,« kývl Dortmunder. »Pokud jde o toho zámečníka, tak to přece byl takovej ten malej chlápek z Des Moinesu. Víš, koho myslím?«

»Jmenoval se nějak jako Wise? Wiseman? Welsh? «

»Whistler!« řekl Dortmunder.

»Přesně tak!« přikývl Kelp a pak zavrtěl hlavou. »Ten je v lapáku. Zašili ho, že pustil lva.«

Dortmunder odvrátil hlavu od jezírka a zadíval se na Kelpa. »Cože s ním udělali?«

Kelp pokrčil rameny: »Já za to nemůžu. To jsem prostě slyšel. Vzal haranty do zoologický zahrady, nějak se votravoval a začal si hrát úplně bezmyšlenkovitě se zámky, asi tak jako bychom si ty nebo já třeba něco čmárali, no a co se nestalo, pustil lva.«

»To je teda pěkný,« pokyvoval hlavou Dortmunder.

»Já za to nemůžu,« řekl Kelp. Pak dodal: »A co Chefwick? Toho znáš?«

»Ten cvok přes vláčky? Ten to má v hlavě úplně pošahaný.«

»Ale zámečník je prvotřídní,« podotkl Kelp. »A je k mání.«

»Tak dobře,« kývl Dortmunder. »Zavolej mu.«

»Zavolám.« Kelp pozoroval dvě dívky v různých odstínech zelené a zlaté, které procházely kolem. »Taky potřebujeme řidiče,« dodal.

»Co Lartz? Pamatuješ se na něho?«

»Toho pusť z hlavy,« řekl Kelp. »Ten je ve špitále.«

»Od kdy?«

»Pár tejdnů. Narazil do letadla.«

Dortmunder na něho vrhl dlouhý pomalý pohled. »Cože udělal?«

»No já za to nemůžu,« řekl Kelp. »Podle toho, co jsem slyšel, byl na Long Islandu na svatbě nějaký sestřenice, vracel se do města a jel po Van Wyckově dálnici, jenže nesprávným směrem, a najednou zjistil, že je na Kennedyho letišti. Byl myslím trošku pod párou a -«

»Aha, jo,« řekl Dortmunder.

»Jo. Úplně ho zmátly značky a světla a skončil na příjezdový dráze číslo sedmnáct a narazil do letadla Východních aerolinek, co zrovna přijelo z Miami.«

»Dráha číslo sedmnáct,« řekl Dortmunder.

»Aspoň tak jsem to slyšel,« poznamenal Kelp.

Dortmunder vytáhl kamelky a strčil si jednu do pusy. Nabídl balíček Kelpovi, ale Kelp zavrtěl hlavou: »Těch jsem nechal. Zabraly na mě reklamy proti rakovině.«

Dortmunderovi uvízla ruka s cigaretami ve vzduchu: »Reklamy proti rakovině?«

»No. V televizi.«

»Televizi jsem neviděl čtyři roky,« dal se slyšet Dortmunder.

»Tos o něco přišel,« podotkl Kelp.

»Zřejmě že jo,« kývl Dortmunder. »O reklamy proti rakovině.«

»Přesně tak. Ty člověku naženou! Počkej, až nějakou uvidíš.«

»Hm,« řekl Dortmunder. Zastrčil krabičku a zapálil si cigaretu v ústech. »S tím řidičem,« pokračoval. »Slyšels, že by se poslední dobou stalo něco divnýho se Stanem Murchem?«

»Se Stanem? Ne. A co by se mělo stát?«

Dortmunder se na něho znovu podíval. »Já jsem se ptal tebe.«

Kelp polekaně pokrčil rameny. »Naposledy jsem slyšel, že se má dobře.«

»Takže proč bychom nevyužili jeho?« navrhl Dortmunder.

»Jestli si myslíš, že je v pořádku,« souhlasil Kelp. Dortmunder vzdychl. »Zavolám mu a zeptám se.«

»Teď koho na toho poskoka?« pokračoval Kelp.

»Bojím se na to někoho vůbec zmínit,« řekl Dortmunder.

Kelp se na něho překvapeně podíval. »Proč? Dovedeš přece věci posoudit.«

Dortmunder vzdychl. »Co Ernie Danforth?« navrhl.

Kelp zavrtěl hlavou. »Ten s tímhle kšeftem praštil,« odpověděl.

»že praštil?«

»Jo. Stal se z něho farář. Hele, aspoň jak já to slyšel, koukal na film s Patem O’Brienem o tom nebožtíkovi -«

»No jo, tak jo.« Dortmunder se zvedl. Zahodil cigaretu do jezírka. »Teď chci vědět, co říkáš na Alana Grenwooda,« pravil přiškrceným hlasem, »a nechci slyšet nic víc než ano ne.«

Kelpa to zase vylekalo. Zašvidral na Dortmundera: »Ano ne v jakým smyslu?«

»Jestli ho mužem potřebovat.«

Od okamžiku, kdy Dortmunder zahodil cigaretu do jezírka, na něho zle shlížela nějaká stará paní, ale najednou zbledla a rychle odcházela.

Kelp řekl: »Jistě že ho můžeme potřebovat. Proč ne? Greenwood je tutovej chlap.«

»Zavolám mu!« zařval Dortmunder.

»Já tě slyším,« vyhrkl Kelp. »Já tě slyším.«

Dortmunder se rozhlédl. »Jdem se napít,« prohlásil.

»Fajn,« vyskočil Kelp. »Jak myslíš. Fajn. Fajn.«

6

Dálnice jako pravítko. »Jo, synáčku,« ucedí Stan Murch mezi zaťatými zuby. »To je vono.«

Sedí nahrbený nad volantem, svírá jej prsty v jelenicových rukavicích, oči mu občas sjedou na kontrolní panel a zpytují ciferníky: rychloměr, počítač ujeté vzdálenosti, tachometr, palivoměr, teploměr, údaje o tlaku oleje a hodiny. Murch je zapřen do popruhu, který ho táhne k sedadlu, a sleduje, jak se dlouhý štíhlý čenich automobilu přibližuje k chlapíkovi před ním. Chtěl ho původně předjet na vnitřní straně, u zábradlí, a kdyby tohohle zvládl, silnice je jeho.

Jenže ten druhý chlapík si uvědomil, jak se vzdálenost mezi oběma vozidly zmenšuje, a Murch jasně cítil, že druhé auto vyráží kupředu a snaží se uniknout nebezpečí.

Ne. To se nesmí stát. Murch se podíval do zpětného zrcátka (tam bylo všechno v pořádku), šlápl na plyn, mustang vyrazil kupředu, proletěl jako blesk kolem zeleného pontiaku, přejel přes dva pruhy a Murch nohu na plynu povolil. Pontiac mu s burácením projel po levici, ale Murchovi to bylo jedno. Dal najevo, kdo je, a za okam žik z téhle silnice stejně odbočí. Četl na tabuli: »Canarssie.« Murch zamířil z dálnice Belt Parkway po kruhovém nájezdu na Rockaway Parkway, dlouhou, širokou a hrbolatou silnici v rovinatém terénu, lemovanou staveništi, supermarkety a řadami domů nalepených k sobě.

Murch bydlel s matkou na Východní 99. ulici, jen kousek od Rockaway Parkway. Zabočil doprava, pak doleva, uprostřed bloku domů zpomalil, viděl, že před domem stojí zaparkovaný matčin taxík a sunul se pomalu směrem k parkovací ploše na protějším konci. Vzal si ze zadního sedadla gramofonové album, Zvuky Indianapolis stereo a hifi, a zamířil ulicí zpátky k domu. Byl to dům stavěný pro dvě rodiny a začleněný do fronty dalších domů a Murch tu bydlel s matkou v přízemí v bytě o velikosti tři a půl, zatímco různí další nájemníci v prvním patře bydleli v bytě čtyři a půl. Přízemí mělo jen tři a půl, protože tam, kde měla být čtvrtá místnost, byla garáž.

Nahoře na venkovních schodech vedoucích do prvního patra seděl na čerstvém vzduchu jeden nájemník domu, obchodník s rybami jménem Friedkin. Friedkinova žena takhle manžela vyháněla na čerstvý vzduch prakticky za každých okolností, pokud nebyla vánice nebo právě nevybuchla atomová puma. Friedkin na Murche zamával, až od něho zavanula vůně moře, a zavolal: »Jak se vede, frajere?«

»Mmjo,« zavrčel Murch. Na hovory s lidmi nebyl nijak zvlášť vysazený. Většinou konverzoval s auty.

Vešel do domu a zavolal: »Mami?« Zůstal stát v kuchyni.

Byla dole v místnosti, kterou měli navíc mimo byt. Vedle bytu tři a půl jim totiž patřila ještě ve vlhkém suterénu jedna nedohotovená místnost, kterou sousedé většinou pokládali za něco jako rodinný pokoj k nejrůznějším účelům. Murch s matkou však z tohohle sklepního břicha udělali Murchovu ložnici.

Murchova matka vyšla nahoru: »Ty už jseš doma?«

»Hele, co mám,« ukázal jí Murch desku.

»Tak ji pusť,« řekla.

»Tak jo,« kývl.

Šli spolu do obýváku, a když Murch dával desku do gramofonu, zeptal se: »Jak to, že jsi dneska doma tak brzo?«

»Áále,« prohlásila otráveně. »To víš, jeden policajtskej mudrc na letišti.«

»Zase jsi vzala víc než jednoho pasažéra,« řekl Murch.

Celá se nasupila. »A proč ne?« chtěla vědět. »V tomhle městě je nedostatek taxíků, to přece víš. Přála bych ti vidět ty davy lidí před letištěm, a musejí čekat půl hodiny, celou hodinu, a za tu dobu, než splašejí taxíka a dostanou se na Manhattan, by dolítli do Evropy. Takže já se jen snažím tu situaci vylepšit. Těm je to fuk, zákazníkům je to fuk, museli by platit stejnou taxu tak jako tak. A mně to helfne, já dostanu dvakrát třikrát tolik, než je na taxametru. A městu to taky pomáhá, sakra pořádně to zvedne obecnej dojem. Jenže povídej to fízlákovi. Pusť tu desku.«

»Na jak dlouho ti to zatrhli?«

»Na dva dny,« odpověděla. »Pusť tu desku.«

»Mami,« zavyčítal a držel přitom přenosku nad otáčejícím se talířem, »prosím tebe, proč to takhle pokoušíš? Tolik prachů zas nemáme.«

»Na to, abys je mohl rozhazovat za desky, máš dost,« podotkla. »Pusť tu desku.«

»Kdybych věděl, že ti na dva dny zarážejí ježdění -«

»Vždycky si můžeš sehnat práci,« ucedila.

Murche jako když píchne: položil přenosku zpátky na vidlici a dal si ruce v bok. »Tak todle teda chceš?« vyjel. »Ty chceš, abych vzal místo na poště?«

»Ne, na mě se neohlížej,« prohlásila matka najednou zkroušeně. Přistoupila k němu a pohladila ho po tváři. »Já vím, že se ti brzy šikne něco prímovýho. A až to budeš mít, Stane, nikdo na týhletý zelený boží zemi to neroztočí svobodnějc a upřímnějc než ty.«

»To máš sakra pravdu,« řekl Murch, sice usmířený, ale pořád ještě naštětěný.

»Pusť tu desku,« vybízela jej matka. »Poslechnem si ji.«

»Hned to bude.«

Murch položil přenosku do první drážky desky. Místnost zalehlo skřípění pneumatik, túrování motorů a hukot vytáčených rychlostí.

Mlčky poslouchali první stranu, a Když skončila, prohlásil Murch: »To je tutová deska.«

»Myslím, že to je jedna z nejlepších, Stane,« pravila Murchova matka. »To si teda myslím. Poslechnem si druhou stranu.«

»Dobrá.«

Murch šel ke gramofonu, a když desku zvedl, zazvonil telefon. »Do hajzlu,« řekl.

»Neber to,« pravila matka. »Pusť tu druhou stranu.«

»Jo.«

Murch pustil druhou stranu desky a vyzvánění telefonu utonulo v náhlém burácení dvaceti automobilových motorů, které zabíraly všechny naráz.

Jenže neznámý volající se nehodlal vzdát. V místech, kde ryk na desce trochu zeslábl, bylo vyzvánění telefonu stále se vší dotěrností slyšet. Na řidiči řítícím se do vzdálené zatáčky rychlostí sto dvacet mil za hodinu by nikdo neměl chtít, aby bral telefon.

Murch nakonec otráveně zavrtěl hlavou, pokrčil na matku rameny a zvedl sluchátko. »Kdo je tam?« zařval, aby přehlušil zvuky linoucí se z desky.

Hlas ve veliké dálce řekl: »Stan Murch?«

»U telefonu.«

Vzdálený hlas opět něco řekl.

»Co?«

Vzdálený hlas zařval: »Tady je Dortmunder.«

»Á, jo! Jak se vede?«

»Prima! Kde to bydlíš, na závodní dráze?«

»Moment!« zařval Murch, položil telefon a šel zastavit gramofon. »Hned to zas pustím,« uklidnil matku. »To je jeden známej, mohl by z toho bejt kšeft.«

»Já věděla, že se něco šikne,« libovala si matka. »Všechno zlý je k něčemu dobrý.«

Murch se vrátil k telefonu. »Ahoj, Dortmundere?«

»Jo, teď je to mnohem lepší,« pochvaloval si Dortmunder. »Cos to udělal, zavřels okno?«

»Ne, to byla deska. Zastavil jsem ji.«

Následovala dlouhá pomlka.

Murch řekl: »Dortmundere?«

»Já jsem tady,« odpověděl Dortmunder, ale jeho hlas byl slyšet o něco slaběji než předtím. Pak pravil hlasem stejně silným jako dřív: »Chtěl jsem se zeptat, jestli bys byl k mání na místo řidiče.«

»To víš, že jsem.«

»Ty znáš grilbar O. J. na Amsterodamské avenue, viď, tak tam přijď dnes večer za mnou,« řekl Dortmunder.

»Fajn. V kolik?«

»V deset.«

»Přijdu. Nashle, Dortmundere.«

Murch zavěsil telefon a oznámil matce: »Hm vypadá to, že brzy kápnou nějaký prachy.«

»Príma,« řekla matka. »Pusť tu desku«

»Dobře.«

Murch šel ke gramofonu a pustil druhou stranu znovu od za čátku.

7

»Tu tú,« udělal Roger Chefwick. Jeho tři vláčky s rozchodem kol H-O byly všechny v pohybu na kolejích jeho dráhy s rozchodem kolejnic H-O a cestovaly oběma směry kolem dokola suterénu. Výhybky přeskakovaly, elektrické signály se rozsvěcovaly a vůbec se daly všechny možné věci. Hlídači trati se vysunovali ze svých domečků a mávali praporky. Plošinové nákladní vagóny se zastavovaly na vyhrazených místech a plnily se zrním, jen aby se někde na druhém konci znovu zastavily a zrní opět vysypaly. Poštovní vozy bleskově sbíraly pytle s poštou. Na silničních přejezdech vyzváněly zvonce, závory se sklápěly, a když vlak přejel, zvedaly se zase nahoru.

»Tu tú,« udělal Roger Chefwick.

Chefwick, pomenší šlachovitý chlapík v pozdějším středním věku, byl usazen na vysokém štokrleti na své obrovské konsoli, zkušená ruka klouzala po spleti transformátorů a páček od zvláštních vypínačů. Čtyři stopy široká drážní plocha umístěná na překližce ve výši pasu zabírala celé tři stěny suterénu, takže Chefwick uprostřed toho všeho vypadal jako v dokonalém panoramatickém kinu. Celé dráze dodávaly věrohodnosti modely domků, stromů a dokonce i hor. Jeho vláčky cestovaly přes mosty, projížděly tunely a důmyslně se kroutícími zatáčkami trati v několika stupních nad sebou.

»Tu tú,« udělal Roger Chefwick.

»Rogere,« zavolala na něho manželka.

Chefwick se prudce otočil a spatřil uprostřed schodů vedoucích dolů do sklepa Maud. Maud byla příjemná žena energického, i když blíže nedefinovatelného zevnějšku a byla pro něho perfektní družkou a Chefwick dobře věděl, jaké ho potkalo štěstí, že ji má.

»Ano, zlato,« odpověděl.

»Telefon, Rogere.«

»Panebože,« vzdychl Chefwick, »moment.«

»Řeknu, ať počkají,« a otočila se, že půjde nahoru.

Chefwick se postavil před konsoli. Vlak číslo jedna byl poblíž Chefwickova nákladového nádraží, takže mu změnil trasu a neposlal ho do původního místa určení, Center City, ale Maudiným horským tunelem na ono nákladové nádraží. Jelikož se vlak číslo dvě právě blížil k Rogervillskemu nádraží, pustil ho prostě na vedlejší kolej, aby zůstala hlavní trať volná. Zbýval tedy vlak číslo tři, který běžně jezdil Kouřovým průsmykem. Chtělo to situaci chvíli důkladně promyslet, ale nakonec Chefwick vlak nechal vyjet z Jižních hor a přesunul jej na krátkou spojovací trať, která vedla k Přímořské těžební společnosti. Spokojen se svou prací vypnul hlavní vypínače na konsoli a vyšel nahoru.

V malé teplé kuchyňce se vznášela vůně čokoládového řezu. Maud stála u výlivky a umývala nádobí. Chefwick udělal: »Mmm. To voní.«

»Za momentek to vychladne,« pravila.

»Už se nemůžu dočkat,« prohlásil, protože věděl, že ji to potěší, a prošel titěrným domkem do obývacího pokoje, kde byl telefon. Posadil se na pohovku s květinovým vzorem a bílými dečičkami, vzal sluchátko a řekl vlídně: »Haló?«

Odpověděl mu drsný hlas: »Chefwick?«

»U telefonu.«

»Tady je Kelp. Pamatuješ se na mě?«

»Kelp?« Jméno sice zaznělo Chefwickovi v hlavě povědomě, ale nebyl s to vzpomenout si proč. »Promiňte, já -«

»V pekárně,« řekl hlas.

To už si vzpomněl. Jistě, loupež v pekárně. »Kelpe!« řekl s radostí, že se mu to připomnělo. »To jsem rád, že tě zase slyším. Jak se ti pořád vede?«

»No tudle něco, támle něco, však víš, jak to chodí. Totiž já bych -«

»Je to moc prima, slyšet zase tvůj hlas. Jak je to už dlouho?«

»Pár let. Totiž já bych -«

»Tvoje jméno bych rozhodně nemoh přece zapomenout. To jsem musel myslet na něco úplně jinšího.«

»Hm, to je v pořádku. Totiž já bych -«

»Pořád ti skáču do řeči, že ani nemůžeš říct, proč voláš,« pokračoval Chefwick. »Takže poslouchám.«

Ticho.

Chefwick zavolal: »Haló?«

»Jo,« ozval se Kelp.

»Á, seš tam?«

»Jo.«

»Něcos potřeboval?« zeptal se Chefwick.

Působilo to dojmem, jako by Kelp znovu vzdychl, než řekl: »Jo, něco jsem potřeboval. Chtěl jsem vědět, jestli jseš k mání.«

»Momíntek, prosím tě,« řekl Chefwick, položil sluchátko na malý stoleček vedle telefonu, zvedl se a odešel do kuchyně, kde pravil k manželce: »Zlato, víš z fleku, jak si stojíme s financema?«

Maud si utřela ruce do zástěry, zamyslela se a řekla: »Myslím, že máme na šekovém kontě asi jen takových sedm tisíc dolarů.«

»Dole v suterénu nic?«

»Ne. Poslední tři tisíce jsem vzala koncem dubna.«

»Díky,« řekl Chefwick. Šel zpátky do obývacího pokoje, posadil se na pohovku a zvedl sluchátko: »Haló?«

»Jo,« odpověděl Kelp. Znělo to unaveně.

»Měl bych docela zájem,« oznámil Chefwick.

»Dobrá,« odpověděl Kelp, ale jeho hlas zněl pořád unaveně. »Sejdeme se dneska,« oznámil, »na Amsterodamské, grilbar O. J.«

»Prima,« souhlasil Chefwick. »Takže nashle.«

»Jo,« řekl Kelp.

Chefwick zavěsil, vrátil se opět do kuchyně a oznámil: »Večer si na chvíli vyrazím.«

»Doufám, že nepřijdeš moc pozdě.«

»Dnes ne, aspoň myslím, že ne. Jen si prohovoříme pár věcí.« Chefwickovi se po tváři rozestřel potměšilý úsměv a na rtech se mu objevil skřítkovský úšklebek. »Ten řez už je fajn?«

Maud se na něho shovívavě usmála. »Myslím, že bys žďabínek mohl ochutnat.«

8

»Takže tohle je tvůj byteček,« řekla dívka.

»Hm, no,« přikývl Alan Greenwood s úsměvem. Zavřel dveře a strčil klíče do kapsy. »Udělej si pohodlí.«

Dívka stála uprostřed pokoje a s obdivem se točila kolem dokola. »Teda musím říct, na svobodnýho mládence je to byteček udržovaný docela slušně.«

Greenwood, který právě mířil k baru, řekl: »Dělám, co můžu. Ale ženskou ruku tu přece jenom postrádám.«

»Vůbec to není vidět,« ujišťovala ho. »Vůbec ne.«

Greenwood zapnul krb. »Co si dáš?« zeptal se.

»Chmm,« pokrčila rameny a zahrála si přitom trochu na koketku, »něco lehčího.«

»Už se to nese,« řekl, otevřel barovou část knihovny a udělal jí rob roye, právě tak sladkého, aby nebyla cítit zabijáčka dávka skotské.

Když se otočil, obdivovala obraz mezi okny s hnědě karmínovými sametovými závěsy. »Pánové, to je interesantní,« prohlásila.

»To je znásilnění Sabinek,« vysvětloval jí. »Samozřejmě v symbolické poloze. Tady máš drink.«

»Takže děkuju.«

Zvedl svou sklenku, s opatrnou dávkou whisky a dávkou vody. »Na tvoje zdraví.« A nato téměř bez pauzy dodal: »Mirando.«

Miranda se usmála a s rozpačitým potěšením sklopila hlavu: »Připijem nám oběma.«

Usmál se na znamení souhlasu: »Na naše zdraví.«

Napili se.

»Pojď si sednout sem,« vybídl ji a vedl ji k pohovce potažené beránčí kůží.

»Chmmm, to je beránek?«

»Je to o moc teplejší než holá kůže,« pravil zjihle, vzal ji za ruku a posadili se.

Okamžik tak zůstali sedět vedle sebe, zahleděni do krbu, až ona řekla: »Chmm, ale to vypadá tak hrozně realisticky, že?«

»A žádný popel,« dodal. »Já rád všechno čisté.«

»Chmm, já vím, co myslíš,« usmála se na něho rozzářeně.

Vzal ji kolem ramen. Zvedla bradu. Zazvonil telefon.

Greenwood zavřel oči a pak je zase otevřel. »Toho si nevšímej,« prohlásil.

Telefon zazvonil znovu.

»Ale mohlo by to být něco důležitého,« namítla.

»Jsem napojený na záznamovou službu. Ti si vzkaz poznamenají.«

Telefon zazvonil opět.

»Taky jsem o té službě uvažovala,« prohlásila. Poposedla trochu kupředu, takže se mu ruka z jejího ramene sesmekla, a pootočila se k němu, s jednou nohou podsunutou pod sebe. »Je to drahej špás?«

Telefon zazvonil počtvrté.

»Tak pětadvacet měsíčně,« odpověděl a jeho úsměv začínal být nepatrně nucený. »Ale za to pohodlí to stojí.«

Popáté.

»Chmm, jistě,« řekla. »A člověku nemůžou utýct ty nejdůležitější hovory.«

Pošesté.

Greenwood se realisticky zachichtal: »Ale nejsou tam vždycky úplně nejspolehlivější, jak by si člověk přál.«

Posedmé.

»S tím se dneska člověk setká u všech lidí, že, none?« prohodila. »Kdepak by se dnes někomu chtělo odevzdat za poctivou denní mzdu kus poctivé každodenní práce.«

Poosmé.

»To máš pravdu.«

Naklonila se blíž. »To máš v tom víčku tik? V pravým oku.«

Podeváté.

Ruka mu vylétla k obličeji. »Já? Jo? že by? Někdy to mívám, když jsem utahanej.«

»Chmm a jseš utahanej?«

Podesáté.

»Ne-e,« odpověděl spěšně. »Nijak zvlášť. Možná je to tím, že v té restauraci bylo tak tlumené světlo, a asi jsem si namohl -«

Pojedenácté.

Greenwood se vrhl po telefonu, připlácl si sluchátko k uchu a zařval: »Co je?«

»Haló?«

»Jděte se s tím haló -! Co chcete?«

»Greenwood? Alan Greenwood?«

»Kdo je tam?« zeptal se Greenwood důrazně.

»Je tam Alan Greenwood?«

»Hergot jo! Co chcete?« Koutkem oka viděl, že se dívka zvedla z pohovky, zůstala stát a pozorovala ho.

»Tady je John Dortmunder.«

»Dort–—« zarazil se, a místo aby dokončil, se rozkašlal. »Á,« vyrazil ze sebe daleko mírněji. »Jak je?«

»Fajn. Jseš k mání na jednu fušku?«

Greenwood se podíval na dívčinu tvář a zauvažoval přitom o svém bankovním kontu. žádná z obou perspektiv nebyla potěšující. »Jo, jsem,« odpověděl. Pokusil se na dívku usmát, ale ta jeho úsměv neopětovala. Hleděla na něho poněkud zarytě.

»Sejdeme se dneska,« oznámil Dortmunder. »V deset. Máš čas?«

»Mám, myslím, že mám,« odpověděl Greenwood. Ale neznělo to moc šťastně.

9

Dortmunder vešel do grilbaru O. J. na Amsterodamské avenue za pět minut deset. Dva stálí hosté hráli na automatu kuželky a tři další vzpomínali u barového pultu na Iry McCallu a Betty Pageovou. Za pultem stál Rollo, vysoký, vypasený, proplešatělý, se zamodralou sanicí, v umolousané bílé košili a umolousané bílé zástěře.

Dortmunder už všechno s Rollem dojednal odpoledne telefonicky, ale na okamžik se ze slušnosti u pultu zastavil a zeptal se: »Už tu někdo je?«

»Jeden,« odpověděl Rollo. »Čepovaný. Myslím, že ho neznám. Je vzadu.«

»Díky.«

Rollo mu řekl: »Vy si dáte jako vždycky dvojitej bourbon, že. Bez.«

Dortmunder se podivil: »Ty máš ale paměť, to mě překvapuje.«

»Svoje zákazníky nosím v hlavě,« usmál se Rollo. »Fajn, že vás tu zase vidím. Jestli chcete, přinesu vám celou láhev.«

»Díky, díky,« řekl Dortmunder a procházel dál kolem nostalgicky zadumaných pijáků a kolem dvou dveří s přilepenými siluetami psů a nápisy, které na jedněch dveřích uváděly POINTŘI a na druhých SETŘI, a kolem telefonní budky, a pak vzadu vešel zelenými dveřmi do malé čtvercové místnosti s betonovou podlahou. Nebylo tu vlastně vidět jedinou stěnu, protože prakticky celou místnost zabíraly od podlahy k stropu basy s pivem a bedny s kořalkou, takže uprostřed zůstal jen malý prostor, právě tak, aby se sem vešel starý poničený stůl přikrytý zelenou plstí, pět šest židlí a jedna holá žárovka, která visela nízko nad stolem na dlouhém černém drátu.

U stolu seděl Stan Murch, před sebou měl napůl vypitou sklenici čepovaného piva. Dortmunder otevřel dveře a řekl: »Tos přijel brzy.«

»Vyšlo mi to,« řekl Murch. »Neobjížděl jsem to po Okružní, ale vzal jsem to po Rockaway Parkway a přes Východní Parkway na Grand Army Plaza a přímo po Flatbush Avenue na Manhattanský most. Pak po Třetí a parkem u Devětasedmdesáté. Večer je to daleko výhodnější takhle, než když člověk jede po Okružní a tunelem Battery a pak na West Side Highway.«

Dortmunder se na něho podíval. »Říkáš?«

»Ve dne je to lepší na ten druhej způsob,« vysvětloval Murch. »Ale večer to jde po ulicích ve městě stejně dobře. Líp.«

»To je zvláštní,« podivil se Dortmunder a posadil se.

Dveře se otevřely a vešel Rollo s lahví čehosi, co neslo hrdý název Amsterdam Liquor Store Bourbon, »Naše originální značka«. Položil sklenku i s lahví před Dortmundera a řekl: »Je tam nějakej chlap a možná že bude patřit k vám. Sherry. Můžu mu dát dvojitý?«

Dortmunder se zeptal: »Ptal se po mně?«

»Ptal se po nějakým Kelpovi. Je to ten Kelp, co já ho znám?«

»Přesně ten,« přikývl Dortmunder. »Ten chlap patří k nám, pošli ho sem.«

»Provedu.« Rollo se podíval po Murchově sklenici. »Ještě jedno?«

»Tohle mi ještě chvilku vydrží,« řekl Murch.

Rollo se podíval po Dortmunderovi a vyšel ven a za okamžik vstoupil Chefwick se sklenkou sherry. »Dortmundere!« vykřikl překvapeně. »Já mluvil po telefonu s Kelpem, ne?«

»Ten přijde každou chvíli,« odpověděl Dortmunder. »Stana Murche znáš?«

»Myslím, že jsem neměl to potěšení.«

»Stan je náš řidič. Stane, tohle je Roger Chefwick, náš odborník na zámky. V tý branži není nikdo lepší.«

Murch a Chefwick na sebe kývli, zamleli pár slov a Chefwick se posadil ke stolu. »Bude nás tu ještě moc?« zeptal se.

»Už jen dva,« odpověděl Dortmunder a vtom vešel Kelp se sklenkou. Podíval se na Dortmundera a řekl: »Flašku prej máš ty.«

»Posaď se,« vybídl ho Dortmunder. »Vy se všichni znáte, ne?«

Znali se. Všichni se posadili a Kelp si nalil bourbon. Murch ulízl piva.

Otevřely se dveře a dovnitř se vsunula Rollova hlava. »Je tu nějakej dewar s vodou a ptá se po vás,« oznámil Dortmunderovi, »ale já nevim.«

Dortmunder se zeptal: »Proč?«

»Myslím, že není nejstřízlivější.«

Dortmunder protáhl obličej. »Zeptej se ho, jestli se jmenuje Greenwood, a jestli jo, pošli ho sem.«

»Dobrá.« Rollo se podíval po Murchově pivu. »žádné přáníčko?«

»Já jsem v pořádku,« odpověděl Murch. Sklenici měl pořád ještě ze čtvrtiny plnou, ale na pivu už nebyla žádná pěna. »Leda kdybyste mi přines trochu soli.«

Rollo se podíval po Dortmunderovi. »Jistě,« řekl a odešel.

Za okamžik nato vstoupil Greenwood se sklenkou v jedné ruce a slánkou v druhé: »Výčepní povídal, že to čepovaný chce tohle.« Vypadal, že má náladu, ale opilý nebyl.

»To patří mně,« řekl Murch.

Murche a Greenwooda museli představit a pak se Greenwood posadil a Murch si přisolil pivo, takže na něm vyskočilo zase trochu pěny. A upíjel.

Dortmunder zahájil: »Teď jsme teda všichni.« Podíval se na Kelpa. »Chceš to povědět ty?«

»Ne,« odmítl Kelp, »řekni to ty.«

»Dobrá,« kývl Dortmunder. Vypověděl jim, oč jde, a uzavřel: »Nějaký dotazy?«

Murch se ujistil: »Takže budem dostávat sto padesát na tejden, dokuď to nezmáknem.«

»Tak.«

»Takže proč to vůbec dělat?«

»Major Iko nás bude platit tři čtyři týdny, ne víc,« odpověděl Dortmunder. »Možná by to mohlo hodit šest set dolarů na hlavu. Já bych radši těch třicet tisíc.«

Chefwick řekl: »Chcete vzít ten, smaragd přímo z Colisea nebo čekat, až bude cestovat?«

»To budem muset rozhodnout,« odpověděl Dortmunder. »My jsme tam dneska s Kelpem zašli a vypadá to, že ho dobře hlídají, ale při transportu by mohli myslet taky na daleko větší bezpečnostní opatření. Měli byste si to tam zajít zítra sami omrknout a zjistit, jak se to bude zdát vám.«

Chefwick přikývl: »Fajn.«

Greenwood řekl: »A když ten smaragd budem mít, tak proč ho vůbec dávat majorovi?«

»Je to jediný kupec,« vysvětloval Dortmunder. »S Kelpem jsme už prošli všechny kličky, co bychom mohli v tomhle podniku využít.«

»To jenom, že taky mužem mít různý nápady,« dodal Greenwood.

Dortmunder se rozhlédl po přítomných: »Ještě někdo nějakej dotaz? Ne? Někdo v tom nechce jet? Dobrá. Zítra se všichni vypravíte do Colisea, očíhnete tu naši cenu a sejdeme se tady zase večer ve stejnou dobu. To už budu mít taky od majora na výdaje za první týden.«

Greenwood se ozval: »Nemohlo by to bejt o chlup dřív? V deset mi to hrozně nabourává celej večír.«

»Ale moc brzo zase ne,« namítl Murch. »Nechci se dostat do toho rumrajchu ve špičkách.«

»Co v osm?« zeptal se Dortmunder.

»Fajn,« kývl Greenwood.

»Fajn,« souhlasil Murch.

»Mně to báječně vyhovuje,« kývl Chefwick.

»Takže dohodnuto,« uzavřel Dortmunder. Odsunul židli a zvedl se. »Zítra večer tady vzadu.«

Všichni se zvedli. Murch dopil pivo, mlaskl a udělal: »Ááá!« Pak dodal: »Nechce někdo svízt?«

10

Za deset minut jedna, všední den, noc a Pátá avenue naproti Ústřednímu parku jako vymetená. Tu a tam přejede směrem na jih taxík s návěstím »mimo službu«, ale to je zhruba všecko. Z černého nebe se line jarní mrholení a park na protější straně vozovky vypadá jako střed džungle.

Kelp zabočil a zamířil podél fronty domů na roh k vyslanectví. Taxík nechal na Madison Avenue, ale když mu teď cákal mrholivý déšť za límec kabátu, začínal uvažovat, že snad byl příliš opatrný. Měl se nechat zavést taxíkem až ke dveřím vyslanectví a na nějaké maskování se mohl vykašlat. Dělal si hlavu s jinou zástěrkou, s touhle nocí.

Vyběhl po schodech před vyslanectvím a zazvonil. Viděl sice, že je za okny v přízemí rozsvíceno, ale trvalo věčnost, než mu někdo přišel otevřít, a byl to nějaký nemluvný černoch, který mu dlouhými štíhlými prsty pokynul dovnitř, zavřel za ním dveře a vedl ho několika luxusně zařízenými místnostmi, až ho nakonec nechal o samotě v doupěti lemovaném knihovnami a s kulečníkem uprostřed.

Kelp čekal tři minuty, nečinně postával, až se rozhodl, ať mu to vleze na záda. Vytáhl zpod stolu rámek na rozestavění koulí, rozestavěl koule, vybral si tágo a začal hrát sám se sebou a zkoušel falše a kontrafalše.

Zrovna se mu podařilo dostat do díry osmu, když se otevřely dveře a vešel major Iko. »Jdete později, než jsem čekal,« řekl.

»Nemohl jsem sehnat taxíka,« vysvětloval Kelp. Položil tágo, proklepl se po několika kapsách, až se vytasil se zmuchlaným archem žlutého linkovaného papíru. »Budu potřebovat tohle,« prohlásil a podal arch majorovi. »Zatelefonujte mi, až to budete mít připravený, jo?«

»Počkejte moment,« zadržel jej major. »Musím si to prohlédnout.«

»Nespěchejte,« řekl Kelp. Šel zpátky ke kulečníku, vzal si tágo a potopil osmu. Pak obešel půl stolu a potopil desítku a prudkým odrazem třináctku. Desítka už byla pryč, takže zkusil jedenáctku, ale ta se odrazila od patnáctky a skončila ve špatné pozici. Trochu přidřepl, zavřel jedno oko a začal studovat různé možnosti.

Major se ozval: »Ty uniformy -«

»Moment,« řekl Kelp. Ještě jednou pečlivě zaměřil, pak se postavil, nastavil tágo a udeřil. Koule se dvakrát odrazila od mantinelu, lehce se otřela o jedenáctku a skoulela se do díry.

»Do prdele!« řekl Kelp. Položil tágo a otočil se na majora. »Něco vám nesedí?«

»Ty uniformy,« odpověděl major. »Tady se píše čtyři uniformy, ale neuvádí se jaké.«

»Á, jo, to jsem zapomněl.« Kelp vytáhl z další kapsy nějaké instantní fotografie. Byly na nich stráže u Colisea brané z různých úhlů. »Tady máte pár obrázků,« podával je Ikovi. »Abyste věděl, jak vypadají.«

Major si obrázky vzal. »Dobrá. A co mají znamenat ta čísla na tom papíru?«

»To je, jakou mají kluci velikost,« odpověděl Kelp.

»Přirozeně, to mě mohlo taky napadnout.« Major zastrčil seznam i s fotografiemi do kapsy a potměšile se na Kelpa usmál. »Takže jste přece jenom ještě vzali tři další,« prohlásil.

»Jistě,« kývl Kelp. »Sami dva jsme do toho přece nemohli jit.«

»To je mi jasné. Dortmunder mi zapomněl říct jména těch tří nových.«

Kelp zavrtěl hlavou: »Ne, nezapomněl. Říkal mi, že jste se to z něho pokusil vymáčknout a prý to nejspíš budete zkoušet i na mně.«

Major se ozval náhle podrážděně: »Sakra, chlape, přece bych měl vědět, koho najímám. To je absurdní!«

»Ne, to není. Vy jste si najal Dortmundera a mě. Dortmunder a já jsme najali ty tři další.«

»Ale já si je potřebuju prověřit,« namítl major.

»Tohle už jste prohovořil s Dortmunderem,« ohradil se Kelp. »Víte, jak se na to dívá.«

»Ano, vím,« kývl major.

Kelp mu to nicméně zopakoval. »Budete si o každém obstarávat materiály. A když toho budete chtít nashromáždit moc, přilákáte pozornost a celá věc se proflákne.«

Major zavrtěl hlavou: »Tohle je přesně proti všemu, k čemu jsem byl veden, proti všemu, co znám. Jak s někým člověk může jednat, když o něm nemá žádné materiály? To se nedělá.«

Kelp pokrčil rameny: »Já nevím. Dortmunder mi nařídil, že mám vyzvednout peníze za tento týden.«

»Tohle je druhý týden,« řekl major.

»Přesně.«

»Kdy to hodláte provést?«

»Hned jak nám seženete ty věci.« Kelp rozpřáhl ruce: »Abyste věděl, my jsme ten týden taky jen tak neseděli s rukama v klíně. Svoje prachy jsme si zasloužili. Denně jsme chodili do Colisea, vysedávali jsme a každý večer jsme vypracovávali plány, a to už děláme týden.«

»Mně nejde o ty peníze,« řekl major, i když bylo jasné, že mu o ně běží. »Já jenom nechci, aby se to táhlo moc dlouho.«

»Splašte nám ty věci na seznamu,« řekl Kelp, »a my vám dodáme smaragd.«

»Dobrá,« odpověděl major. »Mám vás doprovodit ke dveřím?«

Kelp se toužebně podíval po kulečníku. »Moc by vám to vadilo? Víte, já to mám naštelovaný na dvanáctku a pak už zbejvají jenom dvě koule.«

Major vypadal překvapeně a podrážděně, ale řekl: »No jo, dobře. Tak dělejte.«

Kelp se usmál. »Díky, pane majore.« Vzal tágo, potopil dvanáctku, potopil čtrnáctku, na

dva šťouchy potopil patnáctku a třemi odrazy o mantinel zbývající kouli.

Major ho vypustil z vyslanectví a Kelp pak stál deset minut v dešti, než sehnal taxíka.

11

Newyorské Coliseum stojí mezi Západní 58. ulicí a Západní 60. ulicí, s přední frontou obrácenou do Columbova náměstí u jihozápadního cípu Ústředního parku na Manhattanu. Coliseum hledí přímo do parku a k Mainskému pomníku a soše Columbově a galerii moderního umění Huntingtona Hartforda.

Na straně 60. ulice je uprostřed béžové cihlové zdi vchod a nad ním velké chromované číslo 20 a adresa zaměstnanců Colisea zní Západní 60. č. 20. Ve skleněných dveřích vchodu má ve dne v noci službu soukromá stráž.

Jednou ve středu v noci koncem června šel ve tři dvacet ráno po Západní 60. ulici směrem na východ Kelp v nepromokavém plášti pískové barvy a naproti vchodu do Colisea dostal záchvat. Nejdřív strnul jako v křeči, pak padl na zem a nato sebou začal na chodníku mlátit. Ječel: »Jau! Jau!« Několikrát za sebou, ale přidušeným hlasem, který se nenesl příliš daleko. V dohledu nebyl nikdo, žádní chodci ani jedoucí automobily.

Strážný viděl Kelpa skleněnými dveřmi, ještě než u něho propukl záchvat, a věděl, že Kelp nešel, jako by byl opilý. Kráčel vlastně velice klidně, než to na něho přišlo. Strážný chvíli váhal, starostlivě vraštil čelo, ale Kelp sebou třískal stále divočeji, takže strážný nakonec otevřel dveře a vyběhl ven, jestli by mu nemohl nějak pomoci. Přidřepl ke Kelpovi, položil mu ruku na škubající se rameno a zeptal se: »Můžu vám nějak pomoct, člověče?«

»Jo,« odpověděl Kelp. Přestal sebou mlátit a namířil strážnému na nos revolver ráže .38 značky Speciál Colt Cobra. »Můžete se hezky pomalu zvednout,« přikazoval Kelp, »a držet ruce pěkně tak, abych je měl na očích.«

Strážný se zvedl, držel ruce tak, aby je měl Kelp na očích, a z auta na protější straně ulice vystoupili Dortmunder a Greenwood a Chefwick, všichni oblečeni v uniformách navlas stejných, jako měl na sobě strážný.

Kelp vstal a všichni čtyři eskortovali strážného do budovy. Pak ho vzali za roh vedle vchodu, svázali a nacpali mu do úst roubík. Nato si Kelp sundal plášť do deště, pod nímž se objevila další uniforma stejného typu, a šel zaujmout místo strážného u dveří. Dortmunder a dva další muži zatím stáli vedle a pokukovali po hodinkách. »Má zpoždění,« podotkl Dortmunder.

»Však on se tam dostane,« ujišťoval Greenwood.

Za rohem před hlavním vchodem stáli dva strážní a v tu chvíli oba hleděli na přijíždějící auto, které se tu objevilo zničehonic a řítilo se přímo na dveře. »Ne!« zařval jeden strážný a mával přitom rukama.

Za volantem seděl Stan Murch, byl to dva roky starý sedan rambler ambassador, temně zelený, a Kelp jej ukradl právě to ráno. Vůz měl samozřejmě nové tabulky s poznávacími značkami a byly na něm provedeny další změny.

V poslední vteřině, než auto mohlo narazit na vchod, odjistil Murch bombičku, strčil do dveří a vyskočil. Přistál na zemi a kutálel se a kutálel několik vteřin, dokuď se neozvala rána a exploze.

Akce byla načasovaná nádherně. žádný svědek, mimo dva strážné tu nebyl jediný, by nebyl s to bezpečně říct, jestli Murch vyskočil před explozí anebo jestli ho výbuch sám neodhodil. A nikdo by byl taky nepochyboval, zda se plamen, který náhle vyšlehl z vozu, když se auto po nárazu zastavilo v půlce dveří, vznítil náhodou anebo zda vznícení způsobila malá

zápalná bombička s pětivteřinovou pojistkou, kterou Murch vytáhl těsně před tím, než z vozu vyskočil.

Nikdo by také nepředpokládal, že skvrny a šmouhy Murchovi ve tváři pečlivě udělali už téměř před hodinou v malém bytě na Upper West Side.

Bouračka to byla rozhodně velkolepá. Auto přeletělo obrubník a nad širokým chodníkem jako by dvakrát nadskočilo a pak vrazilo do skleněných dveří, jimiž prolétlo, nato se supěním a skřípěním náhle zůstalo stát, půlkou uvnitř, půlkou venku, a vzňalo se v plamenech. Za několik vteřin oheň zachvátil benzínovou nádrž, přesně jak to Murch plánoval a jak to ještě předchozího odpoledne pojistil několika drobnými zásahy, a při explozí se roztříštilo všechno zbylé sklo, které nezlikvidoval náraz vozu.

Nikdo v budově nemohl Murchův příjezd neslyšet. Slyšel ho Dortmunder i ostatní a jen se na sebe uculovali a ihned vyrazili, s výjimkou Kelpa, kterého tam nechali stát, aby střežil dveře.

Trasa do výstavních prostor vedla oklikou, několika chodbami, po dvou schodištích, ale když konečně otevřeli jedny těžké kované dveře vedoucí do prvního patra výstavy, viděli, že načasování bylo perfektní. Po žádném strážném ani památky.

Všichni byli venku u ohně. Několik strážných se shluklo kolem Murche, jehož hlava spočívala jednomu v klíně a který tam ležel v evidentním šoku, škubal sebou a blábolil: »Nemoh jsem to uřídit… nemoh jsem to uřídit…« a mátožně pohyboval rukama jako řidič, jenž chce otočit volantem. Pár dalších strážných stálo kolem hořícího auta a sdělovali si, jaké měl ten šťastný chlapík z pekla štěstí, a nejmíň čtyři byli u různých telefonních aparátů a volali po špitálech a policejních a požárních stanicích.

Uvnitř budovy zatím kráčeli Dortmunder a Chefwick a Greenwood rychlými tichými kroky výstavními prostorami k expozici Akinzi. Svítilo jen pár světel a v pološeru působily některé exponáty až hrůzostrašným dojmem. Ďábelské masky, válečníci v kmenových krojích a s oštěpy a dokonce i tapisérie s divošskými motivy, to všechno vyvolávalo daleko působivější účinek než v normálních hodinách, kdy svítila všechna světla a všude bylo plno lidí.

Když došli k expozici Akinzi, pustili se ihned do práce. Pečlivě všechno promýšleli celý týden, takže přesně věděli, co a jak mají dělat.

Musí zvládnout čtyři zámky, uprostřed každé strany skleněného krytu dole u základny, v ocelovém pruhu mezi sklem a podlahou. Teprve až otevřou tyhle čtyři zámky, mohou skleněný kryt zvednout.

Chefwick měl s sebou malý černý kufřík, jaký s oblibou nosívali venkovští doktoři, který právě otevřel a kde se objevila spousta jemných drobných nástrojů, jaké většina venkovských doktorů v životě neviděla. Chefwick se pustil do práce na zámcích, zatímco Greenwood a Dortmunder stáli každý z jedné strany a hlídali východy ve všech stěnách kolem a zábradlí na balkóně, která čněla nad výstavní plochou, a schodiště a eskalátor do předního traktu budovy, kde viděli odraz rudé záře požáru dole ve vstupní hale, a pečlivě to všechno střehli.

První zámek trval Chefwickovi tři minuty, ale pak již znal systém a tři další zvládl za méně než čtyři minuty. Ale nicméně sedm minut bylo sedm minut, stráže se brzy vrátí ke svým povinnostem. Dortmunder se držel a nepobízel Chefwicka ke spěchu, i když jen s přemáháním. Věděl však dobře, že Chefwick pracuje, jak nejrychleji to jde.

Nakonec Chefwick zašeptal řízné: »Hotovo!« Ještě vkleče u posledního otevřeného zámku skládal rychle nástroje zpátky do kufříku.

Dortmunder a Greenwood se postavili k protějším stranám skleněného krytu. Musel vážit skoro dvě stě liber a neměli ho za co chytit. Mohli jej zvednout jen dlaněmi přitisknutými po stranách. S obrovským úsilím a zbroceni potem jej nakonec nadzvedli, s pohledy upřenými skrz sklo jeden druhému do napjatých tváří, a když se jim podařilo jej zvednout do výšky asi dvou

stop, vsunul se Chefwick dovnitř a popadl smaragd.

»Dělej!« vyhrkl Greenwood ochraptělým hlasem. »Klouže to.«

»Jen mě tam nenechejte!« vyjekl Chefwick a rychle se vysoukal zpod krytu.

»Mám hrozně vlhký dlaně,« zaúpěl Greenwood a z hlasu bylo slyšet značné úsilí. »Pomalu dolů. Dolů.«

»Nepouštěj to!« vykřikl Dortmunder. »Proboha to nepouštěj!«

»Vono to, já to nemůžu, je to -«

Sklo Greenwoodovi podklouzlo pod rukama. Když přestal působit protitlak, neudržel je ani Dortmunder. Skleněný kryt se propadl o osmnáct palců a dopadl na zem.

Nerozbil se. Ozvalo se jen nekonečné bzzuuummm.

Zezdola řev.

»Mizíme,« zaječel Dortmunder.

Chefwick, náhle k smrti vylekaný, šoupl smaragd do ruky Greenwoodovi: »Na, vem to.« A popadl černý kufřík.

V dálce se na schodištích začínaly objevovat stráže. »Hej, vy tam!« křičel jeden strážný. »Stát, ani se nehýbat!«

»Rozptyl!« zavelel Dortmunder a utíkal doprava.

Chefwick doleva.

Greenwood rovně.

Mezitím dojela sanita. Dorazila i policie. Dorazili hasiči. Policajt v uniformě se pokoušel klást Murchovi nějaké otázky, zatímco saniťák v bílém naléhal na policajta, aby pacientovi dali pokoj. Hasiči hasili oheň. Někdo vytáhl Murchovi z kapsy náprsní tašku naditou falešnými doklady, kterou tam vložil právě před půl hodinou. Murch ještě jakoby v omámení a jen napůl při vědomí opakoval pořád dokola: »Nemoh jsem to uřídit. Otočil jsem volantem, ale nefungovalo to.«

»Mně se zdá,« řekl policajt, »že jste nejspíš zpanikařil. Asi se vám rozhasilo řízení, a vy místo abyste dupnul na brzdu, šláp jste na plyn. To se stává.«

»Nechte pacienta na pokoji,« naléhal saniťák.

Nakonec Murche uložili na nosítka, strčili do sanitky a s ječením houkačky ho odváželi pryč.

Chefwick, který uháněl nazdařbůh někam k nejbližšímu východu, zaslechl jekot sirény a zdvojnásobil rychlost. Strávit sklonek života v kriminále bylo to poslední, po čem toužil. žádné mašinky. žádná Maud. žádné čokoládové řezy.

Rozrazil dveře, našel schodiště, úprkem po něm seběhl dolů, našel chodbu, prolétl jí jako blesk a najednou se ocitl tváří v tvář vchodu a strážnému.

Pokusil se v běhu obrátit, upustil kufřík, padl přes něj a strážný k němu přiskočil a pomáhal mu vstát. Byl to Kelp. Ptal se: »Co je? Něco zkrachlo?«

»Kde jsou ostatní?«

»Nevím. Neměli bychom vyrazit?«

Chefwick se zvedl. Oba poslouchali. Nic nenaznačovalo, že by je někdo pronásledoval. »Pár minut počkáme,« rozhodl Chefwick.

»To bychom měli,« souhlasil Kelp. »Dortmunder má klíčky od auta.«

Dortmunder zatím oběhl nějakou doškovou chatrč a přidal se k pronásledujícím. »Stát!« hulákal a řítil se kupředu uprostřed smečky strážných. Vpředu před sebou uviděl Greenwooda, jak přikrčen proklouzl dveřmi a zavřel je za sebou. »Stát,« řval Dortmunder a všichni strážní kolem něho řvali: »Stát!«

Dortmunder doběhl ke dveřím první. Jedním trhnutím je otevřel a podržel je všem

ostatním strážným, aby mohli proběhnout, pak je za nimi zabouchl a přešel k nejbližšímu výtahu. Sjel do přízemí, chodbou došel k postrannímu vchodu, kde čekal Kelp s Chefwickem. »Kde je Greenwood?« zeptal se.

»Tady není,« odpověděl Kelp.

Dortmunder se rozhlédl. »Počkáme radši v autě,« rozhodl.

Greenwood si zatím myslel, že je v přízemí, ale nebyl. Coliseum má ještě mimo přízemí a první, druhé a třetí patro také první a druhý mezanin. První mezanin je mezi přízemím a prvním patrem, ale pouze po vnějším obvodu budovy, nikoli v centrálních výstavních prostorách. Podobně tomu je s mezaninem mezi prvním a druhým patrem.

Greenwood o mezaninech nevěděl. Byl v prvním patře a sešel dolů po jednom schodišti. Některá schodiště v Coliseu totiž mezanin vynechávají a vedou z prvního patra přímo do přízemí, ale některá mají v mezaninu mezipatro, a právě takové schodiště Greenwood nedopatřením zvolil. Proto se právě v tu chvíli domníval, že je již v přizemí, jenže nebyl. Byl v prvním mezaninu.

První mezanin má chodbu, která vede kolem dokola celé budovy. Jsou tam kanceláře personálu, je tu malá kavárnička a má tu své úřední místnosti i soukromá detektivní kancelář, která se stará o strážní službu, lze tu najít kanceláře nejrůznějších národů, skladovací prostory, konferenční salónky a vůbec kanceláře všeho možného poslání. A právě po téhle chodbě se v tom okamžiku Greenwood řítil, s balabomoským smaragdem pevně sevřeným v dlani, a marně hledal východ na ulici.

V sanitě zatím Murch solil saniťáka do sanice. Saniťák se svalil a usnul a Murch ho uložil na druhá nosítka. Když pak ambulance před zatáčkou zpomalila, otevřel Murch zadní dvířka a vystoupil do vozovky. Vzápětí ambulance vyrazila s jekotem sirény vpřed a Murch zastavil kolemjedoucího taxíka: »Grilbar O. J. na Amsterodamské.«

V druhém ukradeném autě, v kterém se plánoval únik, sledovali Dortmunder, Kelp a Chefwick starostlivě vchod. Dortmunder nechal běžet motor a nervózně podupával na pedál plynu.

Opět uslyšeli sirény, tentokrát se blížily k nim, byly to policejní houkačky.

»Dýl nemůžeme čekat,« rozhodl Dortmunder.

»Už jde!« vykřikl Chefwick, když se dveře naproti otevřely a vyšel nějaký muž v uniformě strážného. Ale v patách za ním se vyhrnulo půl tuctu dalších chlapů, také v strážních uniformách.

»To není on,« řekl Dortmunder. »Ani jeden to není!« Zařadil v únikovém voze rychlost a ujížděl.

Nahoře v prvním mezaninu zatím Greenwood pořád běhal jako honicí pes za

mechanickým zajícem. Někde za sebou slyšel dunění pádících pronásledovatelů, a v tu chvíli zaslechl dunění pronásledovatelů i přímo před sebou.

Zůstal stát. Je v pasti, to věděl bezpečně.

Podíval se na smaragd v ruce. Kulatý, s četnými vybroušenými fasetami, temně zelený, jen o něco málo menší než golfový míček.

»Dopr -,« vyhrkl a smaragd polkl.

12

Rollo jim půjčil přenosné rádio, malý japonský tranzistorek, a z toho poslouchali na zpravodajské stanici WINS relaci o svém podniku. Slyšeli o odvážné loupeži, vyslechli, jak Murch unikl z ambulance, poslechli si historii balabomoského smaragdu a také, jak byl zatčen Alan Greenwood a jak ho obvinili ze spoluúčasti na krádeži, a taktéž vyslechli, že gangu se podařilo úspěšně s drahokamem uniknout. Nato ještě vyslechli zprávu o počasí a poté nějakou dámu, která jim sdělovala, jaké jsou ceny skopových a vepřových řízků v supermarketech, načež rádio zatáhli.

Chvíli nikdo nic neříkal. Vzduch v zadní místnosti se modral kouřem a jejich obličeje vypadaly v ostré záři holé žárovky bledé a unavené. Konečně se ozval Murch: »Teda já jsem vůbec brutální nebyl.« Řekl to zatrpkle. Hlasatel stanice WINS vylíčil jeho útok na sanitního zřízence jako brutální. »Akorát že jsem mu jednu ubalil pod zuby,« upřesňoval Murch. Zaťal pěst a opsal jí ve vzduchu malý sevřený oblouk. »Takle. To přece není brutální.«

Dortmunder se otočil na Chefwicka. »Tys dal ten šutr Greenwoodovi?«

»No jistě,« přikývl Chefwick.

»Neupustils ho někde na zem?«

»Neupustil,« ujišťoval Chefwick. Štvalo ho to, ale všichni byli podrážděni. »Jasně se pamatuju, jak jsem mu ho dal.«

»Proč?«

Chefwick rozhodil ruce. »Vlastně ani nevím. V tom rozčilení, ne, nevím, proč jsem to v tu chvíli udělal. Musel jsem nýst ten kufřík a on neměl nic a nějak jsem musel zblbnout, a tak jsem mu ho strčil.«

»Ale fízláci ho u něho nenašli,« řekl Dortmunder.

»Třeba ho ztratil,« usoudil Kelp.

»Možný to je.« Dortmunder se znovu podíval na Chefwicka. »Přece bys to před náma nechtěl zatlouct, co řikáš?«

Chefwick vyskočil, skutečně uražen: »Tak si mě prohledejte. Musíte mě prohledat. Hned mě prohledejte! Všechny ty léta se placatím v týdle branži, jenom těch kšeftů, v kterejch jsem jel, a ještě se mi nestalo, že by se mi někdo votřel vo poctivost. Nikdy. Musíte mě prohledat, trvám na tom.«

»No dobře,« klidnil ho Dortmunder. »Sedni si, já vim, žes to nevzal. Jsem halt kapku přetaženej.«

»Musíte mě prohledat, trvám na tom.«

»Prohledej se sám,« odsekl mu Dortmunder.

Otevřely se dveře a vešel Rollo s další sklenkou sherry pro Chefwicka a s novou dávkou ledu pro Dortmundera a Kelpa, kteří spolu měli láhev bourbonu napůl: »Abyste, hoši, měli příště větší kliku,« řekl Rollo.

Chefwick už nedorozumění pustil z hlavy, posadil se a upíjel sherry.

»Díky, Rollo,« řekl Dortmunder.

Murch prohlásil: »Mně by bodlo ještě jedno pivko.«

Rollo se na něho podíval: »Zázraky vůle nikdy nekončí,« poznamenal a vyšel opět z místnosti.

Murch se rozhlížel po ostatních. »Tak k čemu to všecko bylo?«

Nikdo mu neodpověděl. Kelp se obrátil na Dortmundera: »Co mám říct Ikovi?«

»že jsme ho nedostali,« odpověděl Dortmunder.

»To mi nebude věřit.«

»Jo, todle je krutý,« prohlásil Dortmunder. »Řekni mu, co chceš.« Dopil a zvedl se: »Jdu domů«

Kelp ještě navrhl: »Pojď za Ikem se mnou.«

»Ani za živýho boha,« odpověděl Dortmunder.

DRUHÁ EPOCHA

1

Dortmunder nesl k pokladně veku bílého chleba a půl galonu pasterizovaného mléka. Protože byl pátek odpoledne, bylo v supermarketu dost plno, ale u expresní linky před ním nestálo příliš mnoho lidí, takže nákup odbyl docela rychle. Děvče mu chleba i mléko zabalilo do velkého sáčku a Dortmunder si jej nesl ven na chodník s lokty těsně u těla, což sice vypadalo podivně, i když zase ne příliš podivně.

Bylo pátého července, devět dní po fiasku v newyorském Coliseu a Dortmunder se právě vyskytoval v Trentonu v New Jersey. Slunce svítilo a vzduch byl příjemně prohřátý a ne vlhký, ale Dortmunder měl na sobě přes bílou košili lehkou sportovní bundu zapnutou na zip až ke krku. Možná právě proto vypadal tak podrážděně a naštvaně.

Přes jeden blok od supermarketu nesl pytel s nákupem stále s lokty těsně u těla, až pak se zastavil a položil pytel na kapotu šikovného zaparkovaného autíčka. Sáhl do pravé kapsy u bundy a vytáhl plechovku s tuňákem a přihodil ji do pytlíku. Sáhl do levé kapsy a vytáhl dva balíčky kostek hovězího bujónu a také je hodil do pytlíku. Sáhl do levé kapsy u kalhot a vytáhl tubu zubní pasty a hodil ji do pytlíku. Pak zatáhl za zip, rozevřel bundu, sáhl pod levý průramek a vytáhl balíček plátkového amerického sýra a také jej přihodil do pytlíku. Nakonec sáhl pod pravý průramek, vytáhl balíček krájeného boloňského salámu a přihodil do pytlíku. Pytlík už byl podstatně plnější a Dortmunder jej popadl a zbytek cesty domů jej nesl v ruce.

Domov představoval zavšivený hotelový dům v centru města. Týdně platil dva dolary navíc za místnost s výlivkou a elektrickým vařičem s plotýnkou, ale ty se mu bohatě vrátily v penězích ušetřených na jídle doma.

Doma. Dortmunder vešel do pokoje, přelétl jej zhnuseným pohledem a odložil nákupy. Měl tam však přese všecko čisto. Na čistotu se Dortmunder naučil během prvního výkonu trestu, a ten zvyk ho už nikdy neopustil. V čistém bytě se žilo snáz a s pořádkem a čistotou se dalo snesitelně žít i v takovéhle šedivé díře.

Dočasně. Dočasně.

Dortmunder si postavil vodu na neskafe a pak se posadil k novinám. Nic tam nebylo, aspoň nic zajímavého. O Greenwooda noviny už týden nezavadily a Dortmunderovu pozornost momentálně nedovedlo upoutat nic jiného na světě.

Hledal kšeft. Těch tři sta dolarů, které dostal od majora Ika, se dávno rozplynulo a Dortmunder od té doby žil z ruky do pusy. Ihned jak dorazil sem doměsta, se hlásil svému úřednímu patronu od soudu, který ho měl za úkol sledovat na svobodě; nemělo smysl, aby si způsobil nějaké obtíže, a dali mu nějakou prkotinu na městském golfovém hřišti. Pracoval tam jedno odpoledne a dostal za úkol zarovnávat okraje trávníku, ale ta zeleň mu připomínala ten pitomý balabomoský smaragd a navíc ještě skončil se zátylkem pěkně spáleným od slunce. A to řekl dost. Od té chvíle paběrkoval a žil z menších zlodějniček.

Jako třeba včera v noci. Chodil městem a koukal, kde by se co šiklo, až přišel na automatickou prádelničku, takovou, jak mají otevřeno čtyřiadvacet hodin denně, a službu tam měla tlustá bába v šedivých šatech s vyrudlým květinovým vzorem, která seděla na židli z modré umělé hmoty a spala jako zabitá. Dortmunder nemeškal, ihned byl uvnitř a potichoučku ulehčil automatickým pračkám pěkně jedné po druhé od peněz a vycházel s dvaceti třemi dolary a sedmdesáti pěti centy, vše v čtvrťácích, které mu tak tížily v kapsách, že mu skoro stáhly kalhoty. Kdyby měl v tu ránu utíkat před policajtem, neměl by šanci.

Upíjel neskafe a četl si legrácky v novinách, když vtom někdo zaklepal. Trhl sebou a instinktivně se podíval na okno a snažil se vzpomenout, jestli jsou tam nouzové požární schody, až pak si vzpomněl, že ho teď přece policie pro nic nehledá, zavrtěl nad sebou podrážděně hlavou, vstal, šel ke dveřím a otevřel je, a byl to Kelp.

»Člověče, tebe najít, to je tvrdej chleba,« stěžoval si Kelp.

»Moc tvrdej bohužel ani ne,« řekl Dortmunder. Šťouchl jedním palcem přes rameno za sebe a pokračoval: »Pojď dál.« Kelp vešel a Dortmunder za ním zavřel dveře a zeptal se: »Tak co? Máš nějakej novej tutovej kšeft?«

»Ne tak úplně,« odpověděl Kelp. Rozhlédl se po pokoji: »žiješ si na vysoký noze.«

»Já přece vždycky takhle rozhazuju,« odpověděl Dortmunder. »Pro mě jenom to nejlepší. Co myslíš tím ne tak úplně?«

»Ne tak úplně novej tutovej kšeft,« vysvětloval Kelp.

»Co myslíš tím ne ›tak úplně novej tutovej kšeft‹?«

»Ten samej,« řekl Kelp.

Dortmunder se na něho podíval: »Zas ten smaragd?«

»Greenwood ho ulil,« pokračoval Kelp.

»Starou belu ulil,« řekl Dortmunder.

»Já ti říkám jenom to, co mám od Ika,« vysvětloval Kelp. »Greenwood oznámil svýmu advokátovi, že ten šutr ulil, a advokáta poslal, aby to dal na vědomí Ikovi. Iko to řek mně a já to říkám tobě.«

»Proč?« zeptal se Dortmunder.

»Pořád máme šanci na těch svých třicet papírů,« odpověděl Kelp. »A znovu sto padesát týdně, když se zase dáme dohromady.«

»Dohromady na co?«

»Abychom vylovili Greenwooda z kriminálu,« vysvětloval Kelp.

Dortmunder se ušklíbl: »Tady někomu cinká v makovici,« poznamenal. Zašel si pro svou kávu a napil se.

»Greenwood ví, že za ním spadla klec. Jeho advokát říká totéž, nemá šanci, že by mu někdo tohle obvinění odpáral. Napálí mu doživotí nebo maximální trest, protože mají vzteka, že šutr zmizel. Takže buď jim ho vydá, aby mu trest zmírnili, anebo ho dá nám za to, že ho dostaneme ven. Stačí tedy, když se nám ho podaří vydrápnout, a šutr je náš. A s ním třicet tisíc, přesně tak.«

Dortmunder svraštil čelo: »Kde je?«

»Ve vězení,« odpověděl Kelp.

»To vím,« řekl Dortmunder. »Chci vědět, v kterým vězení. V Kobkách?«

»Ne-e. Tam byly maléry, tak ho z Manhattanu převezli jinam.«

»Maléry. Co za maléry?«

»Hm, my jsme totiž vypadali jako ty zlí běloši, co hodnýmu černochovi ukradli jeho smaragd, takže k vězení se rozjelo podzemkou dost horkejch hlav z Harlemu a začali dělat cirkus. Chtěli ho lynčovat.«

»Lynčovat! Greenwooda?«

Kelp pokrčil rameny. »Já nechápu, kde se tohle učej.«

»Přece jsme ho kradli pro Ika,« pokračoval Dortmunder. »A ten je černoch.«

»Jo, jenže to nikdo neví.«

»Stačí se na něho podívat,« prohlásil Dortmunder.

Kelp zavrtěl hlavou: »Totiž chci říct: nikdo přesně neví, že za tím podnikem je on.«

»Hm.« Dortmunder obešel pokoj a kousal se přitom do kotníku pravého palce. To dělal vždycky, Když přemýšlel. Pak se zeptal: »A kde teda je? V kterým vězení?«

»Myslíš Greenwooda?«

Dortmunder zůstal stát a podíval se na něho: »Ne,« řekl těžkým hlasem, »myslím krále Farouka.«

Kelp vypadal vyděšeně. »Krále Farouka? O tom jsem už léta neslyšel. Je někde v kriminále?«

Dortmunder vzdychl. »Myslel jsem Greenwooda,« řekl.

»Co to má znamenat -«

»To byl sarkasmus,« vysvětloval Dortmunder. »Už to víckrát neudělám. V kterým vězení je Greenwood?«

»Jo, v nějaký ďuzničce na Long Islandu.«

Dortmunder si ho podezřívavě prohlížel. Kelp svá slova pronesl naprosto maně, odpálkoval otázku trošku příliš bezmyšlenkovitě. »Říkáš v nějaký ďuzničce?,«

»Takovej provinční kriminálek nebo co,« odpověděl Kelp. »Tam ho budou držet do soudu.«

»Škoda že nemoh na kauci ven,« poznamenal Dortmunder.

»Asi mu soudce viděl do duše,« usoudil Kelp.

»To spíš viděl jeho rejstřík,« podotkl Dortmunder. Znovu začal obcházet po místnosti a kousal si palec a přemýšlel.

Kelp řekl: »Máme šanci zmáknout to podruhy, to je všecko. Tak jaký strachy?«

»Já nevím,« řekl Dortmunder. »Ale když kšeft zkrachne, jdu nejradši od toho. Proč po zlejch časech pokoušet dobrý?«

»Máš v pácu něco jinýho?« zeptal se Kelp.

»Ne.«

Kelp se rozmáchl rukou po místnosti. »A jak to tu vypadá, v prachách se neválíš. Při nejhorším nás aspoň zase začne vyplácet Iko.«

»Taky pravda,« přikývl Dortmunder. Ještě ho trochu hlodaly pochybnosti, ale pokrčil rameny a řekl: »Co můžu ztratit? Máš s sebou auto?«

»To víš, že jo.«

»Tohle zvládneš?«

Kelp se cítil uražen. »Ten kadiláček jsem moh klidně zvládnout,« řekl navztekaně. »Ale ten křáp jako by si chtěl ject sám po svým, to byl ten malér.«

»No jistě,« kývl Dortmunder. »Pomoz mi balit.«

2

Major Iko seděl u stolu a přehraboval se v materiálech. Byla tam zpráva o Andrewu Philipu Kelpovi, první, kterou dal vypracovat na samém počátku tohoto podniku, a byla tam taky zpráva o Johnu Archibaldovi Dortmunderovi, vypracovaná, když Kelp prvně navrhl, aby operaci řídil Dortmunder. Byla tam také zpráva o Alanu Georgi Greenwoodovi, o kterou major požádal ihned, když se jeho jméno dověděl v televizních zprávách o loupeži. A do tohohle naditého šanonu s balabomoskými materiály měla přibýt ještě další zpráva, zpráva o soudním advokátovi Eugenu Andrewu Proskerovi.

To byl vlastně Greenwoodův obhájce. V materiálech se popisoval jako třiapadesátiletý advokát s vlastní advokátní kanceláří o jednom členu, v chátrající budově v centru města poblíž

soudů a s velkým vlastním domem, ke kterému patří několik zalesněných prostranství v nesmírně luxusní a výlučné oblasti Connecticutu. E. Andrew Prosker, jak se představoval, oplýval všemi náležitostmi patřícími k obrazu boháče, včetně dvou závodních koní ve stáji na Long Islandu, na jejichž vlastnictví se účastnil jako podílník, a plavovlasé milenky na Východní 63., o které se domníval, že je jejím vlastníkem jediným. U kriminálního soudu měl pověst advokáta, který se zabývá obskurními případy, a jeho klienti většinou patřili mezi ty nejzdiskreditovanější asociální živly, ale veřejně proti němu nikdo nikdy nevznesl žádné obvinění a v okruhu určité činnosti se nezdál nehodný důvěry. Jak údajně pravil o Proskerovi jeden jeho někdejší klient: »Já bych Andyho klidně nechal celou noc se sestrou, pokud by u sebe neměla víc než patnáct centů.«

Na třech fotografiích přiložených k materiálům vypadal jako panděratý laločnatý chlap s rozplizle radostným úsměvem, z kterého bylo možno vyčíst laxnost těla i ducha. Oči byly na všech fotografiích příliš utopeny ve stínu, než aby se z nich dal vyčíst jejich výraz. Vzhledem k faktům uváděným v materiálech bylo těžké dělat si z toho slastného úsměvu školáka,

rozradostněného, že už je po škole, nějaké úštěpky.

Materiály působily majorovi potěšení. Rád se jích dotýkal, přehraboval se v nich, znovu si v nich pročítal některé dokumenty a studoval fotografie. Vzbuzovalo to v něm pocit solidnosti, pocit, že dělá cosi blízkého a známého, takovéto materiály působily jako jakási bezpečnostní deka, v tom smyslu, že nebyly funkční v normálním slova smyslu. Nevyvolávaly v majorovi žádný pocit fyzického tepla, ale jenom svou přítomností klidnily jeho strach z neznámého.

Otevřely se dveře, vstoupil tajemník, v jehož brýlích se zalesklo, a řekl: »Pane majore, jsou tu dva páni, pan Dortmunder a pan Kelp, a chtějí s vámi mluvit.«

Major uložil materiály do zásuvky. »Uveďte je.«

Kelp, který vstoupil skoro zvesela, vypadal stejně jako dřív, kdežto Dortmunder se zdál hubenější a unavenější než předtím, a to už byl tenkrát hubený a unavený. Kelp začal: »Tak jsem ho přivedl.«

»Vidím.« Major se zvedl. »To je dobře, že se opět setkáváme, pane Dortmundere,« řekl. Zauvažoval, jestli si s ním má potřást rukou.

»Doufám, že je to dobře,« pravil Dortmunder. Nebylo na něm vidět, že by nějaké podávání rukou očekával. Posadil se, složil ruce na kolena a řekl: »Tak jsem slyšel od Kelpa, že máme další šanci.«

»Větší, než jsme mohli předpokládat,« prohlásil major. Kelp se v tu chvíli již taky posadil, takže major si opět sedl za stůl. Opřel se lokty o desku a pokračoval: »Upřímně řečeno, podezříval jsem vás, že jste ten smaragd vzali sami.«

»Já žádnej smaragd nechci,« řekl Dortmunder. »Ale vzal bych si kapku bourbonu.«

Majora to překvapilo: »Jistě. Kelpe, vy?«

»Nerad koukám, když pije chlap sám,« prohlásil Kelp. »Oba rádi bourbon s trochou ledu.«

Major už natahoval ruku, aby zazvonil na tajemníka, ale vtom se otevřely dveře a vešel tajemník. »Pane majore, je tu nějaký pan Prosker.«

»Zeptejte se, co bude pít,« poručil major.

V tajemníkových brýlích se jen zablesklo. »Pane majore?«

»Pro tyhle dva pány bourbon s ledem,« objednával major, »a silnou skotskou s vodou pro mne.«

»Ano, pane majore,« kývl tajemník.

»A pana Proskera pošlete sem.«

»Ano, pane majore.«

Tajemník se vzdálil a major vzápětí uslyšel, jak v předpokoji zahřmělo: »Jack Daniels!«

Užuž chtěl sáhnout po materiálech, ale pak si vzpomněl, že Jack Daniels je značka americké whisky.

Hned nato vplul Prosker dovnitř, s úsměvem na tváři, s černým kufříkem v ruce: »Pánové, přicházím pozdě. Doufám, že naše schůzka nebude trvat dlouho. Předpokládám, že vy jste major Iko.«

»Pan Prosker.« Major vstal a stiskl advokátovu podávanou ruku. Poznal Proskera z fotografií v materiálech, ale v tu chvíli uviděl cosi, co fotografie prozradit nemohly, skutečnost, která přemosťovala hlubiny mezi Proskerovým uhlazeným zjevem a drsnou realitou materiálů. Byly to Proskerovy oči. Ústa se smála a pronášela slova, která každého ukolébávala, ale oči jako by se držely vpovzdáli a jen vše bez komentáře pozorovaly.

Major všechny představil. Prosker podal Dortmunderovi i Kelpovi navštívenku se slovy: »Pro případ, že byste se někdy ocitli v nouzi, i když samozřejmě doufám, že k tomu nedojde.« Zasmál se a mrkl na ně. Pak se všichni zase posadili a už se chystali přejít k věci, když přišel tajemník a nesl jim na tácu pití. Ale i to se brzy odbylo, tajemník odešel, dveře se za ním zavřely a Prosker pravil: »Pánové, zřídkakdy dávám svým klientům rady, které nepocházejí ze zákoníků a jiných právnických knih, ale u našeho přítele Greenwooda jsem udělal výjimku. ›Alane,‹ řekl jsem mu, ›radím ti, svaž pár prostěradel a uteč odtud!‹ Pánové, Alana Greenwooda sice nechytili přímo při činu, jak by se to dalo vyjádřit. Ten váš smaragd u něho nenašli, ale ani nemuseli. Pobíhal tam po Coliseu v strážní uniformě a půl tuctu strážných ho identifikovalo jako jednoho z těch mužů, kteří byli spatřeni v době loupeže v b
lízkosti balabomoského smaragdu. Drží Greenwooda za pačesy a já pro něho nemůžu udělat to nejmenší, a taky jsem mu to řekl. Zbývá mu jediná naděje: pláchnout.«

Dortmunder se zeptal: »A co ten smaragd?«

Prosker rozhodil rukama: »Tvrdí, že se mu s ním podařilo uniknout. Prý mu ho dal váš kolega Chefwick a Greenwood ho u sebe uschoval, než ho chytili, a teď je prý schovaný na bezpečném místě, o kterém ví jedině on.«

Dortmunder řekl: »A nám nabízí následující: když ho dostaneme ven, smaragd dá nám a všichni se budeme dělit jako předtím.«

»Přesně tak.«

»A vy budete prostředník.«

Prosker se usmál: »V omezené míře. Musím se chránit.«

Dortmunder se zeptal: »Proč?«

»Proč? Protože nechci, aby mě zatkli, nechci, aby mě zbavili advokatury, a nechci se octnout v cele vedle Greenwooda.«

Dortmunder zavrtěl hlavou: »Ne, já myslím, proč vůbec máte dělat prostředníka? Proč máte i takhle málo nastavovat vaz?«

»Hm,« usmál se Prosker a jeho úsměv byl najednou samá skromnost, »co by člověk neudělal pro klienta! A samozřejmě když se vám podaří mladého Greenwooda zachránit, bude si moct dovolit daleko podstatnější právní poplatky, ne?«

»Tentokrát spíš mimoprávní,« poopravil Kelp a uchechtl se.

Dortmunder se otočil na majora: »A jestli tomu správně rozumím, budem zase dostávat plat.«

Major zdráhavě přisvědčil: »Začíná to být nákladnější, než jsem předpokládal, ale myslím si, že nemůžu přestat.«

»Jen se nepřemáhejte, pane majore,« poznamenal Dortmunder.

Major pokračoval: »Vy si to možná ani neuvědomujete, Dortmundere, ale Talabwo není žádná bohatá země. Náš hrubý národní důchod dosáhl teprve nedávno dvanácti miliónů dolarů.

Nemůžeme si dovolit podporovat cizí kriminální živly, jako to mohou dělat jiné země!«

Dortmunder se naštětil: »Které země, majore?«

»Nechci uvádět žádná jména.«

»Na co narážíte, majore?«

»No tak, no tak,« ozval se pan Prosker žoviálně, »přece se tady nebudeme předvádět s nacionalismem. Jistě, jsme všichni v té nejpestřejší škále vlastenci, ale v téhle chvíli je nejdůležitější Alan Greenwood a balabomoský smaragd. Mám tu pár věcí…« Vzal kufřík, položil si ho na klín, otevřel zámky a odklopil uzávěr. »Mám to dát vám, Dortmundere?«

»Co to máte?«

»Pár mapek vězeňského interiéru, nakreslil je Greenwood. A taky pár fotografií zvenčí, ty jsem pořídil sám. Je tam i stránka Greenwoodových poznámek o pohybu strážných atakdále.« Prosker vytáhl z kufříku tři objemné složky a podal je Dortmunderovi.

Poté se ještě chvíli hovořilo, jen tak aby se zabil čas, zatímco všichni dopíjeli, a pak už se zvedli, potřásli si rukama a odešli. Major Iko v kanceláři osaměl a kousal se do skrání, což dělal vždycky, když měl na sebe zlost nebo když ho trápily starosti.

V tu chvíli měl na sebe jednak zlost a jednak ho trápily starosti. To mu ujelo, když Dortmunderovi řekl, že je Talabwo chudé. Dortmunderovu pozornost sice rozptyloval jeho šovinismus, ale což jestli si na to později vzpomene a začne uvažovat? Začne si dávat dohromady, že jedna a jedna jsou dvě?

Major přešel k oknu a zahleděl se na Pátou avenue a na park. Ten výhled ho obyčejně naplňoval blahem, hlavně vědomí, jak je to tu drahé a kolik miliónů lidí po celém světě by si to asi nemohlo dovolit, ale v tu chvíli byl na takové sobecké libůstky příliš nespokojen. Viděl, jak Dortmunder, Kelp a Prosker vycházejí z budovy, pozoroval, že zůstali stát na chodníku a hovoří, viděl, jak se Prosker směje, jak si pak všichni podávají ruce, Prosker mává na taxíka a odjíždí, Dortmunder a Kelp přecházejí ulici a vcházejí do parku. Kráčeli pomalu po cestě s černým asfaltovým povrchem, rokovali spolu a kolem nich se hemžila hejna dětí, Dortmunder nesl tři objemné složky v levé ruce. Major Iko za nimi hleděl, dokuď mu nezmizeli z očí.

3

»Docela pěkný,« řekl Kelp.

»Ujde to,« připustil Dortmunder. Zavřel dveře a strčil klíče do kapsy.

Opravdu to nebylo špatné. Rozhodně o moc lepší než ta díra v Trentonu. Tohle byl zařízený byt, jedna a půl na Západní 94. ulici, pár domů od parku, a s Trentonem se to nedalo srovnat.

Tak především tu nebyla žádná postel. Pokoj v Trentonu byl oproti tomuhle jen poloviční a daný prostor ovládala těžká stará mosazná postel s vyrudle modrým bavlněným přehozem. Tady postel jako takovou nikde vidět nebylo, stála tu jen vkusná pohovka, která se večer dala rozložit na pohodlnou dvojpostel.

Ale na tom výhody oproti Trentonu nepřestávaly. Zatímco v Trentonu měl Dortmunder jednoplotýnkový vařič, tady měl kuchyňku jako klícku se sporákem a ledničkou a skříňkami a nádobím a dokonce tu byl i odkapávač. V Trentonu vedlo jediné okno do úzkého světlíku, kdežto tady měl okna dvě a ta vedla do zadního traktu budovy, a když chtěl, mohl se vyklonit a vidět kousek napravo pár malých stromků, nalevo dokonce opékací rošt, několik lehátek, na kterých občas leželi nějací lidé, a vůbec spoustu zajímavých věcí. A venku byly navíc nouzové požární schůdky, kterých mohl použít v případě, že by z nějakého důvodu zrovna nechtěl odejít předními dveřmi.

Ale hlavní výhodou tohohle bytu oproti Trentonu byla klimatizace. Byla zabudovaná přímo ve zdi pod levým oknem a Dortmunder ji nechával běžet ve dne v noci. Venku trpěl New York žhavým červencem, ale zde uvnitř byl věčný máj. A jaký nádherný máj.

Kelp se taky hned vyjádřil: »Máš tady příjemnej chládek.« Otřel si hřbetem ruky z čela pot.

»To se mi taky na tomhle bejvání páčí,« pochvaloval si Dortmunder. »Dáš si?«

»To víš.«

Kelp s ním šel do kuchyňky a zůstal stát ve dveřích, zatímco Dortmunder vyndával led, skleničky a bourbon. Kelp se zeptal: »Co si myslíš o Proskerovi?«

Dortmunder otevřel zásuvku, vyndal z ní vývrtku, kterou chvíli podržel rovně ve vzduchu, podíval se na Kelpa a opět vývrtku položil.

Kelp přikývl: »Si myslím úplně to samý. Ten vykuk je geometrická postava: na všechno hned kouká ze svýho úhlu.«

»Přesně tak se taky kouká na Greenwooda,« dodal Dortmunder.

»Myslíš, že by to tak mohlo bejt? My dostanem šutr, zaplatěj nám, on dá Greenwooda znovu zašít a třicet papírů shrábne pro sebe?«

»Nevím, co má za lubem,« řekl Dortmunder. »Vím jen, že v tom nejede se mnou.« Podal Kelpovi sklenku, vrátili se do obýváku a posadili se na pohovku.

Kelp podotkl: »Myslím, že budem potřebovat oba.«

Dortmunder přikývl: »Jednoho k volantu, druhýho na zámky.«

»Chceš jim zavolat sám, nebo to mám odbýt já?«

»Tentokrát já zavolám Chefwickovi a ty Murchovi.«

»Fajn. Mám já první?«

»Dělej.«

Telefon patřil k bytu a stál na stojanu vedle Kelpa. Našel si v notýsku Murchovo číslo, vytočil a Dortmunder uslyšel dvojí slabé zazvonění a hned nato rozpoznal jasně zvuky z dálnice na Long Islandu.

Kelp řekl: »Murchi?« Podíval se vyplašeně na Dortmundera a zařval do telefonu: »To jsem já! Kelp! Kelp!« Neustále přitom vrtěl hlavou. »Jo,« křičel. »Povídal jsem jo! Tak mluv!« Pak zakryl rukou mluvítko a otočil se na Dortmundera. »To má telefon v autě?«

»To je deska.«

»Cože to je?«

Dortmunder uslyšel, že se v telefonu rozhostilo náhlé ticho. »Zastavil ji,« řekl.

Kelp odtrhl sluchátko od hlavy a prohlížel si je, jako by ho kouslo do ucha. Vycházel z něho plechový hlas: »Kelpe? Haló?«

Kelp přiložil sluchátko poněkud zdráhavě opět k uchu. »Jjo,« odpověděl pochybovačně. »Jsi to ty, Stane?«

Dortmunder se zvedl, šel do kuchyňky a začal mazat na krekry sýr. Když jich měl pět šest, naskládal je na talíř a odnesl do obýváku, kde Kelp dokončoval hovor. Dortmunder položil talíř s krekry na stoleček. Kelp zavěsil. Dortmunder se posadil a Kelp mu oznámil: »Počká na nás v deset v O. J.«

»Dobrá.«

»Jaká deska?«

»Kravál z aut,« odpověděl Dortmunder. »Vem si krekry se sejrem.«

»Jak to, kravál z aut?«

»Co já vím! Podej mi telefon, zavolám Chefwickovi.«

Kelp mu podal telefon. »Chefwick aspoň nedělá kravál z aut,« prohlásil.

Dortmunder vytočil Chefwickovo číslo a ozvala se Chefwickova manželka. Dortmunder se zeptal: »Je Roger doma? Tady Dortmunder.«

»Moment, prosím.«

Dortmunder zatím pojídal krekry se sýrem a zapíjel je bourbonem s ledem. Za chvíli uslyšel z telefonu slabý zvuk hlasu: »Tutút.« Podíval se na Kelpa a neříkal nic.

»Tutút« jako by se přiblížilo, pak přestalo. Bylo slyšet, že někdo zvedl telefon a pak se ozval Chefwickův hlas. »Haló?«

Dortmunder řekl: »Pamatuješ na ten nápad, jak nám nevyšel?«

»No, jistě,« odpověděl Chefwick. »Pamatuji! se dobře.«

»Tak teď máme šanci, že by to konečně mohlo vyjít,« pokračoval Dortmunder. »Jestli máš ještě zájem.«

»Hm, samozřejmě mě to láká,« odpověděl Chefwick. »Ale myslím, že to je trochu moc komplikovaná záležitost, abychom o ní debatovali po telefonu.«

»To je,« řekl Dortmunder. »V deset v O. J.«

»To se hodí,« souhlasil Chefwick.

»Nashle.«

Dortmunder zavěsil a podal telefon zase Kelpovi, který ho postavil zpátky na stojan a řekl: »Vidíš? žádný kravály z aut.«

»Vem si ještě krekry se sejrem,« nabídl mu Dortmunder.

4

Dortmunder s Kelpem vešli do grilbaru O. J. v deset a jedna minuta. U barového pultu byli rozloženi ve svých obvyklých pozicích tíž stálí hosté, koukali na televizi a nevypadali ani zdaleka tak skuteční jako postavy z muzea voskových figurín. Rollo utíral sklenice utěrkou, která kdysi mohla být bílá.

Dortmunder pozdravil: »Ahoj,« a Rollo přikývl. Dortmunder se zeptal: »Je tady už někdo?«

»Vzadu je to pivo se solí,« odpověděl Rollo. »Čekáte na sherry?«

»Jo.«

»Až se objeví, pošlu ho dozadu. Vy si, kluci, dáte lahvinku, skleničky a led, je to tak?«

»Přesně tak.«

»Hned s tím letím.«

»Díky.«

Šli do zadní místnosti a zastihli tam Murche, který si četl v příručce ›Majitel mustanga‹. Dortmunder řekl: »Zas jsi tady první.«

»Zprubnul jsem jinou trasu,« odpověděl Murch. Odložil příručku ›Majitel mustanga‹ na zelenou plstěnou pokrývku stolu. »Vzal jsem to na Pensylvánskou avenue, přes Bushwick a Grand a přes Williamsburg Bridge a pak rovnou po Třetí avenue. A šlo to kupodivu docela dobře.« Zvedl pivo a třikrát si lokl.

»To je prima,« řekl Dortmunder. Oba se s Kelpem posadili a vešel Rollo s bourbonem a sklenkami. Když je stavěl na stůl, vešel Chefwick. Rollo se na něho obrátil: »Sherry, že?«

»Jo, díky.«

»Už se nese.«

Rollo odešel, aniž se zeptal Murche, jestli chce ještě pivo, a Chefwick se posadil se slovy: »Samozřejmě mě to láká. Jenže nevidím, jak se celá ta věc se smaragdem může vzkřísit. Přece se ztratil, ne?«

»Ne,« odpověděl Dortmunder. »Greenwood ho ulil.«

»V Coliseu?«

»Kde, to nevíme. Ale někde ho ulil a to znamená, že to všechno můžeme rozjet znovu.«

Murch prohlásil: »V tom bude nějakej háček, jako bych to čuchal.«

»Ani ne tak háček,« pravil Dortmunder. »Jenom jedna makačka navíc. Dvakrát máknout za jedny prachy.«

»A co budem muset ukrást?«

»Greenwooda.«

Murch jen udělal: »He!«

»Greenwooda,« opakoval Dortmunder a vešel Rollo s sherry pro Chefwicka. Když zase odešel, Dortmunder pokračoval: »Greenwood má požadavek, že ho dostaneme z kriminálu. Advokát mu tvrdí, že před soudem nemá šanci, takže musí popadnout tu jedinou, a to je zdrhnout.«

Chefwick se zeptal: »Znamená to, že se musíme vloupat do vězení?«

»Dovnitř a zase ven,« odpověděl Kelp.

»Aspoň doufáme,« dodal Dortmunder.

Chefwick se pousmál jakýmsi zkoprnělým úsměvem a usrkl sherry. »O tom jsem nikdy neuvažoval, že bych se měl vloupat do vězení,« poznamenal. »S tím vyvstává řada zajímavých otázek.«

Murch se zeptal: »Chcete, abych řídil, jo?«

»Tak,« přikývl Dortmunder.

Murch se zamračil a upil piva.

Dortmunder se zeptal: »Co má být?«

»Když si pomyslím, že pozdě v noci sedím v autě, před vězením, a túruju motor. To si nedovedu představit. Mně při tom moc zajímavejch otázek v hlavě vůbec nevyskakuje.«

»Když tohle nedokážem zvládnout,« poznamenal Dortmunder, »vůbec do toho nemůžeme jít.«

Kelp řekl Murchovi: »žádnej z nás nechce do toho lapáku na víc než na pár minut. A kdyby to vypadalo na pár let, jdem od toho.«

Murch pravil: »Já si musím dávat bacha. Vždyť máma ve mně má jedinou oporu.«

Dortmunder se zeptal: »Copak nejezdí s taxíkem?«

»Z toho se nedá žít,« odpověděl Murch. »Dělá to, jen aby vytáhla paty z domu a přišla mezi lidi.«

Chefwick se zeptal: »Co je to za vězení?«

»Někdy se tam teďko vypravíme, očíhnem to,« řekl Dortmunder. »Zatím mám jenom tohle.« A začal před nimi na stole rozkládat obsah tří složek.

5

Tentokrát Kelpa uvedli do jiného pokoje, ale ohradil se: »Hej, počkejte moment!«

Ebenový muž s dlouhými štíhlými prsty se ve dveřích otočil, v tváři absolutně žádný výraz. »Přál jste si, pane?«

»Kde je kulečníkový pokoj?«

Pořád žádný výraz. »Pane?«

Kelp udělal gesto, jako by manipuloval tágem. »Kulečník,« řekl. »Biliár. Zelenej stůl s dírama.«

»Ano, pane. Ten je v jiném pokoji.«

»No jo,« řekl Kelp. »Právě tam chci. Zaveďte mě tam.«

Ebenový muž nevěděl, jak to má brát. V obličeji se mu pořád ještě nezračil žádný výraz, jenom stál ve dveřích a nedělal vůbec nic.

Kelp popošel k němu a mával na něho rukou, jako by zaháněl drůbež. »Pojďme,« pobízel. »Párkrát bych si chtěl šťouchnout.«

»Nejsem si jist -«

»Zato já jo,« vskočil mu do řeči Kelp. »Nedělejte si starosti. Je to v absolutním pořádku. Jen mě tam zaveďte.«

»Ano, pane,« přitakal ebenový muž pochybovačně. Zamířil do kulečníkového pokoje, zavřel za Kelpem dveře a odešel.

Jelikož na biliáru zůstala po předchozí hře jedna koule jen tak naslepo, rozhodl se Kelp, že si zahraje straight pool. Potopil dvanáct koulí a jen čtyřikrát se netrefil, a zrovna když mířil na poslední, vešel major.

Kelp položil tágo na biliár. »Dobrý den, majore. Mám pro vás nový seznam.«

»Už je načase,« řekl major. Vrhl zamračený pohled na kulečník, jako by ho něco iritovalo.

Kelp se zeptal: »Co tím chcete říct, že už je načase? Vždyť to nejsou ani tři týdny.«

»Minule to trvalo sotva dva,« řekl major.

Kelp na to: »Pane majore, výstavní síně se hlídají kapku jinak než vězení.«

»Já vím jen jedno,« řekl major, »zatím jsem vydal na platech tři tisíce tři sta dolarů, když nepočítám náklady na materiál a různé nezbytnosti, a pořád zatím nemám, co bych za to ukázal.«

»Už tolik?« zavrtěl Kelp hlavou. »No jo, leze to do peněz, že. Jo, tady máte ten seznam.«

»Děkuju.«

Major seznam začal s nevrlým výrazem studovat a Kelp se vrátil ke kulečníku, potopil jedničku, zatímco nechal stranou devítku a třináctku. Zkazil pokus o devítku, ale zato mu vyšla perfektní pozice na třináctku. Potopil třináctku s takovým nárazem setrvačnosti, že mu mohla prakticky skočit za košili. Major se zeptal: »Nákladní auto?«

»Budem ho potřebovat,« odpověděl Kelp. »A nemůžeme riskovat nic kradenýho, ostatně to bych se mohl sebrat a obstarat si ho sám.«

»Ale nákladní auto,« řekl major, »je nákladná položka.«

»Jistě, pane majore. Jenže jestli všechno vyjde a my ho nebudeme potřebovat, můžete ho zase střelit.«

»To bude ještě nějakou chvíli trvat,« podotkl major. Přelétl zrakem celý seznam. »Ty ostatní věci by neměly být žádný problém. Vy budete přelézat zeď, hm?«

»No, mají tam zeď,« přitakal Kelp. Prudkým šťouchem narazil jednou koulí do devítky a všecko zmizelo. Kelp zavrtěl hlavou a uložil tágo.

Major hleděl stále se svraštělým čelem na seznam: »Ten nákladní vůz ale nemusí být zvlášť rychlý.«

»Ne, nikoho s ním nechcem předhánět.«

»Takže nemusí být nový. Ojetý náklaďák.«

»S náležitou registrací, abychom ji mohli ukázat,« upřesňoval Kelp.

»Co když nějaký najmu?«

»Jestli jste schopen najmout náklaďák tak, aby se vám to nevrátilo, když se všechno nějak pomrví, tak prosím. Ale mějte na vědomí, k čemu ho chceme užít.«

»Budu na to pamatovat,« odpověděl major. Podíval se na kulečník. »Jestli jste dohrál…« »Pokud byste si to nechtěl rozdat se mnou.«

»Lituji,« odpověděl major s vyhaslým úsměvem, »já kulečník nehraji.«

6

Z okénka cely viděl Alan Greenwood na vězeňské cvičiště s černým povrchem a na obílenou vnější zeď vězení zvaného Park Utopie. Za zdí se táhla, přikrčená k zemi, malá longislandská čtvrť taktéž zvaná Park Utopie, přičaplé sídliště s obytnými domy a nákupními středisky, školami, kostely, italskými restauracemi, čínskými restauracemi a prodejnami ortopedické obuvi, to vše přetínané nezlikvidovatelnými kolejemi longislandské železniční dráhy. Ve zdech řečeného vězení seděli a stálí a drbali se ti, kteří byli oficiálně pokládáni za živly nebezpečné onomu sídlišti, včetně oné skupiny mužů v šedých hábitech, přešlapujících právě na cvičišti, a Alana Greenwooda, který se na ně díval a uvažoval, jak hrozně se podobají lidem čekajícím na vlak podzemní dráhy. Hned vedle okénka cely někdo vyryl do cementové stěny otázku: »Co věděl Bílej králík?« Tomuhle měl Greenwood teprve přijí t na kloub.

Vězení Park Utopie byl okresní kriminál, ale většina jeho chovanců patřila státu, protože okres vlastnil tři novější kriminály a tenhle nepotřeboval. Byly tu takříkajíc přebytky z nejrůznějších státních vězení, plus obžalovaní provinilci ze severní části státu, kterým se podařilo vymoci si předvedení k Hlavnímu trestnímu soudu, plus něco z přebytků různých správních oblastí New Yorku, plus některé zvláštní případy jako Greenwood. Tady nikdo nikdy dlouho nepobyl, ani by ho tady dlouho nedrželi, takže tohle vězení postrádalo charakter onoho kompaktního společenství vězňů, jaké se vytváří mezi jedinci vyvrženými ze společnosti a udržujícími se v těchto zdech v kondici pro civilizaci. Jinými slovy, neuplatňovala se tu hierarchie silnějšího.

Greenwood trávil většinu času u okénka, protože se mu nelíbila ani cela, ani jeho spoluvězeň. Obojí bylo šedivé, odporné, špinavé a staré. Cela aspoň jenom existovala, ale jeho spoluvězeň trávil hodiny tím, že si vybíral špínu mezi prsty u nohou a pak si čichal k rukám. Greenwood se radši díval na execírák a na zeď a na sebe. Teď tu byl skoro měsíc a pomalu mu docházela trpělivost.

Zařinčely dveře. Greenwood se otočil, uviděl, jak si jeho kolega na horní pryčně čichá ke špičkám prstů, a pak spatřil, že ve dveřích stojí dozorce. Dozorce vypadal jako starší bratr jeho spoluvězně, ale měl aspoň na nohou boty. Řekl: »Greenwood, návštěva.«

»Fajn.«

Greenwood vyšel a dveře opět zařinčely, Greenwood s dozorcem kráčeli kovovou chodbou a po kovových točitých schodech a pak další kovovou chodbou, prošli dvojími dveřmi, které museli otevřít lidé stojící na druhé straně a které za nimi v patách opět zamkli. Pak následovala chodba obložená umělou hmotou a vymalovaná na zeleno a pak místnost vymalovaná na světle hnědo a v ní seděl Eugene Andrew Prosker a usmíval se na druhé straně za stěnou z drátěného pletiva.

Greenwood se posadil proti němu. »Tak jak to vypadá na světě?«

»Ale točí se,« ujišťoval ho Prosker. »Točí.«

»A jak to vypadá s mou žádostí?« zeptal se Greenwood a nemínil tím žádné odvolání k jinému soudu, ale žádost, aby ho pustili zpátky k jeho přátelům.

»Docela slibně,« odpověděl Prosker. »Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybyste se už ráno něco dověděl.«

Greenwood se usmál. »To je dobrá zpráva,« řekl. »A věřte, že na dobré zprávy čekám.«

»Vaši přátelé vás prosí jen o jedno,« pokračoval Prosker, »totiž, abyste jim vyšel na půl cesty vstříc. Vím, že budete ochoten to udělat, že ano?«

»Jistěže,« odpověděl Greenwood, »a taky se o to pokusím.«

»A měl byste se o to pokusit víckrát než jednou,« řekl mu Prosker. »Všechno, co vůbec stojí za pokus, stojí za pokus aspoň třikrát opakovaný.«

»To si zapamatuju,« pravil Greenwood. »Nějaké další detaily jste mým přátelům nesdělil, doufám.«

»Ne,« odpověděl Prosker. »Jak jsme se rozhodli, pravděpodobně bude nejlíp počkat, až budete na svobodě, a teprve pak se o všem šířit.«

»Jistě,« přitakal Greenwood. »Ty moje věci z bytu jste odnesl?«

»O to je postaráno,« odpověděl Prosker. »Všechno je bezpečně uloženo na jméno vašeho přítele.«

»Dobrá,« přikývl Greenwood. »Hrozně nerad se toho bytu vzdávám,« pokračoval. »Měl jsem ho už zařízený přesně podle svého gusta.«

»Jakmile vás odtud dostanem, budete tak jako tak měnit spoustu věcí,« připomněl mu Prosker.

»To je pravda. Bude to skoro něco jako začít nový život. Obrátit list. Stát se novým člověkem.«

»Ano,« souhlasil Prosker bez zjevného nadšení. Neměl rád zbytečné riskování s dvojsmysly. »No, rozhodně je to potěšitelné, když vás člověk slyší takhle hovořit,« prohlásil, zvedl se a chopil se svého kufříku. »Doufám, že vás odtud co nejdřív dostaneme.«

»Já taky,« řekl Greenwood.

7

Ve dvě dvacet pět zrána po Proskerově návštěvě u Greenwooda byl úsek severní státní silnice Parkway v těsném sousedství výjezdu z Parku Utopie téměř prázdný. Bylo tu možno vidět jen jediný dopravní prostředek, obrovský špinavý náklaďák s modrou řidičovou kabinou a šedivým návěsem, který měl na obou dvířkách kabiny oválnou značku z bílých písmen »Parkerova půjčovna nákladních vozů«. Najal jej právě předchozího odpoledne major Iko díky nějakým prostředníkům, které nebylo možno nijak sledovat, a v tom okamžiku vůz právě řídil Kelp a mířil na východ z New Yorku. Když před výjezdem zpomalil, sklonil se vedle na sedadle Dortmunder k světlu řidičova panelu, aby líp viděl na hodiny, a řekl: »Jsme pět minut před plánem.«

»Teď to bude po těch ulicích skákat, takže budu muset pomalejc,« řekl Kelp, »už taky kvůli tomu všemu vzadu.«

»Nebylo by dobře, abychom tam byli zas moc brzy,« podotkl Dortmunder.

Kelp stočil nemotorný náklaďák z vozovky obloukem na výjezdní rampu. »Já vím,« kývl. »Já vím.«

Touž dobou sledoval Greenwood ve vězení také hodinky, jejichž zelené ručičky mu ve tmě sdělovaly, že musí ještě půl hodiny čekat. Prosker mu vyřídil, že Dortmunder s ostatními zahájí akci teprve ve tři hodiny. Nesmí udělat nic předčasného, co by je mohlo vyzradit.

O dvacet pět minut později zastavilo najaté nákladní auto se zhasnutými světly pomalu na parkovišti před supermarketem A & P ob tři ulice od vězení. Dopravní signály na nárožích byly v

těchhle končinách Parku Utopie jediným osvětlením a s nebem zakrytým mraky působila noc ještě černějším dojmem. Člověk viděl před obličejem sotva vlastní ruku.

Kelp a Dortmunder vystoupili z kabiny, přesunuli se obezřetně dozadu k vozu a otevřeli zadní dvířka. Uvnitř ve voze byla hustá tma. Zatímco Dortmunder pomáhal Chefwickovi seskočit na asfalt, Murch podal Kelpovi žebřík dlouhý asi deset stop. Kelp s Dortmunderem jej opřeli o vůz a Murch podal Chefwickovi kolo stočeného provazu a svůj malý černý kufřík. Všichni byli oblečeni v tmavých šatech a domlouvali se šeptem.

Dortmunder vzal stočený provaz a první vyšplhal na žebřík, Chefwick za ním. Kelp dole žebřík přidržoval, až byli oba na střeše vozu, a pak jim jej vystrčil nahoru. Dortmunder žebřík položil podélně na vršek auta a nato si oba s Chefwickem lehli každý na jeden jeho konec, jako postavy z Boccaccia, když uléhají z obou stran k meči. Když byl žebřík nahoře, zašel Kelp znovu dozadu ke dvířkům, zavřel je, vrátil se do kabiny, nastartoval motor a pomalu s vozem obejel supermarket a vyjel na ulici. Světla nerozsvítil.

Ve vězení se Greenwood podíval na hodiny, a když zjistil, že je za pět minut tři, rozhodl se, že nadešel čas. Posadil se, odhodil deku, při čemž se ukázalo, že až na boty je už oblečen. Obul si střevíce, postavil se, zadíval se na několik sekund na muže, který spal na hořejší pryčně, děda měl otevřenou pusu a lehce chrápal, a pak jej praštil do nosu.

Staroch rázem otevřel oči, vykulil je, až se v nich zablesklo bělmo, a dvě tři sekundy na sebe zůstali s Greenwoodem civět s obličejem vzdáleným sotva na stopu. Pak staroch zamrkal, zpod deky se vynořila ruka a hmátla po nose a vzápětí se ozvalo překvapené a bolestivé: »Au!«

A to už se Greenwood zplna hrdla rozeřval: »Přestaneš si už jednou vybírat tu špínu mezi prstama?«

Děda se posadil a poulil oči čím dál tím víc. Z nosu mu začínala téct krev. Vyhrkl: »Co? Co?«

Greenwood pořád řval dál, co mu hrdlo stačilo:

»>A p ř e s t a ň s i č i c h a t k t ě m p a č m á k ů m !«

Staroch si stále ještě sahal prsty na nos, ale v tu chvíli je odtáhl, podíval se na ně a uviděl na konečcích krev. »Pomoc,« řekl velmi tichým hlasem, jen tak zkusmo, jako by chtěl zjistit, jestli je to to pravé slovo, které chce užít. Pak si tím byl však zřejmě jist a s hlavou zvrácenou dozadu, s očima křečovitě zavřenýma ze sebe vyrazil chraplavou škálu takového jekotu o pomoc, že se to podobalo štěkání a vytí teriéra: »Pomócpomócmócmócpmócpmócpmóc -« atd.

»Už to dál nevydržím,« zuřil Greenwood a připojil k starochovu jekotu svůj baryton. »Já ti zpřerážím vaz.«

»Pomócpmócpmócpmócpmóc -«

Rozsvítila se světla. Ozval se křik dozorců. Greenwood začal nadávat, pobíhal sem tam a hrozil pěstí. Strhl z dědy deku, zmuchlal ji a hodil ji zase po něm. Popadl starocha za kotník a sevřel mu ho tak, jako by se domníval, že je to dědův krk.

Dolehlo sem silné zařinčení, což znamenalo, že zvedli dlouhou železnou tyč nataženou po celé Greenwoodově frontě cel. Greenwood vytáhl dědu za kotník z postele, opatrně, aby mu neublížil, popadl ho jednou rukou za krk, druhou pěst zvedl vysoko nad hlavu a zůstal v této póze stát a řval, dokuď se neotevřely dveře a dovnitř nevběhli tři dozorci.

Greenwood jim situaci nijak neulehčoval. Ale nebil do nich, protože nechtěl, aby mu rány vraceli obušky, při čemž by mohl ztratit vědomí, zato s dědou před nimi cvičil, že se k němu nemohli v úzké cele dostat a chopit se ho.

Pak zcela náhle ustal. Pustil dědu, který se v tu ránu posadil na zem a chytil se za krk, zatímco Greenwood tam zůstal stát s tupým pohledem v očích. »Já nevím,« řekl jako omámený a vrtěl hlavou. »Já nevím.«

Dozorci ho popadli za ramena. »Ale my víme,« prohlásil jeden z nich a druhý řekl klidně třetímu: »Ruplo mu v hlavě. To bych si o něm nepomyslel.«

Přes pár zdí odtud nájemný náklaďák ve vší tichosti zastavil v temnotě u venkovní zdi vězení. Na obou koncích zdi se tyčily věže a některé další její úseky byly dosti osvětleny, například kolem hlavního vchodu a v místě kolem cvičiště, ale tady bylo ticho a tma, kterou v pravidelných intervalech porušovala pouze světla reflektorů, jež klouzala po vnitřní straně zdi. Důvodem byla skutečnost, že poblíž této její části nebyly vůbec žádné cely ani vchody. Za zdí byly podle Greenwoodových nákresů objekty, v nichž byla umístěna teplárna a prádelna, kuchyň a jídelní bloky, kaple, různá skladiště a podobně. žádný úsek zdi nezůstal nestrážen, ale ostraha v této části byla velice formální. Mimoto při takové proměnlivosti osazenstva jako ve vězení Parku Utopie byly pokusy o útěk velice řídké.

Jakmile se nákladní vůz zastavil, Dortmunder se zvedl a přistavil žebřík ke zdi. Sahal téměř až nahoru. Dortmunder po něm rychle vylezl, zatímco Chefwick dole žebřík přidržoval, a nahoře nahlédl na druhou stranu a sledoval reflektor. Když se reflektor stočil jeho směrem, zjevil mu rozmístění střech, jaké přesně odpovídalo Greenwoodovu nákresu; pak se Dortmunder rychle přikrčil, aby ho nebylo vidět, právě v okamžiku, kdy kužel reflektoru sklouzl k místu, kde měl předtím hlavu. Slezl ze žebříku a zašeptal: »V pořádku.«

»Dobrá,« zašeptal Chefwick.

Dortmunder zacloumal žebříkem, aby se ujistil, že žebřík vydrží, i když ho nikdo nebude dole přidržovat, a pak opět vylezl nahoru, a tentokrát za ním těsně v patách lezl Chefwick. Dortmunder měl kolo stočeného provazu přehozeno přes rameno, Chefwick opatroval svůj černý kufřík. Chefwick se pohyboval s hbitostí, která u člověka jeho zjevu překvapovala.

Nahoře Dortmunder uchopil kovový hák na jednom konci stočeného provazu a pak vřeteno rozpustil. Provaz byl vždy ob několik stop zauzlen a visel asi osm stop nad zem í. Dortmunder jej zahákl za vršek zdi a zatáhl za něj, aby se přesvědčil, že pevně drží. Držel.

Když kužel reflektoru sklouzl po zdi podruhé, Dortmunder rychle vylezl zbývající kus po žebříku nahoru a posadil se obkročmo na zeď napravo. Chefwick, kterému trochu vadil kufřík, vylezl rychle za ním a posadil se také obkročmo na zeď, nalevo, čelem proti Dortmunderovi. Pak se oba shýbli, popadli žebřík za horní příčel, vytáhli jej nahoru, až se převážil přes zeď a pomalu jej spustili na druhou stranu. Asi devět stop pod nimi byla dehtová střecha vězeňské prádelny. žebřík se dotkl střechy a Dortmunder na něj ihned stoupl. Vzal od Chefwicka černý kufřík a rychle sestupoval dolů. Chefwick za ním. Pak žebřík položili k nízké zídce, která lemovala střechu, a lehli si do jejího stínu, kde hodlali přečkat, až tudy proklouzne opět kužel reflektoru.

Venku zatím stál Kelp vedle nákladního vozu a přimhouřenýma očima sledoval Dortmundera a Chefwicka a žebřík. Když po vnitřní stěně zdi klouzalo světlo reflektoru, uviděl matné obrysy jejich těl přitisknutých k žebříku, ale když se reflektor otočil podruhé, byli již pryč. Spokojeně kývl, nasedl do kabiny a se zhasnutými světly odejel pryč.

Dortmunder a Chefwick zatím slezli po žebříku ze střechy prádelny na zem. Položili žebřík stranou a pospíchali k hlavní vězeňské budově, jejíž silueta se před nimi rýsovala ve tmě. Jednou se museli přikrčit za zeď, dokuď neproklouzlo světlo reflektoru, ale pak hned pochodovali dál, dorazili k budově, našli dveře, které tam měly být, a Chefwick vytáhl z kapsy dva přichystané nástroje, protože už předem věděl, jaké na tyhle dveře bude muset použít Pustil se do práce, zatímco Dortmunder hlídal.

Dortmunder viděl, že se reflektor opět vrací a klouže po fasádě budovy. »Dělej,« zašeptal a pak uslyšel cvaknutí, a když se otočil, byly dveře otevřené.

Vklouzli přikrčeni dovnitř, zavřeli dveře a přes budovu se přelilo světlo reflektoru. »O chlup,« zašeptal Dortmunder.

»Dej sem kufřík,« zašeptal Chefwick. Byl naprosto klidný.

V místnosti, kde se ocitli, byla úplná tma. Chefwick znal dokonale obsah svého kufříku, takže světlo nepotřeboval. Přidřepl k zemi, otevřel jej, uložil dva nástroje do příslušných chlopní, vytáhl dva další, postavil se a pravil: »No fajn.«

O několik zamčených dveří dále pravil Greenwood: »Půjdu klidně. Nemějte strach, půjdu klidně.«

»My strach nemáme,« řekl jeden dozorce.

Všem to trvalo dosti dlouho, než se všechno vyjasnilo. Když se Greenwood náhle uklidnil, snažili se dozorci zjistit, co se stalo a kvůli čemu všechen ten povyk je, ale děda se nezmohl na nic, jen blekotal a ukazoval rukama a Greenwood jen postával, tvářil se tupě, vrtěl hlavou a opakoval: »Já už prostě nevím.« Pak děda vyslovil magické slovo »nohy« a Greenwood opět vybuchl.

Při tom výbuchu si počínal velice opatrně. Nedopouštěl se žádného fyzického násilí, jenom ječel a řval a trochu rozhazoval rukama. Chvíli si tak vedl, až ho dozorci popadli za paže, a když viděl, že se chystají použít na jeho hlavu lokální anestézii, znovu se utišil a choval se velice rozumně. Vysvětlil jim naprosto soudným způsobem záležitost s dědovýma nohama a prý se domnívá, že když jeho situaci pochopí, určitě s ním budou stoprocentně souhlasit. Snažili se ho klidnit tím, že předstírali, jako by ho chápali, a přesně to potřeboval. A když jeden z nich navrhl: »Podívejte se, člověče, co když vám prostě najdem na noc jiné místo?«, usmál se Greenwood s upřímným potěšením. Věděl, kam ho povedou: do některé cely v nemocničním křídle. Tam že by se mohl do rána uklidnit a pak bude právě tak připraven, aby ho prohlédl doktor.

Tohle si aspoň mysleli oni.

Greenwood dal dědovi, který si ke krvácejícímu nosu tiskl ponožku, usměvavé sbohem a vypochodoval s dozorci po obou stranách. Ubezpečil je, že s nimi půjde klidně, a oni ubezpečili jeho, o to že nemají obavy.

Počáteční část cesty byla stejná, jako když ho vedli za Proskerem. Po kovové chodbě, kovových točitých schodech, další kovovou chodbou a dvojími dveřmi, které museli otevřít lidé na druhé straně a které za ním hned v patách zase zavřeli. Pak se však trasa změnila, vedla dlouhou hnědou chodbou a za roh k příhodnému osamělému místečku, kde čekali dva muži celí v černém, s černými kápěmi na hlavách a s černými pistolemi v rukách; vynořili se před nimi ze dveří a nařídili: »Nikdo ani nemukne.«

Dozorci se podívali na Dortmundera a Chefwicka (protože vskutku to byli oni) a jen zamrkali v údivu. Jeden dozorce prohlásil: »Vy jste šílenci.«

»Ne tak úplně,« odpověděl Chefwick. Ustoupil k jedné straně dveří a řekl: »Tudy, pánové.«

»Přece nebudete střílet,« řekl druhý strážný. »Výstřely by vzbudily značnou pozornost.«

»Proto máme tlumiče,« odpověděl Dortmunder, »je to ta věcička na konci hlavně, co vypadá jako ruční granát. Chcete si poslechnout?«

»Ne,« odpověděl dozorce.

Všichni vešli do vykázané místnosti a Greenwood zavřel dveře. Nohy jim svázali v kotnících jejich řemeny, ruce kravatami, do úst jim nacpali roubíky z utržených podolků od košil. Místnost byla malá, čtvercová a byla to něčí kancelář s kovovým psacím stolem. Na stole stál telefon, ale Dortmunder vytrhl šňůru ze zdi.

Když z kanceláře odcházeli, Chefwick za sebou velmi pečlivě zavřel dveře. Dortmunder řekl Greenwoodovi: »Tudy« a už si to všichni tři vykračovali lehkým krokem chodbou a těžkými železnými dveřmi, které byly po několik let, dokuď se k nim nedostal Chefwick, zamčeny. Jak nedávno pravil Chefwick: »Zámky v kriminálech jsou od toho, aby lidi nemohli ven, ne aby

nemohli dovnitř. Zvenčí to jde s dveřma o moc jednodušejc, tam jsou všechny závory a řetězy a fígle.«

Dali se po stejné trase, kterou sem přišli Dortmunder s Chefwickem. V cestě jim stály čtverý dveře, které cestou dovnitř Chefwick odemkl a které teď na zpáteční cestě opět zamykal. Konečně dorazili k východu, tam počkali a nahrnuti kolem dveří hleděli na černou krychli budovy protější prádelny. Dortmunder se podíval na hodinky, byly tři dvacet. »Pět minut,« zašeptal.

Ob čtyři bloky se Kelp taky podíval na hodinky, zjistil, že je tři dvacet a znovu vylezl z kabiny vozu. Už si konečně zvykl, že světlo uvnitř se při otevření dveří automaticky nerozsvěcí, protože než vyjeli z města, sám vyšrouboval žárovku. Tiše zavřel dvířka, obešel vůz dozadu a otevřel zadní dveře: »Jdem na to.«

»Dobrá,« odpověděl Murch šeptem a začal z vozu strkat ven prkno asi stopa krát dvanáct. Kelp je popadl za konec a opřel o zem, takže prkno se ze zadní části vozu pozvolna svažovalo. Murch vystrčil další prkno a Kelp je položil vedle prvního tak, že mezi oběma zůstala mezera asi pět stop široká.

Pro tuhle část plánu zvolili nejprůmyslovější oblast čtvrti Park Utopie. Ulice přímo sousedící s vězením tvořily samé ošumělé obytné domy, ale ob dva tři bloky se začalo okolí měnit. Směrem na sever a na východ se táhla také obytná čtvrť a čím dále odtud se lepšila, ale na západ naopak byla pořád horší a horší a bytovky se měnily v stále odpudivější barabizny, až se vše rozplynulo v rozházených vrakovištích. Jih však zaujímala průmyslová oblast Parku Utopie. Ulice za ulicí nebylo vidět nic jiného než nízké cihlové budovy, kde se vyráběly brýle proti slunci, plnily se láhve limonádou a sodovkou, pogumovávaly se ojeté pneumatiky, tiskly se noviny, šily obleky, malovaly nápisy a molitan se potahoval textiliemi. Doprava tu v noci nebyla žádná, nechodili tudy ani žádní chodci a policejní auto tudy projelo tak jednou za hodinu. V noci tu prostě nebylo nic jiného než ty fabriky a před nimi stály zaparkován
y stovky nákladních aut. V jedné ulici za druhou po celé délce samá nákladní auta s obrovskými nárazníky, obrovskými maskami motorů, jako olbřímí, tmavá, prázdná a tichá monstra. Nákladní vozy.

Kelp zaparkoval vůz mezi ostatními, takže prakticky nebyl vidět. Parkoval hned u požárního hydrantu a za vozem bylo dost místa, ale mimo tenhle otevřený prostor byla ostatní část ulice pěkně zaplněná. Než Kelp tohle místo našel, obejel pět šest bloků, ale byl pak se sebou spokojen.

Obě prkna byla tedy spuštěna z vozu na vozovku a Kelp se postavil na chodník a čekal. Murch opět zmizel v temných útrobách náklaďáku a za minutu nato se zevnitř ozval klapot nastartovaného motoru. Na vteřinku zaburácel, ale pak přešel jen v tiché vrčení a hned vzápětí vyjížděl z nákladního vozu téměř nový zelený kabriolet mercedes-benz 250 SE. Kelp ho zmerčil zvečera na Park Avenue někde v okolí 60. ulice. Jelikož se neplánovalo, že by se příliš užíval, měl ještě tabulku s lékařským označením MUDr. Kelp se rozhodl, že pro tentokrát doktorům promine.

Prkna se pod tíží vozu prohnula. Murch za volantem vypadal jako Gary Cooper, který manévruje se svým grummanem na palubu mateřské lodi. Kývl na Kelpa stylem, jakým velký Cooper kýval na členy lodní posádky, a pak přidal plyn a mercedes-benz se zhasnutými světly odšustěl.

Murch si krátil čas vzadu v nákladním voze četbou příručky pro majitele dotyčného vozidla, kterou našel v přihrádce auta vpředu v kabině, a právě uvažoval, jestli se maximální rychlost sto osmdesát mil za hodinu ještě dá ve vší slušnosti zvládnout nebo ne. Teď to zkoušet nemůže, ale na cestě zpátky možná bude mít vhodný rovný terén, aby to zjistil.

Ve vězení se zatím Dortmunder opět podíval na hodinky, zkonstatoval, že uplynulo pět

minut, a řekl: »Fajn.« A již si to všichni tři vykračovali přes otevřené prostranství k prádelně, okamžik poté, co tudy proklouzl kužel světlometu a oni mohli vyrazit.

Dortmunder a Chefwick přistavili žebřík a Greenwood lezl první. Všichni tři vylezli na střechu, vytáhli žebřík nahoru, zalehli za nízkou zídku na obvodu střechy, zatajili dech, když nad nimi opět proklouzlo světlo reflektoru, pak se zase zvedli a přenesli žebřík k vnější zdi. Tentokrát lezl první Chefwick, opět opatrně s černým kufříkem: přelezl přes vršek na druhou stranu a ručkoval po provaze dolů, zatímco se mu kufřík klátil v zubech. Za ním lezl Greenwood a poslední Dortmunder. Dortmunder se posadil obkročmo na zeď a vytahoval žebřík. Reflektor se vracel.

Chefwick doskočil na zem právě v okamžiku, kdy Murch dorazil ve sporťáku. Chefwick mu dal kufřík ze zubů, které ho už od námahy bolely, a přelezl z jedné strany do sporťáku. S vnitřním osvětlením vozidla nic neudělali, takže nemohli otevřít dvířka.

Greenwood právě slézal po provaze. Dortmunder pořád ještě vytahoval žebřík. Světlo reflektoru ho zasáhlo a přelilo se přes něho jako zázračná peřej, pokračovalo dál, roztřeseně se zastavilo a pak sjelo prudce zpátky. Dortmunder už byl pryč, ale žebřík právě dopadal na střechu prádelny. Při dopadu se ozvalo slyšitelné prásknutí.

Mezitím Greenwood taky dopadl na zem a jedním skokem byl ve voze, Chefwick seděl již vzadu. Dortmunder se spouštěl v rychlosti po provaze.

Ozvala se siréna s vrčivým rrrrrrr, které začalo prudce stoupat.

Dortmunder se jedním kopnutím odrazil od zdi, pustil provaz a dopadl na zadní sedadlo a zavelel: »Jeď!«

Murch dupl na plyn.

Sirény se už rozječely všude. Kelp, který stál s nerozsvícenou baterkou u nákladního vozu, se začal kousat do dolního rtu.

Murch rozsvítil přední světla, protože jel příliš rychle, aby se mohl spoléhat na občasné silniční světelné signály. Za zády jim ožívalo vězení jako žlutý vulkán. Každou minutu začne chrlit policejní auta.

Murch prudce zabočil na dvou kolech doleva. Měl před sebou tři bloky rovné jízdy. Sešlápl plyn až k podlaze.

Pořád ještě existují mlékaři, kteří vstávají velice brzy a rozvážejí mléko. Právě takový stál u volantu svého pohodlného pojízdného prskoletu a s klapotem motoru zastavil s tím bělostným zakrslíkem zrovna uprostřed křižovatky, podíval se doleva a uviděl, jak se k němu řítí světla takovou rychlostí, že není vůbec čas o něčem přemýšlet. Zaječel a vrhl se dozadu mezi basy s mlékem, kterýžto čin doprovázel mohutný řinkot.

Murch mlékařův ustrnulý vůz objel jako lyžař na slalomové trati, pořád se sešlápnutým plynem. Brzy bude muset brzdit a ručička rychloměru zatím nepřestoupila stovku!

Nedá se nic dělat. Bude muset přibrzdit, nebo to nezvládne. Povolil plyn a sešlápl brzdy. Diskové brzdy zabraly a držely.

V jekotu sirén Kelp motor neslyšel, ale slyšel, jak skřípějí pneumatiky. Podíval se na roh a ze strany se před ním vynořil v zorném poli sporťák a pak vyrazil kupředu jako fotbalista Jim Brown, když předvádí svůj slavný únik s míčem.

Kelp rozsvítil baterku a začal s ní mávat jako pominutý. Copak ho Murch nevidí? Sporťák byl větší a větší.

Murch věděl, co dělá. Jeho pasažéři se drželi čalounění a jeden druhého, zatímco on se řítil ulicí, sešlápl brzdy a přesně v tom pravém zlomku okamžiku zamanévroval citlivě volantem, vyjel po prknech do nákladního auta, znovu sešlápl brzdy a zastavil s vibrujícím vozem dva palce od protější stěny. Vypnul motor a zhasil světla.

Kelp zatím odložil baterku a rychle strkal prkna zpátky do vozu. Zapráskl jednu půlku dveří, seshora mu vyrazily vstříc ruce, aby mu pomohly dovnitř, a pak zapráskla druhá půlka.

Půl minuty se v temných útrobách neozval ani hlásek, bylo slyšet jen těžké oddychování pěti lidí. Pak pravil Greenwood: »Musíme zpátky. Zapomněl jsem si kartáček na zuby.«

Všichni se tomu zasmáli, ale byl to jen nervózní smích. Přesto jim trochu pomohl, aby se uvolnili. Pak Murch znovu rozsvítil přední světla sporťáku, protože už si předtím vyzkoušeli, že zevnitř vozu ven nepronikne žádné světlo, a všichni si začali tisknout ruce a gratulovat si k tak dobře vykonané práci.

Zmlkli a poslouchali, jak kolem s jekotem projíždí policejní vůz, a Kelp pravil: »Jsou nám na stopě jako vlčáci,« a všichni se zase zasmáli.

Podařilo se. Teď už to bude jednoduché. Ve voze počkají asi do šesti a pak Kelp vystoupí, přeleze si do kabiny a všechny je odtud odveze. Není pravděpodobné, že by ho někdo zastavil, ale i kdyby, je dokonale pojištěn. Má legální papíry na nájemný náklaďák, legálně vyhlížející řidičský průkaz a další legitimace a věrohodně působící důvod, proč je s vozem na ulici. Na nějakém tichém místečku v Brooklynu sporťák vysadí a s klíčky okatě zastrčenými jej nechají stát u nějaké střední průmyslové školy. Nákladní vůz odvezou na Manhattan a nechají v garáži, kde si ho vyzvedne chlap od majora Ika a vrátí ho do půjčovny.

Všichni byli rozjaření a šťastní a cítili úlevu. Rozsadili se v kabrioletu a vykládali si vtipy a za chvíli přinesl Kelp karty a začali hrát poker o vysoké sumy napsané na papírcích.

Někdy kolem čtvrté řekl Kelp: »Zejtra zajdem pro smaragd a vyzvednem si prachy.«

Greenwood pravil: »No, myslím, že na tom zejtra mužem začít pracovat. Tři karty,« oznámil Chefwickovi, který rozdával kluky nebo vyšší karty.

Všichni ztichli. Dortmunder se zeptal Greenwooda: »Co tím chceš říct, že na tom zejtra mužem začít pracovat?«

Greenwood nervózně pokrčil rameny: »Chm, ono to nebude tak úplně nejjednodušší.«

Dortmunder se zeptal: »Jak to?«

Greenwood si odkašlal. Rozhlédl se po všech s nejistým úsměvem: »Protože já ho schoval na policii.«

TŘETÍ EPOCHA

1

Major Iko pravil: »Na policii?« Zůstal na všechny hledět v tupé nevíře.

Bylo jich tam všech pět. Dortmunder a Kelp seděli na svých obvyklých místech proti Ikovu psacímu stolu. Greenwood, kterého právě předešlé noci dostali z vězení, seděl uprostřed mezi nimi v křesle, jež si sem přisunul ode zdi. A dva noví, které představili jako Rogera Chefwicka a Stana Murche. Major Iko si v jednom koutě mysli s novými jmény láskyplně pohrával a nemohl se dočkat, až bude po schůzi a on užuž bude moct dát rozkaz k sestavení dvou nových materiálů.

Ale celá jeho ostatní mysl, což byla ta část zdaleka největší, se plně oddala pocitu nevíry. Udiveně na všechny zíral, zvláště na Greenwooda. »Na policii?« opakoval a hlas se mu zlomil.

»No tam jsem přece byl,« odpověděl Greenwood s logikou.

»Ale vždyť jste určitě mohl, v Coliseu, nebo někde -«

»On ho polkl,« upřesňoval Dortmunder.

Major se podíval na Dortmundera a snažil se pochopit význam jeho slov. »Prosím?«

Odpovědi se ujal Greenwood: »Když jsem si uvědomil, že mě dostanou, byl jsem zrovna v hale. Nikde nic, kam by se dalo n ěco schovat. Nemohl jsem to nikam ani odhodit. Necht ěl jsem, aby ho u mě našli, tak jsem ho polkl.«

»Mhm,« řekl major poněkud roztřeseným hlasem; pak se chabě usmál a podotkl: »Máte štěstí, že jsem ateista, pane Greenwoode.«

Greenwood ze sebe dostal v zdvořilých rozpacích: »Ano?«

»U mého kmene měl balabomosky smaragd původně význam náboženský,« pravil major. »Ale pokračujte. Kdy jste viděl smaragd potom?«

»Až druhý den,« odpověděl Greenwood. »Ale to raději jaksi přeskočím, s vaším dovolením.«

»Raději.«

»Dobrá. Když jsem tedy smaragd zase měl, byl jsem v cele. Zřejmě se báli, že kluci by se mě mohli pokusit dostat z lapáku ihned, protože první dva dny mě drželi na stanici policejního obvodu Upper West Side. Strčili mě do nejvyššího patra, do cely předběžného zadržení.«

»A tam jste ho schoval?« zeptal se major chabým hlasem.

»Nic jiného mi nezbývalo, pane majore. Neodvážil jsem se mít ho u sebe, aspoň ve vězení ne.«

»To jste ho nemohl pořád polykat?«

Greenwood se nanicovatě usmál. »Po tom, co jsem ho prvně dostal zpátky, ne,« odpověděl.

»Mm, mm,« přitakal major zdráhavě. Podíval se na Dortmundera.

»No a co teď?«

Dortmunder odpověděl: »Nejsme zajedno. Dva jsou pro, dva proti a jeden neví jistě.«

»Chcete říct, jestli se máte za tím smaragdem pustit nebo nemáte?«

»Přesně tak.«

»Ale -« Major rozpřáhl ruce. »Proč byste se za ním neměli pouštět? Když jste se s takovým úspěchem dostali do vězení, tak přece určitě taková obyčejná policejní stanice -«

»To je právě ono,« řekl Dortmunder. »Já mám pocit, že pokoušíme štěstí. Abych tak řekl, mákli jsme pro vás dvakrát za jedny peníze. Nemůžeme se jen tak všude vloupávat, jako by se nechumelilo. Dřív nebo pozdě jc nás musí náhoda drapnout.«

Major řekl: »Náhoda? Štěstí? Ale vám přece nepomáhala náhoda a štěstí, pane Dortmundere, pomohla vám vaše odborná šikovnost a plánovitost a zkušenost. A také odbornosti máte pořád dost a naplánovat věci dovedete určitě stejně vynikajícím způsobem jako včera v noci, a teď máte dokonce i o hodně víc zkušeností.«

»To já jenom mám takovej pocit,« řekl Dortmunder. »Pomalu se mi to všecko proměňuje v něco jako ten sen, kdy člověk utíká tou jednou chodbou a nikdy nemůže nikam doběhnout.«

»Ale rozhodně když pan Greenwood smaragd schoval, tak -« Major se podíval na Greenwooda. »Je dobře schovaný, ne?«

»Dobře,« ujistil ho Greenwood. »Zaručeně tam ještě bude.«

Major rozhodil rukama. »Pak nevidím, v čem je problém. Pane Dortmundere, domnívám se, že vy jste jeden z těch dvou, co jsou proti.«

»Je to tak,« přikývl Dortmunder. »Chefwick je se mnou. Greenwood do toho jít chce a Kelp je na jeho straně. Murch neví.«

»Já se přidám k většině,« řekl Murch. »Já se k tomu nestavím nijak.«

Chefwick se vyjádřil: »Já jsem proti z důvodů zhruba podobných, jako má Dortmunder. Mám ten názor, že při podnikání se člověku střídá pech s klikou a mám obavy, že teď jsme se

dostali právě do stadia smůly.«

Greenwood řekl Chefwickovi: »Vždyť je to tutovka. Povídám ti, je to obyčejná fízlárna. Víš, co to znamená? Barák plnej chlápků, co píšou na stroji. Budou čekat všechno, jenom ne, že se tam někdo vloupe. To bude daleko lehčí než ten kriminál, co jste mě z něho právě dostali.«

»Mimoto,« pokračoval Kelp a obracel se na Chefwicka, »už jsme se na tom zatraceným kšeftu tolik nakutali, že se mi s tím teď praštit nechce.«

»To chápu,« kývl Chefwick, »a v jistém smyslu se mi to jeví dost sympaticky. Ale zároveň taky cítím ten matematicky vypočitatelný tlak náhody, která by teď měla jít proti nám. Zvládli jsme do téhle chvíle dvě operace, a nikdo neumřel, nikdo není ve vězení, nikdo není dokonce ani raněný. Jenom Greenwoodovi se tím rozhasil bejvák; ale protože je svobodný a nikdo na něm není závislý, nebude pro něho problém všecko si to vybudovat znova. Myslím, že můžeme mluvit skutečně o štěstí, když se nám do teďka takhle vedlo, mám dojem, že bychom radši od toho měli jít a poohlídnout se jinde po jinačím kšeftě.«

»Podívejte,« ozval se opět Kelp, »dyť o to tu jde. Všichni máme pořád hluboko do kapsy a musíme si někde najít nějakej kšeft, abychom se zahojili. Víme o tom smaragdu, tak proč po tom nejít?«

Dortmunder poznamenal: »Tři fušky za jedny peníze?«

Pak se dal slyšet major: »V tomhle máte pravdu, pane Dortmundere. D ěláte víc práce, než jste se zavázali, a měli byste dostat taky víc zaplaceno. Místo třiceti tisíc na jednoho, jak jsme se původně dohodli, dostanete -« tady se major odmlčel a zamyslel, a pak pokra čoval: »Třicet dva tisíce. Dávám navíc deset tisíc a ty si rozdělíte mezi sebou.«

Dortmunder zafrkal: »Dva tisíce dolarů, za to, aby se člověk vloupal do policejní stanice? Za ty peníze bych se nevloupal ani do kukaně, co se v ní vybírá silniční daň.«

Kelp se podíval na majora s výrazem člověka, který se zklamal ve starém příteli a protežé. »To je strašně málo, majore,« řekl. »jestli nám chcete udělat takovouhle nabídku, to byste snad neměl radši nabízet vůbec nic.«

Major se zamračil a díval se z jedné tváře na druhou. »Nevím, co bych měl říct,« připustil.

»Řekněte deset tisíc,« navrhl Kelp.

»Na jednoho?«

»Tak. A týdenní plat zvýšit na dvě stovky.«

Major uvažoval. Příliš rychlý souhlas by v nich mohl vyvolat podezření, takže začal: »Na tolik přistoupit nemohu. Moje země by si to nemohla dovolit, národní rozpočet už zatěžujeme tak jako tak přespříliš.«

»Kolik tedy?« zeptal se ho Kelp přátelským, nápomocným tónem.

Major zabubnoval prsty na desce stolu. Přimhouřil oči, jedno oko zavřel a poškrabal se nad levým uchem. Nakonec řekl: »Pět tisíc.«

»A ty dvě stovky na týden.«

Major přikývl: »Ano.«

Kelp se podíval na Dortmundera: »To bys bral?«

Dortmunder se kousal do kotníku ruky a majorovi napadlo, jestli Dortmunder taky svou roli trochu nepřehrává. Pak však Dortmunder prohlásil: »Nechám si to projít hlavou. Jestli zjistím, že to je v pořádku a jestli to tak bude připadat i Chefwickovi, fajn.«

»Samozřejmě,« dodal ještě major, »že vaše platy vám půjdou i po tu dobu, co se budete rozmýšlet.«

»Samozřejmě,« přitakal Dortmunder.

Všichni se zvedli. Pak se ještě major obrátil ke Greenwoodovi: »Mimochodem, smím vám pogratulovat k vaší svobodě?«

»Díky,« odpověděl Greenwood. »Nevíte náhodou, kde bych sehnal bejvák? Dva a půl nebo tři, s mírnou cenou a v slušné čtvrti.«

»Lituji,« odpověděl major.

»Kdybyste se o něčem náhodou dověděl,« dodal Greenwood, »tak mi řekněte.«

»Řeknu,« přitakal major.

2

Murch, viditelně opilý a s téměř prázdnou pintovou lahví meruňkového brandy značky Old Mr. Boston v ruce, sestoupil z chodníku do vozovky, přímo před policejní vůz, zamával na něj volnou rukou a křikl: »Taxíí!«

Policejní auto zastavilo. Muselo buď zastavit, nebo ho přejet. Murch se opřel o blatník a hlasitě oznamoval: »Já ci domu. Do Brooklynu. Zavezte mě domu, do Brooklynu, pane taxik, a honem!« Bylo už hodně po půlnoci a mimo Murchovo povykování byla tahle část obytné čtvrti na manhattanské Upper West Side tichá a klidná.

Policista, který neřídil, vystoupil z vozu. Řekl: »Pojďte sem, vy!«

Murch vrávoravě přešel k nim. Nápadně na něho mrkl a řekl: »Na taxametr nekoukej, brácho. Uděláme soukromej kšeft. Poldové se to nedomáknou.«

»Ale děte, jo?« řekl policista.

»To je jedna z těch miliónů věcí, vo kerejch poldové nemají ánunk,« svěřoval se Murch.

»Jo, chm?« policista otevřel zadní dvířka. »Tak si vlezte dovnitř, kamaráde,« vybídl Murche.

»Prima,« souhlasil Murch. Padl do policejního auta a v tom okamžiku na zadním sedadle usnul.

Policajti Murche nezavezli do Brooklynu. Vzali ho na policejní stanici, kde ho nijak zvlášť šetrným způsobem probudili, vytáhli ho ze zadního sedadla ven, vypochodovali s ním po břidlicových schodech mezi zelenými světly, baňka na levém byla rozbitá, a uvnitř ho předali jiným policajtům. »Ať se z toho v lochu vyspí,« poznamenal jeden.

U stolu se odbyly krátké formality a pak pochodovali noví policajti s Murchem dlouhou zelenou chodbou a strčili ho do »lochu«, což byla velká čtvercová místnost plná mříží a opilců. »To je zrada,« řekl si Murch pro sebe a začal křičet. »Hej, ty tam! Hele, co todle má znamenat? Ty lumpe!«

Všichni ostatní opilci se pokoušeli vyspat z opice, jak se očekávalo, a Murch je svým řevem probudil. »Drž hubu, vole,« okřikl ho jeden.

»Cože, já?« zařval Murch a hned mu jednu ubalil a za chvíli se to v lochu ožralů pěkně mlelo. I když se ožralové statečně rozháněli pěstmi, většinou se netrefili, ale aspoň se rozháněli.

Dveře cely se otevřely, dovnitř vešli nějací policajti a nařídili: »Nechte toho!« Přestali a vysvětlovali, že příčinou pozdvižení je Murch. »Já tady s těma vobejdama nebudu,« oznámil Murch a policajti na to odpověděli: »To, brachu, skutečně nebudeš.«

Vytáhli Murche z lochu, o šetrnosti se nedalo vůbec mluvit, a hnali ho hopem po čtverech schodištích nahoru do pátého, posledního patra policejní stanice, kde byly cely předběžného zadržení.

Murch doufal, že ho strčí do druhé cely napravo, protože kdyby dostal druhou celu napravo, celý problém by tím zhasl. Naneštěstí už byl v druhé cele napravo někdo jiný a Murch skončil v čtvrté cele nalevo. Odehrálo se to s maximální rychlostí: šoupli ho dovnitř a zavřeli za ním dveře. Pak odešli.

Z konce chodby sem pronikalo trochu světla, i když ne moc. Murch se posadil na kovovou pryčnu pokrytou dekou a rozepnul si košili. Pod košilí měl k hrudi lepicí páskou přilepených několik archů průklepového papíru a kuličkové pero. Věci z prsou odlepil, trochu se při tom otřásl, a pak kreslil spoustu diagramů a psal si poznámky, dokuď měl všechno čerstvě v paměti. Když skončil, vše opět přilepil k hrudi, lehl si na kovovou pryčnu a usnul.

Ráno mu pořádně domluvili, ale protože měl rejstřík čistý a omluvil se a tvářil se na všechno zkroušeně a rozpačitě a vyjadřoval se slušně, nedrželi ho.

Venku uviděl na protější straně vozovky dva roky starého chryslera s lékařskou tabulkou MUDr. Přešel k vozu; u volantu seděl Kelp a fotografoval předek policejní stanice. Chefwick seděl vzadu a v duchu počítal, kolik lidí vchází dovnitř a kolik jich vychází ven, kolik vozů přijíždí na příjezdovou cestu vedle budovy a kolik jich odjíždí, a podobné věci.

Murch se posadil do chrysleru vedle Kelpa, který ho pozdravil: »Ahoj.«

»Ahoj,« řekl Murch. »Člověče, ne aby tě napadlo se někdy ožrat. Policajti jsou na ožraly jako psi.«

Když o chvíli později skončili, odváželi Kelp s Chefwickem Murche směrem k místu, kde měl zaparkovaného svého mustanga. »Někdo ti ukrad poklice,« řekl mu Kelp.

»Když přijedu na Manhattan, vždycky je sundám,« vysvětloval mu Murch. »Na Manhattanu je zlodějů jako much.« Rozepnul si košili, odlepil z prsou papíry a dal je Kelpovi. Pak si přesedl do svého auta a jel domů. Byl horký den, bez ustání svítilo slunce a vlhkost vzduchu byla vysoká, takže jakmile přijel domů, osprchoval se a šel do ložnice, položil se v spodním prádle na postel a četl, co praví Cahill o chevy camaru.

3

Tentokrát uvedl Kelpa ebenový muž s dlouhými štíhlými prsty bez obcházek a odboček přímo do kulečníkového pokoje. Mírně se Kelpovi uklonil, vyšel z místnosti a zavřel za sebou dveře.

Venku byla horká noc posledního červencového týdne, vlhkost jako by dosahovala tisíce procent. Kelp na sobě měl jen lehké kalhoty a bílou košili s krátkými rukávy a díky ústřední klimatizaci ho trochu rozrážela zima. Setřel si z čela zbylý pot, zvedl ruce, aby se provětral v podpaždí, přešel ke kulečníku a rozestavil koule.

Ten večer se mu nijak zvlášť do ničeho nechtělo, tak jen trénoval rozehrání prvním šťouchem. Rozestavěl koule a strefoval se do nich na nejrůznějších místech a zkoušel varianty zásahů, aniž věnoval zvláštní pozornost rotaci, zaměřoval z nejrůznějších úhlů a pozoroval, co to udělá. Pak koule rozestavěl znova a začal hru úplně jinak a všecko se to opakovalo znovu.

Vešel major a prohlásil: »Dnes jste nějaký zvláštní pokrok neudělal.«

»Dnes si jen tak blbnu,« odpověděl Kelp. Odložil tágo a vyndal z kapsy složený arch zmačkaného provlhlého papíru. Rozevřel jej a podal Ikovi, který jej uchopil se zřetelným odporem, že se ho musí dotknout prsty. Kelp se opět otočil k biliáru, na kterém právě potopil na jeden break dvě koule, a jal se potápět další, rychle, ale systematicky.

Zlikvidoval tak tři koule, když Iko vypískl: »Helikoptéru?«

Kelp položil tágo a otočil se na Ika se slovy: »Nevěděli jsme jistě, jestli nějakou budete moct sehnat, ale když to nepůjde, bude halt po kšeftu. Takže Dortmunder říkal, abych vám ten seznam dal jako vždycky a vy abyste to sám rozhodl.«

Iko se tvářil podivně. »Helikoptéru,« opakoval. »Jak si myslíte, že mám obstarat helikoptéru?«

Kelp pokrčil rameny: »Nevím. Ale jak se nám to jevilo, máte za sebou celou jednu zem.«

»To je sice pravda,« řekl Iko, »jenže ta země za mnou je Talabwo, a ne Spojené státy.«

Kelp se zeptal: »Talabwo nemá žádné helikoptéry?«

»Samozřejmě že Talabwo má helikoptéry,« odpověděl Iko podrážděně. Vypadalo to, jako by ho někdo píchl přímo do jeho národní hrdosti. »Máme sedm helikoptér. Ale ty jsou přirozeně v Talabwu a Talabwo je v Africe.«

»Hm,« ucedil Kelp. »Nechte mě přemejšlet,« řekl.

»Jinak už v seznamu není nic jiného, s čím by mohly být maléry,« konstatoval Iko. »Víte naprosto jistě, že tu helikoptéru musíte mít?«

»Cely předběžného zadržení,« vysvětloval Kelp, »jsou v nejvyšším patře, v pátém patře. Když vejdete vchodem z ulice, máte před sebou pět pater ozbrojených policajtů a kolem těch všech musíte projít, než se k celám dostanete, no a pak máte před sebou ještě jednou všech pět pater policajtů, než se probijete zase zpátky na ulici. A víte, co je venku na ulici?«

Iko zavrtěl hlavou.

»Policajti,« oznámil mu Kelp. »Většinou tři čtyři hlídkový auta a kolem se to policajty jenom hemží, chodějí dovnitř, ven, nebo jen tak prdelkujou na chodníku a kecají.«

»Aha,« pokýval hlavou Iko.

»Takže my máme jedinou šanci,« řekl Kelp, »spustit se tam seshora. Dostat se na střechu a odtamtud sejít do budovy. Cely předběžného zadržení jsou zrovna tam, je to moc šikovný, takže těch policajtů bychom ani moc neviděli. A až ten smaragd budem mít, nebudem se s ním muset nijak probíjet, bude stačit vrátit se na střechu a odlítnout.«

»Aha,« řekl Iko.

Kelp vzal tágo, potopil sedmu a obešel stůl.

Iko poznamenal: »Jenže helikoptéra dělá strašný rámus. Uslyší vás, až přiletíte.«

»Ne, neuslyší,« prohlásil Kelp. Naklonil se nad stolem, potopil čtyřku, narovnal se a dodal: »Nad tou čtvrtí lítají letadla celý den. Na LaGuardiově letišti pořád přistávají mamutí tryskáče a lítají tudy daleko níž, než byste si myslel. Víte, tam začínají nalítávat na příjezdovou dráhu, aspoň některá, je to jako v Allentownu.«

»A ten jejich hluk vám pomůže?«

»Zaznamenali jsme si p řílety,« vysvětloval Kelp. »Známe ty pravidelné a přistání provedeme přesně v tu chvíli, až některé poletí kolem.« Potopil dvanáctku.

Iko se zeptal: »Co když vás někdo uvidí z některé jiné budovy! Tam kolem jsou přece vyšší budovy, ne?«

»Když uvidí, že na střechu policejní stanice přistává helikoptéra?« řekl Kelp. »No a co?« Potopil šestku.

»Dobrá,« řekl Iko. »Teď myslím vidím, jak by to mohlo vyjít.«

»A s ničím jiným se to nezvládne,« řekl mu Kelp a potopil patnáctku.

»Asi,« přikývl Iko. Ustaraně se zamračil. »Možná máte pravdu. Jenže problém je, kde pro vás tu helikoptéru seženu.«

»To nevím,« pravil Kelp a potopil přitom zrovna dvojku. »Kde jste si obstarávali helikoptéry předtím?«

»Hm, kupovali jsme je, samozřejmě, od -« Iko se zarazil a oči se mu rozšířily. Nad hlavou se mu udělal bílý obláček a v obláčku se objevila žárovka. žárovka se rozsvítila. »Já to zvládnu!« vykřikl.

Kelp potopil jedenáctku a karambolem osmu. Zbývala tedy ještě trojka a čtrnáctka. »No dobrá,« řekl a odložil tágo. »A jak to zvládnete?«

»Prostě si helikoptéru objednáme,« prohlásil Iko, »běžnou cestou. To zařídím. Až dojde

do Newarku, tak než ji lodí odešlou do Talabwa, zůstane několik dní v našem skladišti. Můžu zařídit, abyste si ji mohli půjčit, ale ne během normálního pracovního dne.«

»Během normálního pracovního dne bychom ji ani nechtěli,« ujišťoval ho Kelp. »Chtěli bychom tam být v sedm třicet večer.«

»Pak to bude v pořádku,« pravil major. Zřejmě byl sám se sebou spokojen. »Dám ji natankovat a připravit,« uzavřel.

»Prima.«

»Jedině že -« řekl major a radost v hlase mu trochu pohasla, »- že to bude chvíli trvat, než objednávku vyřídí. Tři týdny, možná déle.«

»To nevadí,« prohlásil Kelp. »Smaragd vydrží. Jen když každý týden dostanem svůj plat.«

»Seženu ji co nejrychleji,« ujišťoval Iko.

Kelp mávl rukou ke kulečníku. »Nevadí?«

»Jen račte,« řekl Iko. Pozoroval, jak Kelp potápí poslední dvě koule, a pak prohlásil: »Možná že bych měl na tohle brát nějaké hodiny. Mám dojem, že si při tom člověk odpočine.«

»Hodiny žádné nepotřebujete,« řekl Kelp. »Popadněte tágo a strefujte se. Vono vám to přijde samo. Mám vám to ukázat, chcete?«

Major se podíval na hodinky, zřejmě si nevěda rady. »Hm,« pravil, »ale jen pár minut.«

4

Dortmunder třídil na konferenčním stolku peníze, malou hromádku pomačkaných dolarovek, ještě menší hromádku méně pomačkaných pětidolarovek a tenounký párek desítidolarovek. Střevíce a ponožky měl sundané a pohyboval palci, jako by se dostaly právě z vězení. Bylo pozdě večer, dlouhý srpnový den pomalu za oknem dohasínal a Dortmunderova povolená kravata, zmačkaná košile a slepené rozcuchané vlasy svědčily o tom, že ve svém klimatizovaném bytě ten den příliš nepobyl.

Zazvonil zvonek.

Dortmunder se namáhavě zvedl, šel ke dveřím a podíval se špehýrkou. Uviděl Kelpův veselý obličej, zarámovaný v oválu špehýrky jako na kameji. Otevřel dveře a Kelp vešel: »Tak co, jak se vede?«

Dortmunder zavřel dveře. »Člověče, ty máš nějak moc radosti ze života,« řekl.

»Mám,« odpověděl Kelp. »Proč ne?« Podíval se po penězích na stolečku. »Dyť tobě se taky špatně nevede.«

Dortmunder dokulhal zpátky k pohovce a posadil se. »Jo, jen si mysli! Jsem celej den venku, chodím ode dveří ke dveřím, honějí mě psi, haranti si ze mě dělají srandu, ženský v domácnostech mě urážejí, a co za to mám?« Mávl pohrdlivě rukou po penězích na stolečku. »Sedmdesát boulí,« uzavřel.

»To z toho vedra tak blbneš,« řekl mu Kelp. »Nechceš se napít?«

»To nedělá vedro,« zavrtěl hlavou Dortmunder, »to ta vlhkost. Jo, něčeho bych se napil.«

Kelp šel do kuchyňky a hovořil s Dortmunderem odtamtud: »A co máš teďka za páračku?«

»Ále encyklopedie,« odpověděl Dortmunder. »Jenže zádrhel je v tom, že když si řekneš o zálohu vír než deset boulí, buď v tu ránu couvnou, anebo ti chtějí napsat šek. Hele, zrovna dneska jsem dostal šek na deset boulí a kruci co s ním mám dělat?«

»Utři si do něho nos,« navrhl Kelp. Vyšel z kuchyňky se dvěma sklenkami, v kterých nesl bourbon s ledem. »A proč prodáváš zrovna encyklopedie?« zeptal se.

Dortmunder kývl hlavou směrem k tenké aktovce u dveří: »Protože přesně na to mám v tyhle tašce vzorky,« odpověděl. »Když nemůžeš ukázat pár kousků pomalovanýho papíru, neprodáš ani stránku.«

Kelp mu podal sklenici a šel se posadit do křesla. »To já mám myslím větší kliku,« řekl. »Většinou makám po hospodách.«

»A co děláš?«

»Ale s Greenwoodem támhle kousek od Penn Station to honíme v kartách,« řekl Kelp. »Dnes jsme se šábli skoro o tři sta boulí.«

Dortmunder se na něho nedůvěřivě podíval. »Karty? A to ještě frčí?«

»žerou to i s navijákem,« řekl Kelp. »A proč taky ne? Vyberu si dycky nějakýho vola a s tím hraju jako když proti Greenwoodovi, a neexistuje, že bychom nevyhráli. Jeden z nás prostě musí vyhrát.«

»Já vím,« přikývl hlavou Dortmunder. »Moc dobře to znám, tendle fígl jsem sám párkrát zkoušel, ale nemám na to ten pravej ksicht. To chce veselejší typy, jako jseš ty a Greenwood.« Upíjel bourbon, rozložil se pohodlně v křesle, zavřel oči a dýchal ústy.

»Ále čerta!« řekl Kelp, »proč to nebrat lážo plážo? Vždyť člověk může vyjít i s dvěma stovkama od Ika.«

»Já si chci nadělat prachy,« pravil Dortmunder s očima stále zavřenýma. »Mně to nesedí, žít takhle z ruky do huby.«

»Velký kulový si naděláš,« namítl Kelp, »ze sedmdesáti boulí denně.«

»Včera mi to hodilo než šedesát,« upřesnil Dortmunder. Otevřel oči. »Ika ždímáme už čtyři týdny. Co se dostal Greenwood z kriminálu. Jak dlouho myslíš bude mít chuť ještě cálovat?«

»Dokuď nesežene helikoptéru,« řekl Kelp.

»Pokuď ji sežene. Možná že se mu to vůbec nepodaří. Když mi minulý týden platil, dvakrát šťastnej mi nepřipadal.« Dortmunder upil bourbon. »A ještě ti řeknu něco,« pravil »Na tendle kšeft já nevěřím, jako třeba věřím na jiný věci. Povohlížím se po něčem jiným a rozhlásil jsem, že jsem k mání. Jestli se něco šikne, může jít ten zpropadenej smaragd do háje.«

»Taky mám ten pocit,« přikyvoval Kelp. »Proto nakonec s Greenwoodem zkoušíme štěstí na Sedmý Avenue. Ale já věřím, že se to nakonec Ikovi podaří.«

»Já ne,« řekl Dortmunder.

Kelp se zasmál. »Co takhle se vsadit?«

Dortmunder se na něho obrátil: »Hele, zavolej Greenwooda a já se vsadím s váma oběma, he?«

Kelp se na něho podíval jako nechápavé neviňátko. »Koukej, hned si to tak neber,« řekl. »Já si dělám jenom legraci.«

Dortmunder dopil sklenku: »Já vím. Udělej mi ještě, jo?«

»To víš, že jo.« Kelp šel k Dortmunderovi, vzal mu z ruky sklenku a vtom zazvonil telefon. »To bude Iko,« zazubil se Kelp a šel do kuchyňky.

Dortmunder vzal telefon a Ikův hlas mu sdělil: »Mám ji.«

»Chm, do prkýnka,« pravil Dortmunder.

5

Levandulový lincoln s lékařským označením MUDr. se pomalu sunul kolem dlouhých nízkých skladišť newarských doků. Zapadající slunce vrhalo po prázdných ulicích dlouhé stíny. Bylo úterý patnáctého srpna; slunce toho rána vyšlo v pět jedenáct a mělo by zapadat večer za dvě minuty sedm. Bylo přesně šest třicet.

Murchovi u volantu svítilo slunce ze zpětného zrcátka přímo do očí. Nastavil zrcátko na noční polohu, čímž se slunce proměnilo v žlutavou kouli v olivovém oparu, a řekl podrážděně: »Hergot, kde to je?«

»Už ne daleko,« odpověděl Kelp, který seděl vedle něho a držel strojopis s instrukcemi v rukou. Ostatní tři seděli vzadu, Dortmunder napravo, Chefwick uprostřed, Greenwood nalevo. Všichni byli opět oblečeni v strážních uniformách, v oněch převlecích á la policie, jako měli do Colisea. Murch byl výjimka, měl na sobě sako a čepici řidiče dálkových autobusů greyhound. Přestože bylo vzadu pořádné srpnové vedro, uvnitř se sako i čepice díky klimatizaci snesly.

»Tady zahni,« řekl Kelp a ukázal doprava.

Murch znechuceně zavrtěl hlavou: »Na kterou stranu?« prohlásil s přehrávanou trpělivostí.

»Doleva,« odpověděl Kelp. »Copak jsem ti to neříkal?«

»Děkuju,« dal se slyšet Murch, »ne, neříkal.«

Murch zahnul doleva do úzké ulice s černým povrchem vozovky mezi dvěma cihlovými skladišti. Tam už bylo šero, ale slunce zaplavovalo hory skladovaných beden na druhém konci oranžovou září. Murch projel s lincolnem kolem beden na velké otevřené prostranství, které kolem dokola lemovaly zadní trakty skladišť. Vozovka na šířku jednoho proudu vedla kolem zadních traktů jako rám kolem obrazu, jenže obraz nebyl nic jiného než obrovitý plochý čtverec zaplevelené země. Uprostřed tohoto prázdného prostoru stála helikoptéra.

»Ta je jako hrom,« prohlásil Kelp. Znělo to vystrašeně.

Helikoptéra, jak tam stála osamocená, působila obrovitým dojmem. Byla natřena nevýraznou armádní hnědí, měla oblý skleněný čenich, malá skleněná postranní okénka a dlouhé lopatky vrtule, které nad ní visely jako šňůry na prádlo.

Murch s lincolnem přikodrcal po nerovném terénu a zastavil u helikoptéry. Zblízka už tak obrovitě nepůsobila. Zjistili, že je jen o něco vyšší než dospělý člověk a o hodně delší než lincoln. Po celém trupu byla polepena čtverci a trojúhelníky černé lepicí pásky, zřejmě k zamaskování identifikačních čísel a značek.

Všichni vystoupili z chladných útrob lincolnu do rozpáleného světa a Murch se zadíval na stroj před sebou a zamnul si ruce: »No ta je, ta bude válet.«

Dortmundera se náhle zmocnilo podezření. »Ale užs přece někdy s nějakou letěl, ne?«

»Copak jsem ti neříkal,« prohlásil Murch, »že já uřídím všecko?«

»Jo,« kývl Dortmunder, »tos mi říkal, teď si vzpomínám.«

»Přesně tak,« pravil Murch a pořád se na helikoptéru křenil.

»Uřídit dovedeš všecko, to jo,« řekl Dortmunder, »ale otázka zněla, jestli jsi už někdy řídil nějakou helikoptéru.«

»Neodpovídej mu,« zarazil Murche Kelp. »Já nechci slyšet odpověď, a on taky ne, aspoň teď ne. Pojďte, naložíme.«

»Fajn,« kývl Murch, zatímco Dortmunder pomalu vrtěl hlavou. Murch přešel k lincolnu, otevřel kufr a všichni začali přenášet věci z kufru k helikoptéře. Chefwick si nesl černou brašnu. Greenwood a Dortmunder nesli automaty a každý z jedné strany přenášeli za ucha zelenou kovovou bedýnku plnou dělobuchů a granátů se slzným plynem a nejrůznějších nástrojů. Kelp nesl lepenkovou krabici policejních řetízků a pruhů bílého plátna. Murch se ještě přesvědčil, jestli je lincoln pořádně zavřený, a pak následoval za ostatními s přenosnou rušičkou, těžkou černou

bedýnkou velikosti kartónu od piva, na které se to ježilo tlačítky a knoflíky a sklapnutými anténami.

Uvnitř helikoptéry to vypadalo velice podobně jako v autě: vepředu byla dvě čalouněná sedadla bez opěradel a vzadu jedno dlouhé sedadlo. Za zadním sedadlem byl prostor na věci, kam všechno nastrkali, a pak se rozesadili, Murch k řízení, Dortmunder vedle něho a tři ostatní dozadu. Zavřeli dvířka a Dortmunder pozorně sledoval Murche, který zkoumal řídicí panel. Za minutu Dortmunder znechuceně prohlásil: »Tys tohle v životě ani neviděl!«

Murch se na něho obrátil. »Co blbneš? Odbírám Lidovýho mechanika a čet jsem si dokonce, jak si takovouhle věc člověk sám může postavit, tak co si myslíš, že bych ji neuřídil?«

Dortmunder se přes rameno podíval na Kelpa: »Teď jsem si moh krásně prodávat encyklopedie,« prohlásil.

Uražený Murch řekl Dortmunderovi: »Hele, teď se koukej. Tendle čudlík zmáčknu, jo? A tudle páčku. A teď udělám todle.«

Ozval se rachot. Dortmunder se podíval nahoru a skleněným krytem viděl, jak se lopatky otáčejí. Roztáčely se rychleji a rychleji, až se jejich obrysy rozmazaly.

Murch poklepal Dortmunderovi na kolena. Pořád mu ještě vysvětloval, co všechno podniká na řídicím panelu a které knoflíky a páčky tiskne, přestože ho Dortmunder už vůbec nemohl slyšet. Ale Dortmunder se nepřestal dívat, protože to pořád bylo lepší než koukat se nahoru na tu burácející rozmazaninu nad hlavou.

Najednou se Murch usmál, napřímil se a ukázal rukou ven. Dortmunder vyhlédl a zjistil, že už vidí zem. Naklonil se a skleněným krytem zjistil, že země už je hodně hluboko pod nimi jako oranžová, žlutá, zelená a černá strakatina s dlouhými klikatými stíny vrhanými zapadajícím sluncem. »No jo, jo,« pochvaloval si Dortmunder něžně, i když ho nikdo nemohl slyšet, »tak je to v pořádku.«

Murch se ještě několik minut přebíral v řídicím panelu a všechno si ohmatával, takže helikoptéra tu a tam prováděla podivné manévry, ale pak se usadil a už mířil na severovýchod.

Dortmunder si dosud nikdy neuvědomil, jaký je v oblacích nával. Newarské letiště měli kousek za zády a oblaka byla plná kroužících letadel, takže to vypadalo jako v sobotu na parkovišti u obchodního centra, kde lidé krouží s auty kolem dokola a snaží se najít místo. Murch postupoval kupředu rychlým tempem k New Yorku. Přeletěli Newark Bay a Jersey City a Upper Bay a pak už Murch objevil, jak řídit, a odbočil trochu doleva a potom letěli podél Hudsonu na sever, s Manhattanem po pravici jako jeskyní se stalagmity a propastmi, a s New Jersey po levici jako nezlikvidovanou skládkou harampádí.

Po několika prvních minutách se to Dortmunderovi začínalo líbit. Murch zatím neudělal nic špatného, a když si člověk odmyslel ten hluk, bylo to docela pěkné, viset takhle v nebi. Chlapi na zadním sedadle do sebe šťouchali a ukazovali si objekty jako Empire State Building a v jednom okamžiku se Dortmunder otočil a zasmál se na Kelpa, který jen pokrčil rameny a taky se zasmál.

Tryskové letadlo, které hodlali užít jako zástěrku, normálně burácelo nad policejní budovou každý večer v sedm třicet dva. Dnes ho neuslyší, protože budou slyšet jenom sebe, takže jej budou muset buď jen vidět, anebo riskovat a prostě počítat, že tam bude. Dortmunder si neuvědomil, že právě hluk bude ten hlavní problém, a ten problém jej trápil a kazil mu radost z letu.

Murch mu poklepal na koleno a ukázal doprava. Dortmunder se podíval a kousek od nich letěla další helikoptéra s číslicemi vysílačky na trupu. Pilot jim zamával a Dortmunder pozdrav opětoval. Muž vedle pilota měl plné ruce práce, takže mávat nemohl: hovořil do mikrofonu a

pozoroval dole pod sebou West Side Highway, která byla celá zablokovaná.

V dálce po jejich levici pomalu zapadalo slunce nad Pensylvánií a nebe růžovělo, rudlo a nachovělo nejrůznějšími odstíny. Manhattan již byl stopen v přítmí.

Dortmunder se podíval na hodinky. Sedm dvacet. Letí na čas.

Plánovali, že budou nejdříve kolem policejní budovy kroužit a pak na ni naletí zezadu, aby policajti vepředu nemohli vidět, jak u nich na střeše přistává helikoptéra. Murch proto stroj stále řídil podél Hudsonu na sever, až se mu po pravici objevil Harlem jako řada polámaných zubů a pak velkým obloukem zabočil do protisměru. Bylo to jako když malý kluk jezdí na autíčkách autodromu na coney-islandské pouti; jenom to bylo o trošku výš.

Murch si už v tu chvíli odhadl nutné výškové změny. Snesl se trochu níž nad Upper West Side a podle význačných míst, jako je Ústřední park a setkání Broadwaye s West End Avenue, si našel zhruba ulici, kterou potřebovali. A pak se dole přímo před nimi objevila černá pravoúhlá střecha policejní budovy.

Kelp se naklonil dopředu a poklepal Dortmundera na rameno. Když se na něho Dortmunder podíval, ukázal na nebe po pravici. Dortmunder se podíval vzhůru a viděl, jak od západu přilétá tryskové letadlo s obrovskými rozpjatými křídly, zářící a hlučné. Dortmunder se usmál a přikývl.

Murch s helikoptérou dosedl na střechu tak jemně, jako by stavěl v hospodě na pult sklenici piva. Vypnul motor a v náhle nastalém tichu slyšeli hukot letícího tryskového letadla, které se pomalu snášelo z oblak nad nimi směrem na LaGuardiovo letiště.

»Konečná stanice, vystupovat,« řekl Murch a hluk tryskového letadla zanikl někde na východě.

Dortmunder otevřel helikoptéru a všichni vylezli ven. Chefwick honem pospíchal ke dvířkům malého domečku stojícího na střeše, zatímco ostatní vykládali věci z helikoptéry. Kelp vyndal nůžky na stříhání drátu, zašel k přednímu okraji střechy, položil se na břicho, natáhl ruku a přestřihl telefonní vedení. Murch postavil na zem přenosnou rušičku, zapnul ji, nasadil si sluchátka a začal kroutit knoflíky. Jakékoli rádiové vysílání z této budovy bylo v tu chvíli dokonale nesrozumitelné.

To již měl Chefwick otevřené dveře. Dortmunder a Greenwood si do kapes nacpali dělobuchy a granáty se slzným plynem a zamířili za Chefwickem dolů po schodech, na jejichž konci byly kovové dveře bez okénka. Chefwick si dveře chvilku zkoumavě prohlížel a pak řekl: »Ty budu muset vyhodit do povětří. Jděte zpátky nahoru.«

Kelp zrovna sestupoval po schodech dolů, v rukou lepenkovou krabici s řetízky a pruhy bílého plátna. Dortmunder se s ním potkal uprostřed a řekl mu: »Zpátky na střechu. Chefwick to musí bouchnout.«

»Jo.«

Všichni tri pospíchali na střechu, kde Murch nechal rušičku a seděl na střeše u jejího předního okraje, s několika dělobuchy vedle sebe. Podíval se jejich směrem a zamával na ně. Dortmunder mu ukázal dva prsty, což znamenalo, že musí počkat dvě minuty, a Murch přikývl.

Chefwick se objevil nahoře. Dortmunder se ho zeptal: »Tak jak jsme na tom?«

»Tři,« začal Chefwick nepřítomně počítat. »Dvě. Jedna.«

Ozvalo se: »Fííjúum.«

Po schodišti a dveřmi se líně vyvalil šedavý dým.

Dortmunder seběhl kouřem dolů, zjistil, že kovová dvířka leží zadní stranou na zemi a pospíchal dále do krátké čtvercové chodby. Přímo před ním blokoval její konec v místě, kde začínalo schodiště dolů, těžký mřížový katr. Před ním seděl na vysoké židli překvapený policajt a vedle něho stál vysoký stoleček plný lejster. Byl to hubený postarší bělovlasý policista s poněkud

zpomalenými reflexy. A nebyl ozbrojen. Dortmunder věděl jak od Greenwooda, tak od Murche, že žádný policajt, který má tady nahoře službu, nebývá ozbrojen.

»Vemte ho,« přikázal Dortmunder přes rameno a otočil se na opačnou stranu, kde se druhý policajt, tlusťoch se sendvičem z černého chleba se šunkou a sýrem v ruce, snažil zavřít další katr. Dortmunder na něho namířil nonšalantně automat a řekl: »Nechte toho.«

Policajt se podíval po Dortmunderovi. Zastavil se a zvedl ruce. Jeden krajíc černého chleba mu visel nad kotníky ruky jako schlíplé psí ucho.

Greenwood mezitím přesvědčil postaršího policistu, že by měl přemýšlet o penzi. Dotyčný muž stál u svého stolečku s rukama vzhůru a Greenwood zatím hodil za mříže a dolů na schody tři dělobuchy a dva granáty se slzným plynem, což všechno udělalo svoje dílo. Smyslem bylo, aby nikdo nemohl nahoru.

Službu tam konal ještě jeden policista. Ten se vyskytoval v prostoru mezi druhým a třetím katrem a měl tam dřevěný porytý psací stolek. Seděl právě u něho a četl radikální časopis Ramparts, a když Dortmunder s Greenwoodem přiváděli dva další policajty pod namířeným automatem, třetí se na ně vyděšeně podíval, časopis odložil, vstal, zvedl ruce nad hlavu a řekl: »Víte to jistě, že jste na správném místě?«

»Otevřte to,« ukázal Dortmunder na poslední katr. Odtud bylo vidět do bloku s celami předběžného zadržení a všichni přítomní spatřili, jak mřížemi cel po obou stranách mává spousta rukou. Nikdo nevěděl, co se děje, ale všichni se toho chtěli zúčastnit.

»Bratře,« pravil policajt číslo tři Dortmunderovi, »nejtěžší případ, co tady máme, je litevský námořník, který praštil nějakého barmana flaškou Johnny Walkera. Sedm štychů. Určitě chcete někoho z našich lidí?«

»Jenom otevřte,« přikázal Dortmunder.

Policajt pokrčil rameny. »Jak si přejete,« prohlásil.

Ze střechy zatím začal Murch házet dolů na ulici dělobuchy. Chtěl dělat rámus a pozdvižení, aniž by někoho zabil, a když hodil několik prvních, šlo to docela snadno, ale pak to bylo čím dál tím těžší, protože ulice se zaplnila policajty, kteří tam všelijak pobíhali a snažili se zjistit, kdo koho vlastně napadl a odkud.

V prvním patře budovy v kanceláři pana velitele propukl uprostřed poklidného večera blázinec. Pan velitel totiž už odejel domů, vězňové dostali večeři, směnu večerních hlídek už odeslali a službu konající poručík si dal pohov a ponořil se do poklidu této nevzrušivé části dne, s kterou Dortmunder počítal. Poručík pročítal zprávy detektivů, což ve skutečnosti znamenalo, že v nich hledal prasečinky, a vtom mu do kanceláře začali vbíhat lidé.

První vlastně ještě nevběhl, vešel. Byla to strážní služba v centrále. Oznámil: »Pane poručíku, máme hluchý telefon.«

»Ale! Měli bychom hned zavolat na poruchy, aby to spravili, pronto,« prohlásil poručík. Miloval slovo »pronto«, dodávalo mu pocitu, jako by byl Sean Connery. Sáhl po telefonu, aby zavolal na poruchy, ale když sluchátko podržel u ucha, neozýval se ani hlásek.

Uvědomil si, že ho strážný pozoruje: »Ale!« řekl. »Jo, ano.« Položil sluchátko zpátky na vidlici.

Na okamžik ho zachránil další strážný z komunikačního od vysílačky, který už přiběhl a celý vyděšený oznamoval: »Pane poručíku, někdo ruší náš signál.«

»Co?« Poručík sice slyšel slova, ale nechápal jejich význam.

»Nemůžeme vysílat,« pravil strážný, »a nemůžeme přijímat. Někdo na nás nasměroval rušičku. Já to poznám, zažil jsem podobnou věc v Jižním Pacifiku.«

»Jen se něco polámalo,« prohlásil poručík. »To je všechno.« Vyvedlo ho to z míry, ale rozhodně na sobě nesmí dát nic znát. »Jenom se něco polámalo, to je všecko.«

Odněkud z budovy se ozvala exploze.

Poručík se vyděsil. »Panebože! Co to bylo? «

»Exploze, pane poru číku,« odpověděla služba z centrály.

Další exploze.

»Dvě exploze,« oznamovala služba. »Pane poručíku.«

Třetí exploze.

Vběhla další strážní služba a řvala: »Bomby! Na ulici!«

Poručík rychle ustoupil vpravo a pak opět rychle vlevo. »Revoluce!« blekotal. »To je revoluce. Při revoluci jedou ze všeho nejdřív po policejních stanicích.«

Vběhl opět další strážný a řval: »Na schodišti slzný plyn, pane poručíku. A někdo vyhodil do povětří schody mezi čtvrtým a pátým patrem!«

»Vyhlašte mobilizaci!« zaječel poručík. »Zavolejte guvernérovi! Zavolejte starostovi!« Popadl telefon: »Haló, halóóó! Pohotovost!«

Vběhl ještě jeden strážný a řval: »Pane poručíku, na ulici hoří!«

»Cože? Cože?«

»Zaparkované auto zasáhla bomba. Auto hoří.«

»Bomby? Bomby?« Poručík se podíval na sluchátko, které pořád držel v ruce, a pak jím praštil, jako by té věci narostly zuby. »Ihned připravit k pohotovosti rezervu pušek pro případ vzpoury!« zařval. »Všechen štáb v budově na první podlaží, ihned! Potřebuju dobrovolníka, aby pronesl vzkaz nepřátelskou linií.«

»Vzkaz, pane poručíku? Komu?«

»Na poruchy, kam jinam? Musím volat veliteli.«

Nahoře v bloku cel předběžného zadržení dával Kelp policajtům na ruce za zády řetízky a přes ústa jim vázal bílé pruhy roubíků. Chefwick ze stolu sebral klíče od cel a právě otvíral druhou celu napravo. Dortmunder a Greenwood strážili, s automaty v pohotovosti, zatímco povyk ze všech ostatních cel dosahoval hluku v rozbouřeném pekle.

V cele, kterou Chefwick otvíral, byl zakrslý šlachovitý vousáč, děda špinavý jako špek, v černém plášti do deště, hnědých kalhotách a šedivých teniskách. Civěl na ně s tou nejtupější vyjevenou radostí člověka, jemuž se právě splnily jeho nejbujnější přání a fantazie. Měl dlouhé rozcuchané šedivé vlasy a stejně nevábně působily i jeho vousy.

Chefwick otevřel dveře cely. Děda ze sebe vyrazil: »Já? Já, chlapi?«

Greenwood vešel dovnitř, automat nedbale v levé ruce, zamířil přímo k zadní stěně a jen se přitom otřel o dědu, který na všechny pouze pomrkával a ukazoval prstem na sebe.

Postranní stěny cely byly kovové a předek tvořily mříže, ale zadní stěna cely, což byla vnější stěna budovy, byla kamenná. Greenwood vystoupil na špičky, sáhl až pod strop a vytáhl malý kus kamene, který se vůbec nijak nelišil od ostatních částí zdi. Pak znovu sáhl na ono místo, odkud vyndal kámen.

Kelp a Dortmunder mezitím dovedli tři policajty do bloku s celami předběžného zadržení a čekali před druhou celou zprava, až Greenwood vyjde ven, aby do ní mohli policajty strčit.

Greenwood s prsty v díře ve zdi se otočil na Dortmundera a velice skelně se na něho usmál.

Dortmunder popošel ke dveřím cely: »Co je?«

»Tomu nerozu -« Greenwoodovy prsty hrabaly v díře jako hejno pavouků. Zvenku k nim doléhaly rány vybuchujících dělobuchů.

Dortmunder se zeptal: »Není tam?«

Děda se díval z obličeje na obličej a vyrážel: »Já, chlapi?«

Greenwood se na něho podíval s náhlým podezřením: »Vy? Vy jste to vzal?«

Děda najednou vypadal k smrti vylekaně. »Já? Já?«

»Ten to nevzal,« prohlásil Dortmunder. »Jen se na něho podívejte. Především tam nedosáhne.«

Greenwooda se začínala zmocňovat zuřivost. »Kdo tedy?« vyjel. »Když ne ten, tak kdo?«

»Ta věc tam byla skoro dva měsíce,« řekl Dortmunder. Otočil se na Kelpa. »Rozvaž některému pusu.«

Kelp poslechl a Dortmunder se zeptal: »Kdy se sem nastěhoval tenhle fták?«

»Dnes ráno ve tři hodiny.«

Greenwood řekl Dortmunderovi: »Přísahám, že jsem to strčil -«

»Já ti věřím,« přerušil ho Dortmunder. Znělo to unaveně. »Někdo to našel, to je všecko. Jdeme vodsuď.« Vyšel z cely, zasmušilý Greenwood se svraštělým čelem za ním.

Děda se zeptal: »A co já, chlapi? Mě přece vemete s sebou, ne, chlapi?«

Dortmunder se na něho podíval, pak se otočil na policistu s rozvázanými ústy a zeptal se: »Za co ten je tady?«

»Předváděl se u Lorda a Taylora.«

»To je úplně falešný vobvinění!« rozeřval se děda. »Já se nikdy -«

»Dyť je ještě v pracovním,« pravil policajt. »Řekněte mu, ať si ten pršák rozepne.«

Děda se začal ošívat a vrtět. »Ale to neznamená nic,« pravil.

Dortmunder rozkázal: »Rozepněte si ten pršák.«

»Ale to vůbec nic neznamená,« tvrdil děda.

»Rozepněte si ten pršák,« opakoval Dortmunder.

Děda konečně se zdráháním a brebentěním rozepnul plášť do deště a rozevřel jej. Pod pláštěm vůbec neměl hnědé kalhoty. Měl jen ustřižené nohavice, které mu sahaly nad kolena a tam je přidržovaly podvazky. Výš už neměl pod pláštěm nic. Potřeboval vykoupat.

Všichni se na něho podívali. Děda se zachichotal.

Dortmunder rozhodl: »Snad byste měl zůstat tady.« Otočil se na policajta. »Račte dovnitř, i s ním.«

Policajti vešli, Chefwick zamkl dveře a odcházeli. Dole u schodiště za posledním katrem nebyl vůbec nikdo, ale přesto tam hodili ještě dva granáty se slzným plynem. Rychle vystoupili na střechu, přesně podle svého únikového plánu, jako by balabomoský smaragd býval byl na místě, kde jej Greenwood zanechal, a nahoře ještě hodil Dortmunder do šachty schodiště tři dělobuchy a zavřel dveře.

Murch už seděl v helikoptéře, a když je uviděl, nastartoval motor. Lopatky se s rachotem roztočily a Dortmunder s ostatními obíhali prudkým větrem k trupu helikoptéry a všichni nastoupili.

Dole v přízemí poručík na okamžik přestal dohlížet na vydávání rezervních pušek pro případy vzpoury, dal hlavu na stranu a zaposlouchal se do nepochybného ča-ča-ča-ča z blízké helikoptéry. »Panebože,« zašeptal. »Tyhle určitě dodává Castro!«

Když byli všichni na palubě, Murch se s helikoptérou vznesl do vzduchu a jedním zhoupnutím s nimi zamířil na sever do tmavé noci. Letěli bez světel, zatáčeli obloukem na sever a zase na západ nad Harlem, pak se snesli nízko nad Hudson a zamířili na jih.

Murch jediný nevěděl, že smaragd není, ale když na nikom nezpozoroval výraz štěstí, začínalo mu být jasné, že něco se muselo zvrtnout. Pořád se snažil zjistit co a vůbec nevěnoval pozornost řídicímu panelu ani té temné vodě, která proudila přímo pod tím křehkým dopravním prostředkem, v kterém seděli, až nakonec Dortmunder přiložil obě dlaně Murchovi k uchu a hulákal mu fakta přímo do hlavy. Murch chtěl na dané téma rozvinout konverzaci, ale když Dortmunder ukázal na tankovou loď, do které mohli u Upper Bay narazit, věnoval se raději

svému vyšívání.

V osm deset byli opět zpátky na zemi, přesně v místě, odkud startovali. Murch vypnul motor a v rezonujícím tichu, jež následovalo, neřekl nikdo nejdřív ani slovo, až Murch pronesl smutnou poznámku: »Už jsem uvažoval, že bych si takovouhle koupil. Kam se na todle hrabe jízda po Belt Parkway, chápete?«

Nikdo mu neodpověděl. Všichni vystoupili, celí ztuhlí a kráčeli k lincolnu, jehož levandulová barva v temnotě už nebyla tak levandulová.

Cestou zpátky na Manhattan se mluvilo velice málo. Vysadili Dortmundera u jeho bytu. Šel nahoru, udělal si bourbon s ledem, posadil se na pohovku a zadíval se na aktovku plnou brožovaných encyklopedií.

Pak si povzdychl.

ČTVRTÁ EPOCHA

1

»Hodnej pejsánek,« pravil Dortmunder.

Německý ovčák mu to však nebral. Stál před verandičkou, s hlavou k zemi, očima upřenýma vzhůru, s čelistmi lehce pootevřenými, jako by chtěl ukazovat ostré špičáky, a pokaždé když se Dortmunder pokusil slézt z verandy dolů, ozvalo se z jeho hrdla tiché: »Vrrrrrr.« Nebylo pochyb, co to znamená. Ta bestie ho tady bude držet, dokuď nedorazí někdo z domu.

»Podívej, pejsku,« domlouval mu Dortmunder a snažil se promlouvat rozumně, »vždyť já jsem jenom zazvonil. Dovnitř jsem se nevloupal. Nic jsem neukradl. Jenom jsem zazvonil. Ale nikdo není doma, takže teď chci k dalším dveřím a zase jenom zazvoním.«

»Vrrrrr,« ozval se pes.

Dortmunder ukázal na svůj kufřík. »Já jsem podomní obchodník, víš, pejsánku,« přesvědčoval jej. »Prodávám encyklopedie. Knížky. Veliký knihy. Pejsánku. Víš ty něco z knížek?«

Na to pes nepravil nic. Jen se díval.

»Tak dobrá, ty pse,« vyjel Dortmunder a mluvil velice přísně. »Co je moc, to je moc. Mám spoustu obchůzek, nemám chuť tady s tebou zbůhdarma mařit čas. Musím si vydělat na kvartýr. Podívej, já odtud odcházím a nemám už nic, co bych -« vykročil rozhodně kupředu.

»Vrrrrrrrr!« udělal pes.

Dortmunder rychle uskočil zpátky. »Hergothiml, psisko!« zařval. »To je přece směšný!«

Pes jeho mínění zřejmě nesdílel. Byl to bezpochyby pes hrozně kách. Předpisy jsou předpisy a Dortmunder se netěšil žádným privilegiím.

Dortmunder se rozhlédl, ale v okolí všude prázdno jako v té psí hlavě. Nebyly ještě dvě hodiny odpoledne. Sedmého září, tři týdny a dva dny od přepadu policejní stanice, a děti z téhle čtvrti byly všecky ve škole. Všichni tatínkové z téhle čtvrti v práci a jen pámbůh sám ví, kde trčí všechny jejich maminky. Ať byly kde byly, Dortmunder tu zůstal úplně sám, lapen s tímhle pitomým přesnaživým psiskem na verandě postaršího, ale pěkného rodinného domku, uprostřed postarší, ale pěkné obytné čtvrti Long Islandu, asi čtyřicet mil od Manhattanu. Čas pro něho doslova znamenal peníze a nesměl mrhat jedním ani druhým a ta bestie ho stála obojí.

»Na psy by měl bejt zákon,« zanadával zlověstně Dortmunder. »A zvlášť na takový, jako jseš ty. Ty bys měl bejt někde zavřenej.«

S psem to nehnulo.

»Ty jseš prokletí společnosti!« spílal mu Dortmunder. »Máš z pekla štěstí, že tě nežaluju. Teda chci říct tvýho pána. Protáhnout ho soudem, až by byl modrej!«

Hrozby se míjely jakýmkoli účinkem. Tohle byl jasně z rodu psů, jací nepřijímají žádnou odpovědnost. Ten by se držel pouze jednoho: »Plnil jsem jen předpisy.«

Dortmunder se rozhlížel, ale bohužel veranda neoplývala žádným karabáčem, kterým by mohl psa zpráskat a zahnat na osetý trávník jeho pána. »Hergothiml!« ulevil si znovu.

Upoutal ho nějaký pohyb, podíval se ulicí až k dalšímu bloku a uviděl, jak se jeho směrem pomalu sune hnědá čtyřdveřová limuzína checker s tabulkou MUDr. Nemohl by to být třeba majitel psiska a domu? A jestli ne, pomohlo by Dortmunderovi vůbec nějak, kdyby začal hulákat o pomoc? Připadal by si ale jako blázen, kdyby uprostřed všeho toho poklidu a míru lepší předměstské čtvrti křičel o pomoc, jenže kdyby to opravdu pomohlo –

Klakson checkeru zatroubil. Z postranního okénka na Dortmundera zamávala ruka. Dortmunder přimhouřil oči a uviděl, že se z okénka také vysunula Kelpova hlava. Kelp zavolal: »Ahoj, Dortmundere!«

»Sem ke mně!« zařval Dortmunder. Připadal si jako námořník, který uvízl na deset let na opuštěném ostrově, a tu se na vlnách kousek od břehu konečně objevila loď. Zamával nad hlavou kufříkem, aby na sebe Kelpa upozornil, i když Kelp už bezpochyby věděl, kdo to tam je a kde přesně stojí. »Tady sem!« hulákal. »Sem ke mně!«

Checker se dokolébal do místa kousek blíž od něho a Kelp zavolal: »Pojď sem. Mám pro tebe zprávy.«

Dortmunder ukázal na psa: »Pes!«

Kelp se zamračil. Slunce mu svítilo přímo do očí, takže si je musel jednou rukou zaclonit, a volal: »Cože?«

»Tohle psisko,« volal Dortmunder. »Nechce mě pustit z verandy.«

»Jak to?«

»Copak to můžu vědět?« odsekl Dortmunder podrážděně. »Třeba vypadám jako seržant Preston.«

Kelp vystoupil a na druhé straně vylézal Greenwood a oba dva se pomalu přibližovali k Dortmunderovi. Greenwood zavolal: »Zkoušels zvonit?«

»Tak to začalo,« odpověděl Dortmunder.

Pes si uvědomil nové příchozí. Vycouval, až měl všechny v zorném úhlu čtvrtkruhu, a zůstal ve střehu.

Kelp se zeptal: »Tys mu něco udělal?«

»Jenom jsem zazvonil na zvonek,« ujišťoval Dortmunder, »nic víc.«

»Většinou pokud psovi nic neuděláš, jako že ho vylekáš nebo co, pak -«

»Já jeho vylekat? Já?«

Greenwood namířil na psa prst a řekl: »Sedni.«

Pes natočil hlavu na stranu, zřejmě vyvedený z míry.

Greenwood opakoval důrazněji: »Sedni.«

Pes se trochu ze své schoulené pozice narovnal a zůstal stát s pohledem zdařile napodobujícím psíčka z nálepek His Master’s Voice. Kdopak je ten cizí člověk, myslel si úplně jasně, který ví, jak se má mluvit se Psem?

»Povídal jsem sedni,« řekl Greenwood, »a taky to tak myslím: Sedni!«

Pes téměř viditelně jako by pokrčil rameny. Když jsi na pochybách, poslouchej rozkazy. Posadil se.

»Tak pojď,« vybídl Greenwood Dortmundera. »Teď ti dá pokoj.«

»Myslíš?« Dortmunder vrhal po psu pohledy plné nedůvěry, ale nicméně začal z verandy ustupovat.

»Nedělej, že se ho bojíš,« káral ho Greenwood.

Dortmunder odpověděl: »Já to nedělám,« ale nicméně se snažil vypadat odvážněji.

Pes si nebyl jist. Díval se z Dortmundera na Greenwooda.

»Zůstaň!« přikazoval Greenwood.

Dortmunder se zastavil.

»Ty ne,« řekl Greenwood. »To je na psa.«

»Aha.« Dortmunder sešel po zbývajících schodech z verandy a kráčel dál kolem psa, který zavile sledoval jeho levé koleno, jako by si je chtěl dokonale zapamatovat pro jejich příští setkání.

»Zůstaň,« opakoval Greenwood a znovu na psa namířil prst a pak se otočil a kráčel za Dortmunderem a Kelpem dál po cestě k silnici a k autu.

Všichni si vlezli do checkeru, Dortmunder dozadu, a Kelp je odtamtud odvezl. Pes pořád seděl na trávníku na témž místě a bedlivě je sledoval, dokuď mu nezmizeli. Nejspíš se snažil zapamatovat si poznávací značku.

»To vám nezapomenu,« pravil Dortmunder. Opíral se, nakloněn kupředu, o vršek předního sedadla.

»Kdykoli rádi pomůžeme,« prohlásil Kelp nonšalantně.

»Hele, co vy dva vlastně děláte tady za městem?« zeptal se Dortmunder. »Myslel jsem, že pořád mastíte ty karty.«

»Hledáme tě,« odpověděl Kelp. »Včera večer jsi říkal, že pravděpodobně budeš tady někde v těch končinách, takže jsme to riskli.«

»To jsem teda rád.«

»Máme pro tebe totiž novinu. Aspoň Greenwood ji má.«

Dortmunder otočil hlavu a podíval se na Greenwooda. »Dobrou?«

»Tu nejlepší,« řekl Greenwood. »Pamatuješ na ten kšeft se smaragdem?«

Dortmunder se prudce napřímil, jako by se na předním sedadle najednou vyrojilo klubko hadů. »Už zase?«

Greenwood se pootočil a ohlédl se na něho: »Můžeme ho pořád ještě klofnout,« řekl. »Máme ještě jednu šanci.«

»Zavezte mě zpátky k tomu psovi,« prohlásil Dortmunder.

Kelp se na něho zadíval v zpětném zrcátku a pravil: »Né, hele, poslechni si to. Nevypadá to špatně.«

»Zpátky k psovi,« řekl Dortmunder. »Já vím, kdy se mi daří slušně.«

»Já ti to nezazlívám,« řekl Greenwood. »Dyť já mám skoro úplně stejnej pocit. Ale do toho mizernýho smaragdu jsem už investoval tolik úsilí, že se mi strašně příčí hodit to za hlavu. Musel jsem zaplatit z vlastní kapsy za kompletní sadu nových dokladů, zahodit jeden celý seznam telefonních čísel, opustit skutečně solidní bejvání za nájemný, jaký už se v New Yorku nesežene, a smaragd pořád nemáme.«

»No právě v tom to vězí,« řekl Dortmunder. »Jen se podívej, co všecko tě už potrefilo. To do toho chceš zpátky, abys schytal ještě víc?«

»Chci tu záležitost dorazit,« pravil Greenwood.

»Vona dorazí tebe,« dal se slyšet Dortmunder. »Já nejsem právě ten typ, co si potrpí na pověry, ale jestli kdy z nějakýho kšeftu koukal pech, tak právě z tohohle.«

Kelp řekl: »Prosím tě, moh by sis aspoň poslechnout, co chce Greenwood říct? Buď vod tý slušnosti a aspoň minutu ho poslouchej.«

»Může snad ještě říct něco, co bych už nevěděl?«

»Hm, to je právě ono,« řekl Kelp. Podíval se do zpětného zrcátka a pak znovu do ulice. Zabočil doleva a prohlásil: »Zdá se, že před náma něco kapku zatlouk.«

»Nic jsem nezatlouk,« bránil se Greenwood. »Aspoň o zatloukání se nedá mluvit. Jenom mě to všecko vyvedlo z míry. Vypadal jsem jako vůl, co pitomě naletěl, a nechtěl jsem o všem nikomu nic říkat, dokuď to nějak nebudu moct srovnat. Chápete, co myslím?«

Dortmunder se na něho podíval: »Řeks to Proskerovi.«

Greenwood svěsil hlavu. »Tehdy to vypadalo jako dobrej nápad,« huhlal. »Byl to můj advokát a tak. A zdůvodňoval mi to, kdyby se někde něco zvrtlo, až mě vy chlapi budete z toho lapáku vybírat, že on se vždycky k tomu smaragdu bude moct dostat a dát ho Ikovi a prachy pak použít, aby nás všechny vysvobodil z kriminálu.«

Dortmunder kysele protáhl obličej: »Akcie na zlatý doly ti neprodal, co?«

»Vypadalo to rozumně,« řekl Greenwood zkroušeně. »Kdopak moh tušit, že to je zloděj?«

»Každej,« řekl Dortmunder.

»O to teďka nejde,« ozval se Kelp. »Jde o to, že víme, kdo smaragd má.«

»Je to už přes tři týdny,« pravil Dortmunder. »že to trvalo tak dlouho, nežs nám to oznámil?«

Greenwood řekl: »Chtěl jsem se pokusit dostat ten smaragd zpátky sám. Uvědomoval jsem si, že vy chlapi jste už udělali ažaž a že vám to vlastně dlužím, abych smaragd z Proskera vymáčk zpátky sám.«

Dortmunder se na něho podíval s cynickým výrazem v pohledu.

»Přísahám,« prohlásil Greenwood, »že jsem si ho nechtěl nechat pro sebe, chtěl jsem ho dát partě.«

»To je řeč jako rozprávka,« řekl Kelp. »Nejdůležitější je jedno: víme, že ho má Prosker. Víme, že ho nedal majorovi Ikovi, protože u majora jsem si to ověřil dneska ráno, což znamená, že si ho chce nechat, dokuď to všecko neopadne, a pak ho nabídne tomu, kdo dá nejvíc. Takže my musíme udělat jen jedno: sebrat ho Proskerovi, vrátit ho Ikovi a kšeft je tutovej.«

»Kdyby to bylo takhle snadný,« pravil Dortmunder, »tak by tady nebyl Greenwood bez smaragdu.«

»To máš pravdu,« přikývl Greenwood. »Je v tom malej háček.«

»Malej háček,« opakoval Dortmunder.

»Když jsme smaragd nenašli na policii,« pravil Greenwood, »začal jsem samozřejmě shánět Proskera.«

»Samozřejmě,« řekl Dortmunder.

»Zmizel,« pravil Greenwood. »V kanceláři říkali, že má dovolenou, a nikdo nevěděl, kdy se vrátí zpátky. Ani manželka nevěděla, kde je, prý že to někde bude válet s něčí sekretářkou. Takže poslední tři týdny jsem se snažil jen a jen najít Proskera.«

Dortmunder řekl: »No a teďko chceš, abychom ti my všichni s tím hledáním jako pomohli.«

»Ne,« ohradil se Greenwood. »Našel jsem ho. Před dvěma dny, zjistil jsem, kde je. Problém je v tom, že to bude trochu fuška se k němu dostat. Bude to chtít víc než jednoho chlapa.«

Dortmunder sklonil hlavu a zakryl si rukou oči. »Takže mi to laskavě pověz,« vybídl ho.

Greenwood si odkašlal. »Ten den, co jsme se nabourali do tý policejní stanice,« pravil, »se dal Prosker zavřít do blázince.«

Nastalo dlouhé ticho. Dortmunder se ani nepohnul. Greenwood ho starostlivě pozoroval. Kelp pozoroval střídavě Dortmundera a dopravu.

Dortmunder vzdychl. Spustil ruku z očí a zvedl hlavu. Vypadal velice unaveně. Pak ruku opět natáhl a poklepal Kelpovi na rameno. »Kelpe,« řekl.

Kelp se podíval do zpětného zrcátka. »Jo?«

»Prosím tebe, zavez mě zpátky k tomu psovi. Prosím tebe.«

2

Newyorský úředník pověřený dohledem nad Dortmunderovou podmínečnou svobodou byl přepracovaný zpasívnělý člověk, plešatějící chlapík jménem Steen. Dva dny poté, co Dortmundera zachránil Greenwood a Kelp před psem, seděl Dortmunder v Steenově kanceláři u svého pravidelného pohovoru a Steen mu povídá: »Hm, vypadá to, že tentokrát jste se dal skutečně na pravou cestu, Dortmunder. To je moc dobře.«

»Poučil jsem se,« pravil Dortmunder.

»Aby se člověk poučil, na to není nikdy pozdě,« souhlasil Steen. »Ale ještě vám dám jednu drobnou přátelskou radu. Podle mých zkušeností a podle zkušeností téhle kanceláře a vůbec byste se měl mít na pozoru především před špatnými kumpány.«

Dortmunder přikyvoval.

»Podívejte se,« pokračoval Steen, »možná vám to bude připadat trochu divné, když se to říká muži vašeho věku, ale většinu recidivity plodí špatná společnost, daleko víc než který jiný faktor. To si prosím vás zapamatujte, pro případ, že za vámi přijdou vaši staří kámoši s tou písničkou o tom jednom jediném a posledním kšeftĚ, který vás dovede na cestu blažené zahálky.«

»Už jsem je odmítl,« odpověděl Dortmunder ztěžka. »Nemějte strach.«

Steen vypadal nechápavě. »Cože jste udělal?«

»Řekl jsem ne.«

Steen zavrtěl hlavou: »Jaké ne?«

»Ne, že to neudělám,« řekl mu Dortmunder. Díval se na Steena a viděl, že Steenovi se v hlavě nerozsvítilo, takže dodal: »No těm klukům, co za mnou přišli s tím jediným a posledním kšeftem. Řekl jsem jim, že nic takovýho už nerisknu.«

Steen na něho zůstal hledět s otevřenou pusou. »Oni za vámi přišli? Kvůli krádeži?«

»Jistě.«

»A vy jste je odmítl?«

»Bodejť,« potvrdil Dortmunder. »Nakonec vždycky přijde ten moment, kdy člověk musí říct na nějakej takovej vykutálenej kšeft ne.«

»A vy,« pravil Steen, tak omráčený, že mu až selhával hlas, »vy to hlásíte mně?«

»No, vy jste vo tom začal,« připomněl mu Dortmunder.

»To je pravda,« souhlasil jaksi nejapně Steen. »To začal, no jo!« Rozhlédl se po omšelé otřískané kanceláři s ukoptěným nábytkem a vybledlými inspiracionalistickými plakáty na stěnách a jeho oči zazářily neobvyklým leskem. Bylo přímo vidět, jak si myslí: ono to skutečně funguje! Celý ten výchovný systém uplatňovaný na provinilcích propuštěných na svobodu, všechno to papírování, to rozčilování, ty nevábné kanceláře, všichni ti otrávení podmínečně propuštění, panebože, ono to funguje! K tomuhle chlapovi propuštěnému na podmínku přijdou grázlové a lákají ho k účasti na zločinu, a on to opravdu odm ítne a dokonce to hlásí orgánu pověřenému dozorem! život má tedy přece jenom smysl!

Po chvilce se Dortmundera za čínala zmocňovat netrpělivost. Odkašlal si. Zabubnoval kotníky na stůl. Pak se prudce rozkašlal. Nakonec pravil: »Jestli mě už nepotřebujete -«

Steen se do něho znovu zabodl očima. »Dortmunder,« pravil, »chci, abyste něco věděl. Chci, abyste věděl, že jste ze mě udělal hrozně šťastného člověka.«

Dortmunder neměl ponětí, o čem ten chlap kruci mluví. »Mmm, to je dobře,« zahuhlal. »Vždycky jsem ochoten vám se vším pomoct.«

Steen dal hlavu na stranu jako onehdy ten pes. »Předpokládám,« řekl, »že mi asi nebudete chtít sdělit jména těch lidí, co se na vás obrátili, viďte?«

Dortmunder pokrčil rameny. »Ale to byli jen tak lidi,« pravil. Trochu ho začalo mrzet, že s tím vyrukoval. Normálně by to byl nikdy neudělal, ale ta záležitost se smaragdem ho za těch posledních několik měsíců dost vyděsila a běžné životní návyky šly pomalu do háje. »Prostě lidi, co jsem kdysi znával,« dodal jakoby na vysvětlenou, aby bylo jasné, že chtěl říct skutečně než to.

Steen přikývl: »Rozumím. Pořád ještě musíte někde vést tu dělicí čáru. No nic, přesto to byl v dějinách úsilí o předcházení zločinnosti velký svátek, a chci, abyste to věděl. I pro mě.«

»To je dobře,« pravil Dortmunder. Vůbec ho nechápal, ale to bylo jedno.

Steen se podíval po papírech na stole. »Mm, moment. Vyřídíme, myslím, aspoň ty běžné otázky. Pořád chodíte do té školy pro opraváře?«

»Jo, jistě,« přikývl Dortmunder. žádná opravářská škola se samozřejmě nekonala.

»A pořád vás podporuje manžel vaší sestřenice, ano? Pan Kelp.«

»Jistě,« kýval Dortmunder.

»Můžete mluvit o štěstí, že máte takové příbuzné,« pokračoval Steen. »Vlastně by mě ani nepřekvapilo, kdybyste mi oznámil, že pan Kelp má něco společného s tím, co jste mi dnes pověděl.«

Dortmunder se na něho nasupeně podíval. »Hm, jo?«

Steen se opět šťastně usmíval nad svými papíry, takže si výrazu na Dortmunderově tváři ani nepovšiml, což bylo docela dobře. »Hm, takže to bychom měli pro dnešek asi všechno,« pravil a zvedl oči a v Dortmunderově obličeji už nespatřil žádný výraz.

Dortmunder povstal: »Na shledanou.«

»Držte se poctivé práce,« pravil Steen. »A varujte se špatné společnosti.«

»To jo,« pravil Dortmunder a šel domů a jeho přátelé už všichni seděli v obýváku a popíjeli z jeho zásob. Zavřel dveře a zeptal se: »Kdo vás sem, vy lumpové, pustil?«

»Já,« pravil Chefwick. »Doufám, že se nezlobíš.« Pil zázvorové pivo.

»Proč bych se měl zlobit?« řekl Dortmunder. »Tohle přece není žádnej soukromej kvartýr nebo tak.«

»Chtěli jsme s tebou mluvit,« pravil Kelp. Ten pil Dortmunderův bourbon a podával mu sklenku se slovy: »Hele, tady jsem ti nachystal sklínku.«

Dortmunder ji vzal a řekl: »Já se do žádnýho blázince vloupávat nebudu. Vy zřejmě o to máte zájem, jo, nejspíš byste tam měli bejt tak jako tak, takže si poslužte.« Otočil se ke svému oblíbenému křeslu, ale v tom se rozvaloval Greenwood, tak se posadil na nepohodlnou židli s dřevěnými opěradly.

Kelp prohlásil: »Všichni ostatní v tom jedem, Dortmundere. Všichni s výjimkou tebe to chtějí zkusit ještě jednou.«

Greenwood pravil: »Moc bychom rádi, abys do toho šel s náma.«

»Na co mě potřebujete? Udělejte to beze mě, jste na to čtyři chlapi.«

Kelp řekl: »Hele, ty jsi expert na plánování. Dortmundere, ty jsi organizátor. Potřebujeme, aby to někdo měl pod palcem.«

Dortmunder pravil: »To bys zvládl ty sám. Nebo Greenwood. Klidně by to mohl dělat i Chefwick. Nevím, ale možná by na to stačil i Murch.«

Murch se ozval: »Ale ne tak dobře jako ty.«

»Mě nepotřebujete,« pokračoval Dortmunder. »Navíc jsem dostal varování, abych se držel zpátky od špatný společnosti, čímž se míníte vy, bando.«

Kelp zamával v prudkém nesouhlasu rukama: »Tyhle blbosti z horoskopů jsou na draka. Taky jsem se na to jednou nachytal, moje druhá manželka tím byla úplně jatá. Jedinkrát, kdy jsem něco prošvihl, bylo právě tehdy, když jsem udělal, co mi radil horoskop.«

Dortmunder se na něho nasupeně podíval: »Kruci, co to meleš?«

»Mluvím o horoskopu,« vykřikl Kelp. Začal rukama jezdit po stole, jako kdyby dával dohromady skládanku. »Upadnete do špatné společnosti,« řekl. »Čekají vás obskurní výlety. Odpoledne je vhodná doba pro obchodní sňatky. A tyhle nesmysly.«

Dortmunder přimhouřil oči, jako by chtěl Kelpa vidět jasněji a porozumět mu. Nakonec ze sebe dostal pochybovačné: »Ty myslíš horoskop?«

»Jistě,« přikývl Kelp. »Samozřejmě.«

Dortmunder zavrtěl hlavou, jako by se stále snažil všecko pochopit: »Ty věříš na horoskopy?«

»Já ne,« řekl Kelp. »Ty.«

Dortmunder se na pár sekund zamyslel, pak vážně pokýval hlavou a řekl na celý pokoj: »Doufám, že tady, hoši, budete šťastní. Dám vám vědět, kam mi máte poslat moje věci.« Otočil se a zamířil ke dveřím.

Kelp vykřikl: »Hej! Moment!«

Chefwick se vymrštil z křesla a Dortmunderovi nadběhl. »Já chápu, jak ti je,« řekl. »Čestný slovo, chápu. Když za mnou přišel Kelp s Greenwoodem, zaujal jsem úplně stejný postoj jako ty. Ale vyslechl jsem je, nechal jsem si všecko vysvětlit, a když mi oba -«

»A tady jsi právě udělal chybu,« pravil Dortmunder. »Ty dva nikdy neposlouchej, ty udělali ze života jeden velkej zfixlovanej karban.«

»Dortmundere,« řekl Chefwick, »my tě potřebujem. Není nic prostšího. Když ty to vemeš do rukou, můžeme ten kšeft jednou provždy odbýt.«

Dortmunder se na něho podíval. »Kšeft? Chceš říct kšefty, ne? Uvědomuješ si vůbec, že už jsme pro ten mizernej smaragd zvládli tři fušky a pořád ho nemáme? A ať jich uděláme, kolik chceme, budeme na tom úplně stejně.«

Greenwood zatím přešel ke dveřím, kde stál Chefwick s Dortmunderem, a řekl: »Ne, to nebudem. Za prvé to původně bylo třicet na hlavu a s tou policejní stanicí to pak vyskočilo na třicet pět.«

Kelp přistoupil taky blíž: »A major to zase zvýší, Dortmundere, už jsem s ním mluvil. Dalších pět tisíc na hlavu. To je čtyřicet papírů jenom za to, že vejdeme do blázince a vyjdem z něho s Proskerem, kterej ze sebe dělá blázna jako liška podšitá.«

Dortmunder se na něho podíval. »Ne, to všecko není jedno a totéž«, řekl. »Tak za prvé je to už čtvrtá fuška a za druhé tady jde o únos, což je federální přestupek, a za to ti můžou napařit křeslo. Ale vzato čistě ekonomicky, je to čtvrtá fuška a čtyři fušky za čtyřicet papírů znamená deset papírů za jednu, a já do žádnýho takovýho podniku za deset papírů nešel od svejch čtrnácti let.«

Kelp naléhal: »Nechcem nic víc, než aby ses na to mrk. Když pak řekneš nehraju, dobrá, nebudem tě votravovat.«

»Moh bys tam zajet vlakem už zejtra,« navrhl Greenwood.

»Jestli chceš,« dodal Chefwick.

Všichni tam stáli a pozorovali Dortmundera a čekali, co řekne. Nasupený pohled měl zabodnutý do země, kousal se do kotníku na ruce a po chvilce mezi nimi prošel ke stolečku, kam si předtím položil sklenku s bourbonem. Zvedl ji, pořádně se napil, otočil se a na všechny se

podíval.

Greenwood se zeptal: »Tak podíváš se tam?«

»Myslím, že jo,« odpověděl Dortmunder. Moc šťastně to neznělo.

Ale všichni ostatní byli šťastní. Kelp zajásal: »To je senzace!«

»Aspoň budu mít příležitost dát si prohlídnout hlavu,« uzavřel Dortmunder a dopil bourbon.

3

»Jízdenky,« oznamoval průvodčí.

»Vzduch,« řekl Dortmunder.

Průvodčí zůstal stát v chodbičce s proštipovacími kleštěmi ustrnulými v ruce.

»V tomhle voze není vůbec žádný vzduch,« vysvětloval mu Dortmunder. »Okna nejdou otevřít a není tady lok vzduchu.«

»To máte pravdu,« souhlasil průvodčí. »Můžete mi ukázat lístek?«

»Tak domůžem se kapky toho vzduchu?«

»Mě o to nežádejte,« řekl průvodčí. »železnice vám zaručuje dopravu, tady vás naloží, tamhle vás vysadí. železnice není kšeft se vzduchem. Potřebuju vaši jízdenku.«

»Já potřebuju vzduch,« trval na svém Dortmunder.

»Na příští zastávce si můžete vystoupit,« pravil průvodčí. »Na nástupišti máte vzduchu ažaž.«

Kelp, který seděl vedle Dortmundera, ho zatahal za rukáv: »Nech toho. K ničemu to nevede.«

Dortmunder se podíval průvodčímu do tváře a viděl, že Kelp má pravdu. Pokrčil rameny a podal průvodčímu jízdenku. Kelp udělal totéž a průvodčí jim lístky proštípl a vrátil. Pak touž proceduru provedl přes uličku u Murche a po něm u Greenwooda a Chefwicka na dalším sedadle za Murchovými zády. Jelikož mimo nich pět ve voze nebyl nikdo jiný, pokračoval průvodčí dále uličkou, až na konci vozu vyšel ven a zůstavil je opět o samotě.

Kelp podotkl: »Na těchhle odborářskejch typech si nikdy nic nevemeš.«

»Bodejť,« pravil Dortmunder. Otočil se a řekl: »Je někdo vobrněnej?«

Kelp se zatvářil vyděšeně: »Dortmundere! že tady není vzduch, proto přece nevodbouchneš chlapa!«

»A kdo mluví o vodbouchnutí? Copak nejste žádnej vobtěžkanej?«

»Jo, já,« pravil Greenwood a vytáhl ze svého přepychového saka loveckého stylu, oblékal se nejelegantněji z celé party, revolver ráže .32, značky Smith and Wesson Terrier, pětiranovku s dvoupalcovou hlavní. Podal ji Dortmunderovi, rukojetí napřed, a Dortmunder řekl: »Díky.« Vzal revolver, obrátil jej tak, že jej držel za hlaveň a komoru, a řekl Kelpovi: »Promiň.« Pak se naklonil a vyrazil revolverem v okně díru.

»No hele!« vykřikl Kelp.

»Vzduch!« pravil Dortmunder. Otočil se a podal Greenwoodovi revolver zpátky se slovy: »Ještě jednou díky.«

Greenwood vypadal jako omráčený. »K službám,« řekl a podíval se na rukojeť, jestli na ní nezůstaly škrábance. Nenašel žádné, a tak revolver zase zastrčil.

Byla neděle desátého září a jeli vlastně jedinýam osobním vlakem, který o nedělích tím směrem jezdil. Nástupiště na trati, u kterých zastavovali, byla prázdná, nepočítaje ony tři dědky v pytlovitých pracovních kalhotách, kteří se opírají o zeď každého maloměstského nádraží v celých Spojených státech. Venku svítilo slunce a ve vzduchu, jenž dovnitř proudil dírou, kterou udělal Dortmunder, byly cítit příjemné vůně pozdního léta. Vlak s klapotem ujížděl zadumanou rychlostí sedmnácti mil za hodinu, čímž dával pasažérům možnost skutečně si krajinu prostudovat, a nakonec kolem a kolem to byl velmi příjemný poklidný výlet, jaký se už v dvacátém století často nenajde.

»Jak dlouho ještě?« zeptal se Dortmunder.

Kelp se podíval na hodinky. »Tak deset patnáct minut,« odpověděl. »Uvidíme to přímo z vlaku. Na tyhle straně.«

Dortmunder přikývl.

»Je to obrovitá stará cihlová barabizna,« líčil Kelp. »Bývala to původně fabrika, vyráběly se tam prefabrikovaný válečný kryty.«

Dortmunder se na něho podíval. »Vždycky když na mě začneš mluvit,« řekl, »vykládáš mi víc faktů, než chci vědět. Prefabrikovaný válečný kryty. Já to nechci vědět, proč se ta fabrika potentovala.«

»Je to zajímavá historie,« dodal Kelp.

»Jo, to mohla bejt.«

Vlak zrovna zastavil a Dortmunder se díval na ty tři dědky, kteří se zase dívali na ně. Vlak se opět rozjel a Kelp oznamoval: »Příští vystupujem.«

»Jak se to město jmenuje?«

»Nové Mykény. Dali mu jméno podle jednoho starýho řeckýho města.«

»Já nechci vědět proč,« řekl Dortmunder.

Kelp se otočil a zahleděl se na něho. »Co je to s tebou?«

»Nic,« odpověděl Dortmunder, a do vozu se vrátil průvodčí, prošel uličkou a zastavil se za nimi. Zamračeně se zahleděl na díru v okně. Pak řekl: »Kdo to udělal?«

»Jeden děda na minulý stanici,« odpověděl Dortmunder.

Průvodčí ho propíchl plamenným pohledem: »To jste udělal vy.«

Kelp se Dortmundera zastal: »Ne, ten to neudělal. Nějakej dědek minulou stanici.«

Průvodčí se pátravě po všech rozhlížel. »To chcete, abych tomu věřil?«

Nikdo mu neodpověděl.

Znovu si zamračeně prohlížel díru v okně a pak se otočil na Murche, který seděl přes uličku: »Viděl jste to?«

»Jistě,« odpověděl Murch.

»Jak se to stalo?«

»Udělal to nějakej děda,« řekl Murch. »Na minulý stanici.«

Průvodčí nasupeně svraštil obočí. »Vy patříte k těmhle lidem?«

»V životě jsem je neviděl,« pravil Murch.

Průvodčí se po všech podezřívavě podíval, pak zahuhlal cosi, čemu nikdo nerozuměl, otočil se a odcházel na druhý konec vozu. Vyšel ze dveří a ve vteřině strčil hlavu zpátky a zavolal: »Příští zastávka Nový Mikyny,« jako by někoho vyzýval, ať si to přebere. Znovu všem věnoval zlý pohled, okamžik vyčkal, pak opět zmizel a práskl za sebou dveřmi.

Dortmunder se obrátil na Kelpa: »Myslíms říkal, že na příští zastávce vystupujem.«

»Aspoň bychom měli,« odpověděl Kelp. Vyhlédl okénkem a řekl: »No jistě. To je vono.«

Dortmunder se podíval, kam Kelp ukazuje, a uviděl směrem doprava velkou rozlehlou budovu z červených cihel. Kolem pozemku se táhl vysoký plot spletený jakoby z řetězů a na něm byly v určitých vzdálenostech od sebe upevněny kovové tabulky s nějakými nápisy. Dortmunder přimhouřil oči, ale nápis nerozluštil. Zeptal se Kelpa: »Co to tam píšou?«

»životu nebezpečno,« odpověděl mu Kelp. »Vysoké napětí.«

Dortmunder se na něho podíval, ale Kelp jenom hleděl z okna a dával si pozor, aby se jejich pohledy nesetkaly. Dortmunder zavrtěl hlavou, znovu se na blázinec zadíval a všiml si, že se od trati jejich vlaku odděluje jiná trať, která se zatáčí a prochází pod plotem s vysokým napětím a vine se pozemkem blázince. Kolejnice byly oranžové rzí a do pozemku byly začleněny tak, že vytvářely jakýsi formální květinový záhon. Po trávníku se procházelo patnáct dvacet lidí v bílých pyžamech a bílých županech a na ně dohlíželi nějací jiní lidé, kteří vypadali jako ozbrojení dozorci v modrých uniformách.

»Zatím bych neřekl, že to vypadá jednoduše,« soudil Dortmunder.

»Počkej ještě, uvidíš,« pravil Kelp.

Vlak začínal zpomalovat, blázinec se posunoval dozadu a dveře na konci vozu se opět otevřely, průvodčí strčil dovnitř hlavu a zavolal: »Nový Mikyný! Novy Mikyný!«

Kelp a Dortmunder se na sebe nasupeně podívali. Vyhlédli okénkem a v zorném úhlu se jim právě objevilo nástupiště. Nápis na něm říkal: NOVÉ MYKÉNY.

»Nóóóvy Mikyný!« řval průvodčí.

»Já toho chlapa myslím nenávidím,« řekl Dortmunder. Zvedl se a všichni čtyři ostatní za ním. Zatímco vlak se skřípěním zastavoval, pochodovali uličkou, a když vystupovali, sledoval je průvodčí nevraživým pohledem. Křikl na Murche: »Říkal jste myslím, že s tou bandou nejedete.«

»S kým?« zeptal se ho Murch a sestoupil na nástupiště.

Vlak se opět dal do pohybu a vykodrcal pomalu ze stanice a průvodčí se dlouho vykláněl z okna a pozoroval oněch pět cestujících. Tři dědové na nástupišti je také pozorně sledovali a jeden z nich na oslavu této významné události plival tabákovou močku.

Dortmunder s ostatními prošli nádražím, vyšli na druhé straně ven, kde odmítli nějakého kníratého chlapa, který tvrdil, že ten fraser, model 1949, je taxík.

»To zvládnem pěšky,« sděloval Kelp Dortmunderovi. »Není to daleko.«

Nebylo. Přešli asi sedm bloků a ocitli se před hlavním vchodem, na jehož jedné straně četli nápis: »Sanatorium Clair de Luně«. Plot s vysokým napětím tu byl stažen od silnice až těsně k budově a asi pět stop před ním zabraňovala lidem zvenčí v přístupu ještě další řetězová ohrada. V hlavním vchodu seděli na skládacích židličkách dva ozbrojení strážci a bavili se.

Dortmunder se zastavil a všechno si prohlížel: »Koho tam uvnitř mají? Rudolfa Hesse?«

»Říkají tomu cvokárna s maximální bezpečností,« vysvětloval mu Kelp. »Jenom pro prachatý cvoky. Většinou to jsou, jak se říká, blázni, co páchají zločiny, ale jejich rodiny mají dost prachů, aby nemuseli do státních blázinců.«

»Promarnil jsem celej den,« prohlásil Dortmunder. »Mohl jsem dnes prodat už aspoň půl tuctu encyklopedií. Neděle je na encyklopedie moc výhodnej den, člověk najde doma i manžela, řekne mu, že mu k tomu přihodí i knihovničku, ta že mu dojde nesložená a že si ji může sám složit, a on ti hodí šrajtofli k nohám.«

Chefwick se zeptal: »Myslíš, že to nejde?«

»Ozbrojená stráž,« řekl Dortmunder. »Plot s vysokým napětím. A to nemluvím o těch chovancích uvnitř. Máš snad ty chuť si s nima začínat?«

Greenwood odpověděl: »Myslel jsem, že na něco přijdeš. Přece by se tu mělo objevit něco, jak se dovnitř dostat.«

»Jistě, dá se dovnitř dostat,« přikývl Dortmunder. »Seskočit padákem. Jenže rád budu vidět, jak se dostaneš ven!«

Murch navrhl: »Proč to neobejdem? Třeba na něco přijdem.«

»Jo, na protiletadlový děla,« řekl Dortmunder. »Do tyhle cvokárny se dostat, to není sranda.«

Kelp pravil: »Než nám pojede vlak zpátky, musíme zabít hodinu. Tak to mužem klidně obejít.«

Dortmunder pokrčil rameny: »Dobrá. Tak to obejdem.«

Obcházeli blázinec, ale neviděli nic slibného. Když se dostali dozadu za budovu, museli sejít z asfaltové vozovky a kráčeli po zapleveleném poli. Překročili zrezivělé koleje a Chefwick ucedil věcně: »Teda já svoje koleje udržuju v lepším stavu.«

»Hm, oni už je nepoužívají.«

Murch je upozornil: »Mává na nás nějakej cvok.«

Podívali se a byla to pravda. Jedna postava v bílém stála u záhonu a mávala na ně. Byl to muž a zacláněl si druhou rukou oči proti slunci a smál se na celé kolo.

Začali mu taky mávat a pak Greenwood vyhrkl: »Hele! Dyť je to Prosker!«

Všichni zůstali stát s rukama ustrnul ýma nad hlavou. Chefwick pravil: »Je!« Svěsil ruku a po něm ostatní. A uvnitř od záhonu jim Prosker mával a mával a pak se rozřehtal. Celý se ohnul a plácal se do kolen a dostal úplně záchvat smíchu. Chtěl se chechtat a mávat zároveň a div že se přitom nesvalil.

Dortmunder pravil: »Greenwoode, pujč mi to ještě.«

»Ne, Dortmundere,« odmítl Kelp. »Potřebujeme ho. Musí nám vydat smaragd.«

»Jenomže se k němu nemůžem dostat,« pravil Murch. »Takže je to fuk.«

»To se ještě podíváme,« pravil Dortmunder a zahrozil Proskerovi pěstí, který se na to tak rozřehtal, že si až musel sednout na zem. Přišel k němu dozorce, prohlížel si ho, ale neudělal nic.

Kelp se vyjádřil: »Z toho úplně šílím, že nás doběh takovejhle lauzr.«

»To nedoběh,« pravil Dortmunder zlověstně.

Všichni se na něho podívali. Kelp prolomil ticho: »Chceš říct, ?«

»Mně se smát nebude,« pravil Dortmunder. »To mi stačilo, to je všechno.«

»Chceš říct, že tam na něho vlezem?«

»Říkám, že mi to stačilo,« opakoval Dortmunder. Podíval se na Kelpa. »Půjdeš za Ikem a řekneš mu, že nás může zas začít vyplácet,« prohlásil a znovu se podíval na Proskera, který se v tu chvíli válel po zemi, držel se za hrudník a kopal patami do trávníku. »Jestli si myslí, že v tomhle místě může zůstat v bezpečí, pak je skutečně cvok,« prohlásil Dortmunder.

4

Když ebenový muž Kelpa uvedl, nakláněl se major Iko nad kulečníkem a zaměřoval tágo jako záškodník mušketu. Kelp se podíval na rozložení koulí a řekl: »Hele, děte na dvanáctku, trefíte se do trojky a tím potopíte osmu.«

Aniž se pohnul, zvedl major oči a podíval se na Kelpa: »Mýlíte se,« pravil, »já to cvičil.«

Kelp pokrčil rameny: »Tak dělejte.«

Major ještě chvíli zaměřoval, šťouchl do hlavní koule, která narazila do dvanáctky, odrazila se od trojky, a tím potopil osmu. »Banimi ka junti« řekl major a odhodil tágo na kulečník. »No tak?« štěkl na Kelpa, »už je to čtrnáct dní, co Dortmunder slíbil, že tu záležitost odbude. Peníze se kutálejí, ale smaragd se mi zpátky nedokutálel.«

»Už jsme zase připraveni,« pravil Kelp a vytáhl z kapsy rozdrbaný seznam. »Tohle potřebujem.«

»Doufám, že tentokrát žádné helikoptéry.«

»Ne, je to příliš daleko od New Yorku. Ale taky jsme o tom uvažovali.«

»O tom nepochybuju,« pravil major suše a vzal si seznam.

Kelp se zeptal: »Smím si jich pár potopit?«

»Jen si poslužte,« přikývl major a otevřel složený arch.

Kelp vzal tágo, potopil trojku a major zaječel: »Lokomotivu?«

Kelp přitakal a tágo zase odložil. Otočil se čelem k majorovi: »Dortmunder si myslel, že se na tohle asi budete chtít přeptat.«

»Přeptat?« Major vypadal, jako by dostal ránu válečnou sekyrou.

»My v podstatě nepotřebujeme nějakou velkou dieselovou lokomotivu,« upřesňoval Kelp. »Potřebujeme něco, co by jelo po standardním rozchodu na vlastní pohon. Ale musí to být větší než drezína.«

»Větší než drezína?« pravil major. Ustupoval, až nakonec narazil o křeslo, na které usedl. Seznam mu visel zapomenut v ruce.

»Chefwick je náš odborník na železnice,« pravil Kelp. »Takže jestli si s ním o tom chcete promluvit, určitě vám přesně řekne, co potřebujeme.«

»Jistě,« pravil major.

»Mohl by sem přijít zítra odpoledne,« navrhl Kelp.

»Jistě,« pravil major.

»Kdybyste nějak mohl na tu dobu pozvat svoje lidi. Aby si s nima mohl promluvit.«

»Jistě,« řekl major.

Kelp se na něho podíval se svraštělým čelem: »Je vám dobře, pane majore?«

»Jistě,« pravil major.

Kelp popošel k majorovi a zamával mu před očima rukou. Oči se nepohnuly, jen zíraly vytřeštěně na nějaký bod uprostřed pokoje. Kelp navrhl: »Třeba bych vám měl zavolat pozdějc. Až vám bude líp.«

»Jistě,« pravil major.

»My opravdu nepotřebujeme žádnou velkou lokomotivu,« ubezpečoval Kelp. »Jenom takovou střední.«

»Jistě,« pravil major.

»Tak jo.« Kelp se poněkud bezmocně rozhlédl kolem. »Já vám zavolám pozdějc,« uzavřel. »Kvůli tomu, kdy má přijít Chefwick.«

»Jistě,« pravil major.

Kelp vycouval ke dveřím, tam vteřinku otálel, s pocitem, že by měl říct něco, čím by majorovu náladu trochu povznesl: »V tom kulečníku se moc lepšíte, pane majore,« vyhrkl nakonec.

»Jistě,« pravil major.

5

Major Iko stál vedle nákladního vozu, čelo rozryté starostlivými vráskami. »Tu lokomotivu musím vrátit,« připomínal. »Tak ne abyste ji ztratili nebo poškodili. Musím ji vrátit, je jenom půjčená.«

»Dostanete ji zpátky,« ujišťoval ho Dortmunder. Podíval se na hodinky. »Musíme vyrazit.«

»Dejte na tu lokomotivu pozor,« prosil je major. »O nic jiného vás nežádám.«

Chefwick pravil: »Máte mé osobní čestné slovo, pane majore, že se té lokomotivě nic nestane. Myslím víte, jaký já mám k lokomotivám citový vztah.«

Major přikývl, poněkud ubezpečen, ale stále plnou hlavu starostí. Ve tváři mu cukal sval.

»Čas vyrazit,« zavelel Dortmunder. »Na shledanou, pane majore.«

Řídil samozřejmě Murch, Dortmunder seděl v kabině vedle něho, zatímco ostatní tři si vlezli dozadu k lokomotivě. Major stál a pozoroval je, a pak mu Murch zamával a rozjel se s nákladním vozem od opuštěného farmářského stavení po nedlážděné cestě na hlavní silnici, kde odbočil na sever, na druhou stranu od New Yorku, směrem na Nové Mykény.

ylo to nákladní auto velice anonymního vzhledu s běžnou červenou kabinou a návěsem dokonale přikrytým celtovinovými plachtami a nikdo, kdo kolem nich přejel, se za nimi neotočil. Ale pod plachtami byl skryt velice pestrý těžký dopravní prostředek, na jehož stranách byly jednak pestrobarevné scény ze života na železnici a jednak asi stopu vysoký nápis červenými písmeny, táhnoucí se po celé délce trajleru: ZÁBAVNÍ PARK NA ZÁZRAČNÉM OSTROVĚ, PALEČEK. A pod ním o něco menšími písmeny: S v ě t o z n á m á l o k o m o t i v a .

Jaké konexe major sháněl, jaké historky navyprávěl, co se napodplácel, jakého nátlaku použil, aby lokomotivu dostal, to Dortmunder nevěděl a taky vědět nechtěl. Dostal ji, a to bylo všechno, poměrně brzo po předložení objednávky, a teď se Dortmunder již jen chystal vymazat z tváře advokáta Proskera ten jeho smích. Ano, ano, to se mu rozhodně podaří.

Byla druhá říjnová neděle, slunečná, i když chladná, na postranních ulicích, po kterých jeli, byl dopravní ruch jen chabý, takže do Nových Mykén to zvládli v slušném čase. Murch s nimi projel městem a pak vjel na silnici vedoucí k sanatoriu Clair de Lune. Když budovu míjeli, Dortmunder si ji obhlédl. Klid. Zase jen ti dva strážní u hlavního vchodu. Jinak všecko úplně stejné.

Jeli po téže silnici ještě asi tři míle a pak Murch zabočil doprava. Po další půli míle zajel Murch ke krajnici a zastavil: zatáhl za ruční brzdu, ale motor nechal běžet. Byl to lesnatý a kopcovitý kraj, nikde žádné domy, žádná stavení. Sto yardů před nimi označovaly dva sloupky s bíle natřenými dvojitými zkříženými břevny železniční přejezd.

Dortmunder se podíval na hodinky: »Za čtyři minuty tu má bejt.«

Za posledních pár týdnů tyhle končiny Dortmunder s ostatními dobře prozkoumali, takže teď už je znali stejně dobře jako svůj domov. Věděli, po kterých silnicích se dost jezdí a které zůstávají víceméně prázdné. Věděli, kam vede řada nedlážděných cest, věděli, jak vypadají auta místní policie a kde tato policie tráví nedělní odpoledne, věděli o čtyřech, pěti slušných místech v sousedství, kde se dá schovat s nákladním autem, a znali také jízdní řád na železnici.

Ten měli v malíčku líp než železnice sama, protože vlak, na který Dortmunder čekal, už měl pět minut zpoždění. Ale konečně přece jen uslyšeli, jak v dálce houká, a pak se k nim pomalu přibližoval a supěl kolem nich, týž osobní vlak, v kterém sem přijel Dortmunder s ostatními na obhlídku.

»Hele, tvoje vokýnko,« ukazoval Murch na okénko s vyraženou dírou, které právě projíždělo kolem.

»To jsem si myslel, že to nespraví,« ucedil Dortmunder.

Než celý vlak projede kolem nějakého daného bodu, trvá to dosti dlouho, zvlášť když jede rychlostí sedmnácti mil za hodinu, ale konečně projel poslední vagón a silnice byla opět volná. Chefwick se podíval na Dortmundera a zeptal se: »Jak dlouho?«

»Chce to asi dvě minuty.«

Věděli, že další pravidelný vlak na této trati pojede až v devět třicet, a bude to nákladní vlak na jih. Během týdne tu projíždělo oběma směry hodně vlaků, jak osobních, tak nákladních, ale v neděli většina vlaků nevyjížděla.

Po minutě či dvou ticha zahodil Dortmunder špaček cigarety na podlahu náklaďáku a zašlápl jej. »Takže na to mužem hupnout.«

»Dobrá.« Murch zařadil rychlost a pomalu zamířil na trať. Couval a popojížděl, až stál na trati šikmo a zablokoval ji. Pak vystoupil Dortmunder, zašel dozadu, otevřel zadní dveře.

Greenwood s Kelpem začali ihned strkat ven dlouhý komplikovaný předmět, jenž vypadal trochu jako kus paluby: byla to široká kovová rampa s kolejemi uprostřed. Vnější konec zazvonil o koleje dole a Greenwood sestoupil, aby pomohl Dortmunderovi rampu strkat a vůbec s ní manipulovat, až by koleje na ní lícovaly s kolejemi železniční společnosti. Pak Greenwood zamával Kelpovi, který stál na konci vozu, ten se otočil a zamával dovnitř a za několik sekund se začínala ven sunout lokomotiva.

A jaká lokomotiva! Byl to Paleček, ona proslulá lokomotiva nebo spíš napodobenina slavného Palečka, jehož originál, postavený již v roce 1830 pro železniční linku Baltimore & Ohio, byla první pravidelně fungující parní lokomotiva zkonstruovaná v Americe. Vypadala přesně jako všechny ty staré, stařičké lokomotivy ve filmech Walta Disneyho, a přesně tak vypadala i její napodobenina, přesná kopie originálu. Možná že ne tak úplně přesná, protože tu bylo pár drobných rozdílů, jako že původní Paleček jezdil na páru z pece na uhlí, zatímco napodobenina jezdila na naftu v motoru z fordu model 1962. Ale jinak vypadala jako pravá, a o to nakonec šlo, a kdo by se chtěl pozastavovat nad tím, že tenký provazec dýmu se v rytmickém klapotu motoru line z lokomotivy zezadu a že nestoupá s odfukováním parního stroje z kónického komínu s nástavným lapačem sazí?

Tahle napodobenina zřejmě nepobývala po všechen čas pouze na svém mateřském kolejišti v zmíněném zábavním parku, ale občas cestovala, aby se předvedla na nejrůznějších výstavách či vernisážích supermarketů a při různých slavnostních příležitostech. Svědčil o tom zvlášť upravený podvozek, stejně tak jako skutečnost, že kola měla současný standardní rozchod.

Lokomotiva byla kompletní a měla i vlastní tendr, což byla dřevěná bednovitá záležitost, která vypadala trochu jako jídelní restaurační zařízení na kolečkách. Originál měl obvykle tendr plhy uhlí, ale napodobenina měla tendr prázdný a jen v jednom koutě stálo opřeno koště se zelenou násadou.

Když Paleček pomalu sjížděl po rampě dolů, byl u řízení Chefwick a uskutečňoval onen náročný přesun z jedněch kolejí na druhé, a bylo na něm vidět, že je v sedmém nebi, protože jen zářil a usmíval se v upřímném rozjaření na všechny strany. V duchu si totiž vůbec

nepředstavoval, že mu dali normální lokomotivu, sám byl celý takříkajíc zminiaturizován. On totiž řídil osobně vláčkový model. Celý rozzářený se podíval na Dortmundera a vyrazil: »Tutút!«

»Jo, fajn,« odpověděl Dortmunder. »Ještě kousek.«

Chefwick pomalu popojel s Palečkem a šel k vozu, aby pomohl Greenwoodovi a Kelpovi s rampou zpátky do vozu. Zavřeli pak u vozu dveře a křikli na Murche, který zas křikl na ně a pak se s autem širokým obloukem otočil a nechal ho stát u silnice. Do téhle chvíle tudy neprojelo vůbec nic.

Chefwick s Greenwoodem a Kelpem už zatím byli oblečeni v gumových skafandrech, jejichž černý povrch se leskl a zářil v slunci. Neměli rukavice a na obličejích ani masky, ani kukly na hlavách, ale jinak byli celí zahaleni v gumě. To kvůli plotům s vysokým napětím.

Dortmunder a Greenwood s Kelpem naskočili do tendru a Dortmunder zavolal na Chefwicka: »Jeď!«

»Jedu,« odpověděl Chefwick. »Tutút,« vykřikl a Paleček se vesele rozejel po trati.

Na Dortmundera čekal ještě skafandr v tendru na bedně se zbraněmi a střelivem. Oblékal si ho a řekl: »Nezapomeňte. Až budem projíždět, zakryjte si rukama obličej.«

»Jo,« řekl Kelp.

Paleček jel větší rychlostí než sedmnáct mil za hodinu a u sanatoria Clair de Luně byli za chvilku. Tam Chefwick zastavil, přesně v místě, kde odbočovaly staré koleje na pozemek sanatoria. Greenwood seskočil, zamířil k výhybce kolejí a přehodil je a pak opět nastoupil.

(Trvalo to celé dva večery a vyžádalo si to plno olejování a usilovného tahání a zvedání,

než docílili, aby stará výhybka opět fungovala. Pro železnice je odstraňování starých neužívaných zařízení příliš nákladné, a celkem to nijak nevadí, když vše nechají ležet na místě, což je také důvod, proč se najde po Spojených státech tolik opuštěných traťových úseků. Nic jim vlastně není, leda že jsou zrezivělé, což tu byl jediný problém. Teď se výhybka přehazovala jako sen.)

Všichni si nasadili gumové kukly a rukavice a masky na obličej a Chefwick ujížděl stále větší rychlostí po hrbolaté oranžové trati k plotu sanatoria. Paleček s tendrem a se vším všudy pořád vážil méně než ford, z kterého pocházel motor, takže zrychloval jako drezína na ruční pohon, a než dojeli k plotu, dosáhl rychlosti šedesáti mil.

Prsk! Jiskření, prskání, kouř! Dráty elektrického vedení šlehají na všechny strany. Palečkova kola skřípají a kvílejí na starých rezavých kolejích, a když Chefwick začne brzdit, pištivý skřípot se ještě zvýší. Prolomili plot, jako když sprinter protrhne cílovou pásku, a teď se v ohlušujícím skřípění zastavili u chryzantém a gardénií.

Na druhém konci budovy seděl ve své kanceláři u psacího stolu správce sanatoria dr. Panchart L. Whiskum a znovu si pročítal článek, který právě napsal pro Americký časopis pro aplikovanou panpsychoterapii, nazvaný »Příklady navozených halucinací mezi zaměstnanci psychiatrických zařízení«, když vtom dovnitř vběhl ošetřovatel v bílém plášti a křičel: »Pane doktore! V zahradě je lokomotiva!«

Doktor Whiskum pohlédl na ošetřovatele. Pohlédl na rukopis. Pohlédl na ošetřovatele. Pohlédl na rukopis. Pohlédl na ošetřovatele. A řekl: »Posaďte se, Fostere. Promluvíme si o tom.«

V zahradě zatím z tendru vystoupili Dortmunder a Greenwood a Kelp ve skafandrech s maskami potápěčů a s lehkými automaty. Po trávníku zmateně pobíhali pacienti v bílých pláštích a dozorci v modrých a ošetřovatelé v bílých, běhali sem tam, dokola, křičeli na sebe, chytali se jeden druhého a naráželi do sebe. Blázinec v blázinci.

Dortmunder namířil automat do vzduchu a vypálil jednu dávku, a ticho, které

následovalo, bylo jako ticho v kavárně přesně poté, když někdo upustil na dlážky tisíc plechových táců. Ticho. Nesmírné ticho.

Z trávníku kolem na ně odevšad zíraly stovky očí. Dortmunder se po nich rozhlédl a našel ty Proskerovy. Namířil na Proskera automat a křikl: »Prosker! Ke mně!«

Prosker se pokoušel předstírat, že je někdo jiný. Zůstal tam stát a dělal, jako by se na něho Dortmunder nedíval.

Dortmunder křikl: »Mám vám ustřelit kotníky a nechat vás sem odnýst? Ke mně!«

Nějaká lékařka v popředí, s brýlemi s černými kostěnými obroučkami a v bílém plášti, náhle vykřikla: »že se nestydíte, vy! Uvědomujete si, co děláte s tou představou reality, kterou se my pokoušíme těmto lidem vrátit? Jak si myslíte, že budou po něčem takovém schopni rozlišovat mezi iluzí a skutečností?«

»Ticho!« nařídil jí Dortmunder a zavolal na Proskera: »Přechází mě trpělivost.«

Ale Prosker se nehnul z místa, předstíral, jako by se ho to netýkalo, až najednou k němu spěšně přistoupil dozorce, strčil do něho a zařval: »Tak pudete tam? Kdo zaručí, že míří přesně? Chcete, aby tady zabil ještě nevinné lidi?«

Na jeho poznámku se ozval souhlasný chór a ono lidské tableau, podobalo se ze všeho nejvíc živoucím šachům, se rázem proměnilo v požární kbelíkovou štafetu, která si podávala Proskera z ruky do ruky, až ho dostrkala po trávníku k lokomotivě.

Když k ní Prosker dospěl, proměnil se v splav výmluvnosti: »Já nejsem zdravý člověk!« vykřikoval. »Prodělal jsem spoustu nemocí, měl jsem strašné potíže, ztratil jsem paměť! Přece bych tady nebyl, co bych tady dělal, kdybych nebyl nemocný! Říkám vám, ztratil jsem paměť, nevím o ničem vůbec nic.«

»Jen pojďte sem,« přikazoval Dortmunder. »My vám připomeneme.«

Velmi zdráhavě a s hrozným strkáním a taháním Prosker konečně nastoupil do tendru. Kelp s Greenwoodem ho drželi, zatímco Dortmunder nařídil davu, aby všichni zůstali na svých místech, dokuď s lokomotivou neodjedou. »A až budem pryč,« dodal, »pošlete někoho přehodit výhybky. Nechcem přece vykolejit vlak, ne?«

Sto hlav zavrtělo souhlasné ne.

»Fajn,« pravil Dortmunder. Pak se obrátil na Chefwicka: »Můžeš s ní vycouvat.«

»Jo,« kývl Chefwick a potichu ještě dodal: »Tutút!« Nechtěl to říct nahlas, protože by to mohlo slyšet tolik bláznů a ještě by si to třeba špatně vyložili.

Lokomotiva pomalu couvala mezi květinovými záhony. Dortmunder s Kelpem a Greenwoodem se vrhli na Proskera, popadli ho za lokty a vyzvedli kus do vzduchu. Zůstal viset, přitisknut ze všech stran mezi gumové skafandry, nohy v bačkorách mu klinkaly kousek nad podlahou. »Co to děláte? Proč to děláte?«

»Aby vás nezabila elektrika,« sdělil mu Greenwood. »Couváme skrz plot s vysokým napětím. Musíte s námi spolupracovat, pane Proskere!«

»Ano, budu,« ujišťoval Prosker. »Budu spolupracovat!«

»Jo, to teda budete,« dodal Dortmunder.

6

Murch stál u kolejí, kouřil marlboro a myslel na vlaky. Jaké by to asi bylo, kdyby mohl řídit opravdový vlak, moderní, s dieselovou lokomotivou! Samozřejmě, člověk by pak nemohl měnit trati, kdy by se mu zachtělo, ale určitě by to mohlo být zajímavé, hrozně zajímavé.

Za posledních patnáct minut kolem projelo jediné vozidlo, na západ, stařičký zelený pickup se stařičkým šedivým farmářem u volantu. Když vůz přejížděl přes koleje, vzadu ve voze zařinčely nějaké kovové předměty a farmář se na Murche nevraživě podíval, jako by měl podezření, že za ten zvuk může právě on.

Další zvuk se ozval o několik minut později, bylo to slabé a hodně vzdálené ta-ta-ta-ta z lehkého automatu. Murch pozorně naslouchal, ale zvuk se neopakoval. Nejspíš jen varování, ne známka nějakého prudkého střetnutí.

A za chvíli se cosi sunulo po trati. Murch se nahnul kupředu, upřel zraky do dálky a uviděl starého dobrého Palečka, jak couvá po kolejích s motorem kvílícím na zpátečku.

Fajn. Murch odhodil cigaretu a přeběhl k vozu. Zacouval s ním do patřičného postavení, a když Paleček dorazil, byl připraven.

Chefwick lokomotivu pomalu zastavil několik yardů od konce vozu. Vypadal už trochu smutně s vyhlídkou, že za chvíli se bude muset opět vpravit do normálních rozměrů, ale nebylo vyhnutí. Svůj pohár slasti vypil do dna.

Greenwood zatím stál v tendru coby stráž nad Proskerem. Dortmunder a Kelp, už vysvlečeni z gumových skafandrů, vystoupili a spustili rampu. Chefwick s lokomotivou opatrně zacouval zpátky do vozu a pak Dortmunder s Kelpem opět rampu vytáhli nahoru. Kelp si taky nastoupil a Dortmunder zavřel zadní dveře, obešel vůz dopředu a vlezl si s Murchem do kabiny.

Murch se zeptal: »Všechno v pořádku?«

»Bez problémů.«

»Na to nejbližší místo?«

»Jo, moh bys,« přikývl Dortmunder.

Murch zařadil rychlost a vyrazil a po dvou mílích odvážným obloukem zabočil doleva na úzkou nedlážděnou cestu, kterou si spolu s jinými ověřili během posledních pár týdnů. Ta ústila

do lesů a prakticky nevedla nikam. Podle drobných známek se dalo soudit, že někdy sloužila jako cesta milenců, ale později se vyjeté koleje úžily a úžily, stále více se ztrácely v trávě, až nakonec úplně zmizely uprostřed suchého údolí, kde už nebylo po člověku ani známky, s výjimkou dvou hadovitě se vinoucích řad kamenů, které kdysi zřejmě vytyčovaly ohraničení pozemku, ale teď už byly rozházené a rozpadlé. Možná že tu kdysi bývala farma nebo dokonce celé městečko. Lesnatá území severovýchodních států jsou plná dávno opuštěných farem a zpustlých venkovských osad, z nichž některé zmizely beze stopy, po jiných zbyla tu a tam kamenná zeď či propadlý náhrobek v místě, kde kdysi býval hřbitov.

Murch s vozem zajel, jak nejdál se odvážil, a pak zastavil: »Slyšíš to ticho? Poslouchej.«

Bylo pozdní odpoledne a v lesích se neozýval ani hlásek. Bylo to jímavější a tlumenější ticho, než jaké nastalo v sanatoriu po Dortmunderově salvě z automatu, ale stejně dokonalé.

Dortmunder vystoupil z kabiny, a když bouchl dvířky, zvuk se rozlehl ozvěnou mezi stromy jako válečná vřava. Murch vystoupil na druhé straně a oba kráčeli podél vozu sami a setkali se teprve na druhém konci. Kolem nich jen kmeny stromů a pod nohama oranžové a rudé spadlé listí. Listí bylo sice ještě i na stromech, ale stále se snášelo dolů v prudkých letkách, které bez ustání nutily Dortmundera, aby se ohlížel doprava doleva. Dortmunder otevřel zadní dvířka a spolu s Murchem nastoupili dovnitř a pak za sebou zase dvířka zavřeli. Vnitřek návěsu osvětlovala ze stropu tři světla pod matovým krytem a celý prostor skoro do posledního místečka vyplňovala lokomotiva, takže na levou stranu se vůbec nedalo a napravo se člověk jen taktak protáhl. Dortmunder a Murch zašli k přední části tendru a vylezli si nahoru.

Prosker seděl na bedně se zbraněmi a municí, jeho nevinný výraz totálního zapomnění začínal na okrajích povolovat. Kelp a Greenwood a Chefwick stáli kolem něho a hleděli na něj. Nikde kolem žádné revolvery ani pušky.

Dortmunder k němu popošel a řekl: »Proskere, nemůže být nic jednoduššího. Jestli my uletíme o smaragd, vy uletíte o život. Polkněte to a smiřte se s tím!«

Prosker se podíval na Dortmundera nevinně jako štěňátko, které se zachovalo neslušně mimo bedýnku, a pravil: »Já nemám ponětí, o čem to všichni mluví. Já jsem nemocný člověk.«

Greenwood zhnuseně poznamenal: »Přivažte ho ke kolejím a párkrát ho s tou mašinou převálcujeme. Třeba bude potom mluvit!«

»O tom skutečně pochybuju,« dal se slyšet Chefwick.

Dortmunder zavelel: »Murchi, Kelpe, vemte ho dozadu a ukažte mu, kde jsme.«

»Dobře.« Murch s Kelpem popadli Proskera bez jakékoli šetrnosti za lokty, smýkli s ním dolů z tendru a dostrkali ho úzkou uličkou do zadní části vozu. Otevřeli před ním dveře, za nimiž se ukázaly lesy, jejichž listovím pronikaly šikmé paprsky pozdního odpoledního slunce, a když to Prosker spatřil, opět dveře zavřeli, přivedli ho zpátky a posadili ho znovu na bedýnku se zbraněmi a municí.

Dortmunder řekl: »Jsme v lesích. Je to tak?«

»Ano,« přikývl Prosker. »Jsme v lesích.«

»Takže lesy si pamatujete. To je dobře. Teď se podívejte do lokomotivy na strojvůdcovo stanoviště. Co tam stojí u stěny?«

»Lopata,« odpověděl Prosker.

»Takže lopaty si pamatujete taky,« pravil Dortmunder. »To rád slyším. Pamatujete si taky hroby?«

Proskerův nevinný pohled začal působit poněkud pocuchaně. »To byste přece s nemocným neudělali,« pravil a chytil se jednou rukou chabě za srdce.

»Ne,« pravil Dortmunder. »Ale s mrtvolou jo.« Chvíli o tom nechal Proskera přemýšlet a pak pravil: »Já vám povím, co se stane. Dneska zůstanem tady, necháme policajty, ať se

vydovádějí s tím hledáním lokomotivy, kde se jim to bude líbit. Zítra ráno odjedem. Jestli nám do té doby dáte smaragd, pak vás necháme odejít a před zákonem můžete vyznat, že jste utekl, ale že vůbec nevíte, co to všechno má znamenat. Samozřejmě nebudete zmiňovat žádná jména, anebo zas přijdem a vychmátnem si vás. Teď jistě víte, že vás najdeme, ať se schováte, kde se schováte, jo?«

Prosker se podíval po lokomotivě a po tendru a po těch tvrdých obličejích: »Ano, ano,« kýval. »Ano, to vím.«

»Dobrá,« pravil Dortmunder. »Jak jste na tom s lopatou?«

Prosker vypadal vyděšeně: »S lopatou?«

»V případě, že nám nevydáte smaragd,« vysvětloval Dortmunder, »odjedeme odtud bez vás a rozhodně nebudeme mít zájem na tom, aby vás někdo našel, takže si budete muset vykopat jámu.«

Prosker si olízl rty. »Já,« vyrazil ze sebe. Znovu se podíval po tvářích všech přítomných. »Já bych vám strašně rád pomohl,« hekal, »opravdu. Ale jsem nemocný člověk. Měl jsem neštěstí v obchodě, osobní problémy, nevěrnou milenku, potíže se Sdružením právníků, zhroutil jsem se. Proč myslíte, že jsem byl v sanatoriu?«

»Schovával jste se před námi,« řekl mu Dortmunder. »Dal jste se dobrovolně zavřít do blázince. Když vám natolik sloužila paměť, že jste na to pamatoval a nechal se zavřít do útulku pro choromyslné s maximálními bezpečnostními opatřeními, pak vám hlava taky bude sloužit na to, abyste nám dal smaragd.«

»Nevím, co bych na to řekl,« pravil Prosker.

»To je v pořádku,« řekl Dortmunder. »Máte celou noc na rozmyšlenou.«

7

»Ta hloubka už stačí?«

Dortmunder popošel blíž k jámě a podíval se. Prosker v ní stál v bílém pyžamu, župan pohozený vedle u stromu. Jáma mu byla asi po kolena a Prosker se potil, přestože ranní vzduch byl ještě chladný. Další slunný den s čistým čerstvým lesním povětřím začínajícího podzimu, ale Prosker vypadal na srpen bez klimatizace.

»To je ještě mělký,« řekl mu Dortmunder. »Chcete snad mělkej hrob? To je tak pro somráky a slečinky z penzionátu. Copak nemáte kapku úcty sám k sobě?«

»Přece byste mě nezabili,« pravil Prosker, sotva popadaje dech. »Jenom pro peníze. Lidský život je cennější než peníze, přece v sobě musíte mít víc lidskosti než -«

Greenwood k němu přistoupil a řekl mu: »Proskere, vás bych zabil jen tak, že mě prostě popuzujete. Vy jste mě vyšplouch, Proskere, vy jste mě vyšplouch. Nadrobil jste všem hrozně nepříjemností a já to mám na triku, a v jistém slova smyslu doufám, že tu komedii se ztracenou pamětí budete hrát až do okamžiku, kdy budeme muset zvednout kotvy.«

Prosker se zahleděl se zmučeným vzezřením na cestu, po které vůz přijel. Dortmunder to pozoroval a poznamenal: »Jestli spekulujete na to, že se tady v těch lesích najednou vyrojí haldy policajtů na motorkách, tak na to zapomeňte. To se nestane. Tohle místo jsme vybrali, že je tu bezpečno.«

Prosker si zkoumavě prohlížel Dortmunderovu tvář a jeho obličej konečně ztratil ten výraz mučené nevinnosti a bylo vidět, že přece jen začíná počítat. Chvíli přemýšlel, pak praštil lopatou a rázně prohlásil: »Dobrá. Vy byste mě nezabili, protože vy nejste hrdlořezové, ale vidím, že se nevzdáte. A vypadá to, že mi žádná záchrana nekyne. Pomozte mi nahoru a

promluvíme si.« Jeho chování se náhle změnilo, hlas zněl hlouběji a sebejistěji, tělo se narovnalo a pohyby byly rychlejší a rozhodnější.

Dortmunder s Greenwoodem mu podali ruku a pomohli mu z jámy a Greenwood mu řekl: »O mně si to tak jistě ale nemyslete, Proskere.«

Prosker se na něho podíval: »Vy jste zabiják dam, milý hochu,« pravil, »a to není jedno a totéž.«

»Hm, vy ale žádná dáma nejste,« pravil Greenwood.

Dortmunder je přerušil: »Smaragd.«

Prosker se k němu otočil: »Dovolte, položím vám hypotetickou otázku. Pustili byste mě vůbec z očí, než bych vám smaragd vydal?«

»To není ani legrační,« poznamenal Dortmunder.

»To jsem si myslel,« pravil Prosker a rozpřáhl ruce. »V tom případě je mi líto, ale smaragd nikdy nedostanete.«

»Já ho skutečně oddělám,« zařval Greenwood a Murch s Chefwickem se přisunuli blíž, aby si rozhovor poslechli.

»Vysvětlete to,« štěkl Dortmunder.

Prosker začal: »Smaragd je na Manhattanu, v mé bezpečnostní schránce v trezoru banky na Páté avenue a Čtyřicáté šesté ulici. A schránka se dá otevřít pouze dvěma klíčky, jeden mám já, jeden banka. Regule banky vyžadují, abych do podzemního sejfu šel pouze v doprovodu jednoho bankovního úředníka. Oba musíme být sami, dole pak se jim musím podepsat do knihy a oni podpis srovnají s podpisovým vzorem, který mají uschovaný. Jinými slovy, musím to být já a musím být sám. Kdybych vám dal slovo, že nepožádám, až budeme dole, bankovního úředníka, aby zavolal na policii, nevěřili byste mi a ani bych vám to nezazlíval. Já bych tomu taky nevěřil. Když budete chtít, můžete si před bankou postavit stálou stráž, a pokaždé když půjdu dovnitř a zase vyjdu, mě můžete unést a prohledat, ale to všechno bude jen znamenat, že smaragd zůstane, kde je, bez užitku pro mě i pro vás.«

»Krucihimlhergot,« řekl Dortmunder.

»Je mi líto,« pravil Prosker. »Je mi to skutečně líto. Kdybych byl ten kámen nechal někde jinde, určitě bychom na nějakou dohodu připadli a já bych dostal kompenzaci za svůj čas a výdaje -«

»Já bych vám měl vrazit jednu do huby!« zařval Greenwood.

»Klid!« okřikl ho Dortmunder. Proskerovi nařídil: »Pokračujte.«

Prosker pokrčil rameny. »Ten problém se nedá rozřešit,« pravil. »Dal jsem ten kámen tam, odkud ho nemůžu dostat ani já, ani vy.«

Dortmunder se zeptal: »Kde máte ten klíček?«

»Od schránky? Ve své kanceláři ve městě. Jestli si ale myslíte, že místo mě pošlete někoho jiného, aby můj podpis padělal, tak to vás kamarádsky budu varovat, že dva bankovní úředníci mě znají docela dobře. Je možné, že by padělatel zrovna nemusel padnout na některého z těch dvou, ale myslím, že s tím byste počítat neměli.«

Greenwood se zeptal: »Dortmundere, co když tahle veš zemře? Pak po něm bude dědit manželka, ne? Takže bychom ten kámen dostali od ní.«

Prosker na to řekl: »Ne, to by taky nevyšlo. V případě mé smrti by se schránka otvírala v přítomnosti mé ženy, jejího advokáta, dvou bankovních úředníků a bezpochyby v přítomnosti nějakého notáře zplnomocněného soudem. Obávám se, že mé ženě by se vůbec nepodařilo odnést si smaragd domů.«

»Krucihimlhergot, do prdele,« pravil Dortmunder.

Kelp řekl: »Víš, co to znamená, Dortmundere?«

»Musíme vyloupit banku,« odpověděl Dortmunder.

»Lituji,« prohlásil Prosker řízným hlasem, »ale nedá se nic dělat,« a Greenwood mu vrazil jednu do oka, až Prosker padl po zádech zpátky do jámy.

»Kde je lopata?« zahřměl Greenwood, ale Dortmunder řekl: »Nech toho! Pomožte mu z tý jámy a strčte ho do vozu.«

Murch se zeptal: »Kam jedem?«

»Zpátky do města,« odpověděl Dortmunder. »Připravíme majorovi velkej den!«

PÁTÁ EPOCHA

1

»že bych byl šťastný, to ne,« pravil major.

»Zato já se můžu potrhat smíchy,« řekl Dortmunder.

Všichni seděli v majorově kanceláři, kam přijeli právě včas, aby mu přetrhli oběd. Prosker v umazaném pyžamu a v županu seděl uprostřed, aby na něho všichni viděli. Major zaujímal obvyklou pozici za svým psacím stolem a ostatní v půlkruhu čelem k němu.

Prosker poznamenal: »Pořád mi to je upřímně líto. Byla to ode mě krátkozrakost, ale jednal jsem v chvatu a teď v klidu toho lituju.« Pěkně se mu vybarvoval monokl na oku.

»Proboha sklapněte,« nařídil mu Greenwood, »nebo vám k tomu litování ještě něco přidám.«

»Především jsem si vás najal proto,« pravil major, »že jste profesionálové, aspoň jsem předpokládal, domníval jsem se, že víte, jak na věc.«

Kelpa jako když píchne: »My taky jsme profesionálové, pane majore, a svou práci jsme odvedli v pořádku. Máme za sebou čtyři fušky a všechny jsme provedli perfektně. Podařilo se nám uniknout se smaragdem. Dostali jsme Greenwooda z vězení. Vloupali jsme se na policii a podařilo se nám zdárně zmizet. A unesli jsme z blázince Proskera. Všecko jsme provedli, jak náleží.«

»Tak proč ale,« utrhl se major vztekle, »nemám balabomoský smaragd?« Napřáhl ruku, prázdnou dlaní nahoru, aby zdůraznil, jak opravdu smaragd nemá.

»Okolnosti,« pravil Kelp. »Spikly se proti nám okolnosti.«

Major zafrkal.

Chefwick řekl: »Vy jste, pane majore, momentálně podrážděný, což lze naprosto chápat. Jenže my taky a taky k tomu máme své oprávnění. Nechci mluvit jen za sebe, pane majore, ale řeknu vám, že za těch třiadvacet let v téhle branži jsem poznal pěknou řádku lidí od fochu, a to vám povídám, že lepší partu než naši byste nikde nenašel.«

»To je pravda,« přizvukoval Kelp. »Vemte si Dortmundera. Ten chlap je génius. Posadil se a naplánoval čtyři akce za čtyři měsíce a každá mu prosím vyšla. Nenašel byste jedinýho člověka od týdle firmy, kterej by dokázal zorganizovatjenom ten únos Proskera, natož ty ostatní tři fušky.«

Greenwood dodal: »A co řekl Chefwick o nás o všech, platí dvakrát o Chefwickovi samém, protože to není jen nejlepší zámečník v tomhle řemesle, on je taky prvotřídní železniční inžinýr.«

Chefwick se začervenal v polichocených rozpacích.

Major pravil: »Než si všichni začnete navzájem připíjet na svou velkolepost, dovolte, abych vám připomněl, že ale pořád nemám balabomoský smaragd.«

»To víme, pane majore,« přizvukoval Dortmunder. »My taky nemáme každý těch svých čtyřicet papírů.«

»Jenže kousek po kousku je ze mě taháte,« utrhl se major zlostně. »Uvědomujete si, lidi, že jsem vám vyplatil jen na platech přes dvanáct tisíc dolarů? Plus skoro osm tisíc na materiálu a všech těch dodaných věcech, co jste potřebovali na ty svoje nekonečné přepadací praktiky? Dvacet tisíc dolarů, a co za ně můžu ukázat? Operace byla úspěšná, ale pacient zemřel. To mi prostě nemůže stačit. Takhle to dál nepůjde a to je poslední slovo.«

Dortmunder se zvedl. »Mně to naprosto vyhovuje, pane majore,« řekl. »Přijel jsem sem k vám s dobrou vůlí, že se ještě jednou pokusím, ale když to chcete odvolat, prosím, já vás přesvědčovat nebudu. Já mám zejtra výročí, budu už čtyři měsíce z kriminálu, a jestli chcete vědět pravdu,mám toho po krk, a kdyby mě k tomu Prosker nevyprovokoval, už jsem z toho vycouval před touhle poslední záležitostí.«

»Zas něco, čeho můžu litovat,« pravil Prosker fatalisticky.

»Držte už hubu, vy,« zahřměl Dortmunder.

Kelp se vymrštil: »Dortmundere, neblázni! A vy taky, pane majore, není důvod, proč by se měl hned každý vztekat na všecky ostatní. Tentokrát aspoň víme jistě, kde smaragd je.«

»Pokud Prosker nelže,« pravil major.

»Já ne, pane majore,« ujišťoval Prosker.

»Nelže,« prohlásil Kelp. »Ví dobře, že když banku uděláme a žádný smaragd tam nebude, tak ho přijdem navštívit a tentokrát že to bude krutý.«

»Chytrý právník ví, kdy má mluvit pravdu,« prohlásil Prosker.

Greenwood se nahnul a praštil Proskera přes koleno: »Tak vy jste ještě nesklapl.«

Kelp pokračoval: »Vtip je v tom, že tentokrát víme bezpečně, kde smaragd je. Je tam a nemůže se s ním jinam. Jedinýho chlápka, co by ho mohl dát jinam, máme my a držíme si ho pevně. Jestli tu fušku zmáknem jako vždycky, je ten šutr náš. Takže si na sebe nemusíme vylejvat žluč. Není to vaše chyba, pane majore, a není to ani naše chyba. Ještě jedna akce a hotovo, máme to za sebou a všichni pak budem zas kamarádi.«

»O chronickém zločinci jsem samozřejmě slyšel,« pravil Prosker roztomile, »ale tohle je možná v dějinách světa vůbec první případ chronického zločinu.«

Greenwood se nahnul a dloubl Proskera pod žebra: »Tak vy pořád melete. Nechte toho!«

Major pravil: »Jedné věci nerozumím. Vy tvrdíte, Dortmundere, že máte celé záležitosti po krk. Abyste se vůbec zúčastnil poslední etapy tohoto podniku, museli vás vaši přátelé přemlouvat a předtím to chtělo slib, že dostanete na týden přidáno a po ukončení vyšší odměnu, a jen tak jste si dal říct a jel v tom dál. Ale teď jste najednou zničehonic ochoten pokračovat bez přemlouvání, bez handrkování o peníze, vůbec bez zdráhání. Tomu skutečně nerozumím.«

»Ten smaragd,« pravil Dortmunder, »mám na hřbetě, jako by mi tam seděl albatros. Kdysi jsem si myslel, že bych od toho mohl jít, ale teď tomu rozumím líp. Klidně bych se mohl v tu ránu sebrat, odejít a začít se svým životem něco úplně jinýho, ale dřív nebo později by ten smaragd přede mnou zase vyskočil, a už bych v té šlamastyce jel nanovo, až po uši. Když nám dnes ráno Prosker řekl, co s ním udělal, najednou jsem pochopil, že je to osud. Buď já dostanu smaragd, nebo smaragd dostane mě, a dokuď to tak nebo tak nedopadne, jsem s tím skuplovanej. Už se nemůžu osvobodit, takže proč proti tomu bojovat?«

»Banka na Páté avenue na Manhattanu,« pravil major, »to je nebe a dudy ve srovnání s nějakým sanatoriem někde na severu státu anebo dokonce s nějakým vězením na Long Islandu.«

»To vím,« řekl Dortmunder.

»Tohle taky může být ta nejtěžší akce, jakou jste vůbec kdy podnikli.«

»To taky je,« přikývl Dortmunder. »Newyorské banky mají ty nejdůmyslnější poplašné a televizní systémy na světě, plus prvotřídní stráže, plus davy newyorských policajtů přímo před dveřma. Plus dopravní zácpa, která je v centru města permanentní, takže člověk nemůže ani ujet.«

»To všechno si tedy uvědomujete,« řekl major, »a přesto v tom chcete pokračovat?«

»Všichni chceme,« připojil Kelp.

»Je to otázka cti,« řekl Murch. »Jako když se nepředjíždí napravo.«

»Chci v tom jet dál,« pravil Dortmunder, »aspoň dokuď si tu banku neobhlídnu a nezjistím, jestli s tím něco budu s to podniknout. Když ne, je s tím konec.«

Major řekl: »To ale budete chtít dostávat plat, zatímco si to budete rozmýšlet, že?«

Dortmunder se na n ěho podíval: »Myslíte, že tady jsem pro dv ě stovky týdně?«

»Já nevím,« odpověděl major. »Teď už vlastně úplně jistě nevím nic.«

Dortmunder řekl: »Odpověď vám dám do týdne. Když to bude ne, tak uletíte na platech jen o týden. Víte, pane majore, já vlastně, protože mě iritujete, vám řeknu, že když odpověď bude znít ne, sám za sebe vám ty dvě stovky vrátím.«

»Není třeba,« odmítl major. »Dvě stovky nehrajou žádnou roli.«

»Tak přestaňte mluvit, jako by hrály. Odpověď dostanete do týdne.«

»Nemusíte pospíchat,« pravil major. »Dejte si na čas. To jenom mě to tak všecko rozčililo, stejně jako vás. Ze stejného důvodu. A Kelp má pravdu, navzájem bychom si na sobě neměli vylévat žluč.«

»A proč ne?« zeptal se Prosker a usmíval se na ně.

Greenwood se naklonil a praštil Proskera přes ucho. »Vy už zase začínáte?« houkl. »Rozmyslete si to.«

Major ukázal na Proskera: »Co s ním?«

Dortmunder odpověděl: »Kde v kanceláři najdeme klíček, nám pověděl, takže ho už nepotřebujeme. Ale pustit ho ještě nemůžem. Máte tady sklep?«

Na majorovi bylo vidět překvapení. »To chcete, abych vám ho tady držel?«

»Dočasně,« pravil Dortmunder.

Prosker se podíval na majora a pravil: »Tomu se říká spoluviník po činu.«

Greenwood natáhl nohu a kopl Proskera do holeně: »Tak vy si nedáte pokoj!«

Prosker se na něho otočil a řekl mu sice mírně, ale s jistou podrážděností: »Greenwoode, nechte toho.«

Greenwood na něho zůstal vyjeveně zírat.

Major se obrátil na Dortmundera: »Budu ho tady nechávat nerad, ale zdá se mi, že jiné místo nemáte.«

»To nemáme.«

Major pokrčil rameny: »Takže dobrá.«

»Ještě se uvidíme,« řekl Dortmunder a zamířil ke dveřím.

»Moment,« pravil major. »Prosím vás, počkejte, dokuď nepřivedu posilu. Nerad bych zůstal se svým vězněm sám.«

»Jistě,« přikývl Dortmunder a všichni se nahrnuli kolem dveří, zatímco major zapnul domácí telefon. Prosker seděl uprostřed pokoje, přátelsky se na všechny usmíval, s pravicí v kapse u županu, a už za několik minut dovnitř vešli dva černí hromotluci, zasalutovali majorovi a hlásili se mu nějakým cizím jazykem.

»Já s vámi budu ve spojení, pane majore,« pravil Dortmunder.

»Dobrá,« řekl major. »Stále k vám chovám důvěru, Dortmundere.«

Dortmunder zahuhlal cosi nesrozumitelného a vyšel z místnosti, s ostatními čtyřmi v patách.

Major nařídil dvěma hromotlukům v domorodé mateřštině, aby Proskera zamkli ve sklepě. A už rozkaz prováděli a popadli Proskera za lokte, ale Prosker prohodil jakoby v lehké konverzaci: »Docela milá parta, pane majore, tihle kluci, jenže hrozně naivní.«

»Sbohem, pane doktore,« pravil major.

Hromotluci Proskera vedli ke dveřím, ale Prosker stále působil dojmem, jako by z něho spadly starosti a jako by ho popadla přátelská nálada. »Uvědomujete si,« nadhodil lehkým tónem, »že ani jednomu z nich nenapadlo, aby si sami položili otázku, jestli jim skutečně hodláte zaplatit, až vám smaragd vydají?«

»Moka!« pravil major a hromotluci v půli cesty ke dveřím zarazili. »Kamina loba dai,« pravil major a hromotluci Proskera otočili, zavedli ho zpátky ke křeslu a posadili ho do něj. »Torolima,« pravil major a hromotluci opustili místnost.

Prosker seděl a usmíval se.

Major se zeptal: »A vy jste jim nějakou takovou myšlenku nasadil?«

»Samozřejmě že ne,« odpověděl Prosker.

»Proč ne?«

»Pane majore,« pravil Prosker, »vy jste černoch a já běloch. Vy jste voják a já jsem advokát. Vy jste Afričan a já Američan. Ale nějak jako bych mezi námi cítil jakousi spřízněnost, pane majore, jakou prostě vůbec necítím mezi sebou a ani jedním z těch pěti ctihodných pánů, kteří právě odešli.«

Major se pomalu znova posadil za psací stůl. »Tak jaké želízko v tom máte, Proskere?« řekl.

Prosker se opět usmál: »Já jsem doufal, že to povíte vy mně, pane majore.«

2

Ve středu večer v devět hodin, dva dny po schůzce v kanceláři majora Ika, vešel Dortmunder do grilbaru O. J., pokýval hlavou Rollovi, který řekl: »To jsem rád, že vás zase vidím.«

»Už jsou tady ostatní?«

»Všichni, chybí jenom pivo a sůl. Ten druhej bourbon má pro vás skleničku.«

»Díky.«

Dortmunder prošel do zadní místnosti, kde seděli Kelp a Greenwood a Chefwick kolem kulatého stolu pod lampou se zeleným kovovým stínidlem. Stolek byl pokryt předměty, které naprosto průkazně svědčily, že se tu plánuje zločin, to znamená, že tu byly fotografie a náčrtky a kopie schémat Kapitalistické a imigrační národní banky na 46. ulici a Páté avenue (jejíž televizní maskot byl německý ovčák se sloganem »Kapitalistická a imigrační, bdící oko nad vašimi bankovními záležitostmi«).

Dortmunder se posadil před prázdnou skleničku, pozdravil se s ostatními a nalil si trochu bourbonu. Napil se, postavil sklenku a řekl: »No tak? Co si myslíte?«

»Je to zlý,« řekl Kelp.

»Pošahaný,« pravil Greenwood.

»Souhlasím,« přizvukoval Chefwick. »Co si myslíš ty, Dortmundere?«

Otevřely se dveře a vešel Murch. Všichni mu řekli »Ahoj!« a on se jim jal vysvětlovat: »Tentokrát jsem udělal chybu.« Posadil se na prázdnou židli a pokračoval: »Myslel jsem si, že by to nemusel být špatný nápad, vzít to po Pensylvánské avenue na Interborough a pak po

Woodhaven Boulevardu na Queens Boulevard a na most u Padesáté deváté, ale nevyšlo to. Je tam hrozně pitomej provoz, zvlášť na Queens Boulevardu, sune se to tam jako hlemejždi, a aby to člověk projel, musí šejdrovat z proudu do proudu, a nakonec ho na každým kroku stejně drapnou světla. Jinak bych tady už dávno byl.«

Dortmunder se na něho obrátil: »Otázka je, co si myslíš o tom kšeftu s tou bankou.«

»Absolutně se vám nepodaří se urvat,« sděloval mu Murch, »to je teda tutovka. No a podívejte, Šestačtyřicátá je východní jednosměrka a Pátá avenue je jižní jednosměrka, což člověku dává v prvý řadě jenom polovičku obvyklých možných směrů. A pak ty dopravní světla, to je hroznej problém. Dopravní světla máte na Manhattanu na každý křižovatce, a pořád svítí červená. A když jedete po Čtyřicáté šesté na Madison, nedostanete se přes jeden blok, určitě vás to někde uprostřed zašprajcuje. Když jedete po Páté avenue na jih, možná že se vám podaří se trošku hejbat, protože tam fungujou synchronizovaný světla, ale i tak, mají to seštelovaný na takovejch dvaadvacet mil za hodinu, a při rychlosti dvacet dva mil za hodinu se vám nepodaří utrhnout.«

Dortmunder řekl: »A co v noci?«

»Frkér je menší,« pravil Murch, »ale světla blbnou stejně. A v centru jsou vždycky policajti, takže si musí člověk dát zajít chuť jet na jakýkoli světlo, a i když si to nakrásně dovolíte, nabourá do vás během prvních deseti bloků taxík. Takže ani ve dne, ani v noci se vám s vozem urvat nepodaří.«

Greenwood nadhodil: »Co takhle zase helikoptéru?«

Kelp mu odpověděl: »Taky jsem na to myslel, ale není to k ničemu. Ten barák má sedmačtyricet podlaží a banka je v přízemí. Helikoptéru nemůžete jen tak zaparkovat na ulici, a když ji hodíte na střechu, musíte pak mizet vejtahem, což je taky na draka, protože policajti nemusejí udělat nic jinýho než vypnout elektriku a vybrat vás z vejtahu jako sardinky z krabičky.«

»To je pravda,« souhlasil Murch. »Neexistuje žádná metoda, jak rychle zmizet z Čtyřicáté šesté a Páté avenue, a víc se k tomu nedá říct.«

Dortmunder přikývl a řekl Chefwickovi: »A co zámky?«

Chefwick zavrtěl hlavou. »Dole v podzemí jsem nebyl,« řekl, »ale podle toho, co jsem v bance viděl v přízemí, nemají zámky, který by se daly jen tak rozlousknout. Chtělo by to vyhodit do povětří, možná nějakou vrtačku. Hrozně času a taky hrozně kraválu.«

Dortmunder znovu přikývl a otočil se na Kelpa a Greenwooda: »Nějaké návrhy? Nápady?«

Kelp řekl: »Uvažoval jsem, že bychom se tam probourali skrz zdi, ale to nejde. Tady se podívejte na tohle schéma, vidíte, ty bezpečnostní sejfy nejen že jsou pod zemí, že kolem je samý kámen a taky kabel telefonní společnosti a elektrický vedení a vodovodní potrubí a pámbuví co všechno, ale zdi jsou osm stop široký, z předpjatýho betonu a s poplašným zařízením na fotobuňky, a to ihned zvoní na místní policii.«

Greenwood prohlásil: »Hodně dlouho jsem promýšlel, co by se stalo, kdybychom prostě vtrhli dovnitř a vytáhli kvéry a že je to přepadení. Za prvé by nás to tam ihned vyfotografovalo, proti čemuž za normálních okolností vůbec nic nemám, ale uprostřed takovýhle fušky mi to vadí. Dál, v tom podniku mají všichni přímo na tom fleku, kde pracujou, poplachový zařízení na nožní spoušť. Dál, ve vchodu do podzemí je vždycky spuštěná mříž a tu zvedají, jenom když dolů jde někdo kvůli nějaký legální záležitosti, a navíc ve spojovací místnosti před samotným sejfem jsou na každý straně jedny mřížový dveře a obojí nejsou nikdy otevřený zároveň. Navíc si myslím, že mají ještě další opatření, o kterých tak úplně přesně nevím. I kdybychom si nakrásně vypracovali nějaký plán úniku, nedá se tam dole dělat absolutně nic, od čeho by se pak dalo utýct.«

»To je pravda,« přikývl Dortmunder. »Já přišel k úplně stejným závěrům jako vy, chlapi. Jenom jsem chtěl slyšet, jestli někdo nepřipad na něco, co mně uniklo.«

»Nepřišli jsme na nic,« řekl Chefwick.

»Takže chceš říct, že s tím je konec?« zeptal se Kelp. »že to vzdáváme? že se to nedá zmáknout?«

»To jsem neřekl,« pravil Dortmunder. »Neřekl jsem, že se to nedá zmáknout. Ale všichni jsme se shodli na tom, že žádný z nás to není schopný provést. To není místo pro frontální útok. Vymáčkli jsme z Ika náklaďáky, helikoptéru, lokomotivu a vím jistě, že bychom z něho vymáčkli všecko, co bychom potřebovali. Ale nemůže nám dát nic, čím by se to dalo provést. Mohl by nám dát třeba tank a nebylo by to k ničemu.«

»Protože v tom bychom nikdy neutekli,« pravil Murch.

»Přesně tak.«

»I když by to bylo náramný, takovej tank řídit,« podotkl Murch zamyšleně.

»Moment, Dortmundere,« pravil Kelp, »když říkáš, že žádnej z nás tu fušku nezmákneme, říkáš tím, že se to vůbec nedá dokázat? Jakej je teda podle tebe rozdíl? To jsme přece v kýblu tak jako tak.«

»Ne, to nejsme,« odpověděl Dortmunder. »Je nás tady pět a žádnej z těch pěti ten smaragd z banky nedostane. To ale neznamená, že to nedokáže nikdo na světě.«

»Myslíš jako, že by se do toho měl zatáhnout ještě někdo novej?« zeptal se Greenwood.

»Myslím,« odpověděl Dortmunder, »že do toho budem muset zatáhnout specialistu. Tentokrát potřebujeme specialistu mimo tuhle partu, takže si nějakýho budem muset přitáhnout.«

»Jakýho specialistu?« zeptal se Greenwood a Kelp se přidal: »Koho?«

»Samýho Miasma Velikýho,« odpověděl Dortmunder.

Následovalo krátké ticho, ale pak se všichni začínali usmívat. »To vypadá pěkně,« pravil Greenwood.

»Ty myslíš na Proskera?« zeptal se Kelp.

»Proskerovi bych nedůvěřoval,« pravil Dortmunder.

Všichni se přestali usmívat a vypadali rozpačitě. Chefwick se zeptal: »Když ne Proskera, tak koho?«

»Zaměstnance banky,« odpověděl Dortmunder.

A všichni se zase začali usmívat.

3

Když Kelpa uváděl ebenový muž s antireflexními skly, nakláněl se major nad kulečníkovým stolem a Prosker seděl pohodlně rozložen v koženém křesle po jedné straně. Prosker už na sobě neměl pyžamo a župan, ale byl oblečen do úpravného obleku byznysmena a v ruce opatroval sklenku s pitím, v které to cinkalo ledem.

Major pravil: »Á, Kelp! Pojďte se na tohle podívat, viděl jsem to v televizi.«

Kelp přešel ke kulečníku. »Myslíte si, že je to v pořádku, nechat ho chodit jen tak volně?«

Major se podíval po Proskerovi a pak řekl: »Není třeba se ničeho obávat. My spolu máme s panem Proskerem takovou úmluvu. Dal mi své slovo, že se nepokusí o útěk.«

»Jo, za jeho slovo a za šesťák si koupíte hrnek kafe,« řekl Kelp, »ale to kafe za ten šesťák chutná líp.«

»Navíc jsou dveře střeženy,« dodal major jen tak na okraj. »Ale pojďte, na to se skutečně musíte podívat. Vidíte, hlavní kouli mám tady a pak mám tamhle ty tři koule proti mantinelu a tamhle jednu na druhém konci. Tou to šmrncnu zprava o ty tři a všechny zapadnou do různých děr. Myslíte si, že je to nemožné?«

Kelp, který viděl totéž v televizi několikrát, si byl s pomalu rostoucí apatií jist, že to možné je, ale proč by kazil majorovi radost. Takže prohlásil: »To mi budete muset dokázat, pane majore.«

Major se usmál blaženým úsměvem člověka, který trénoval, a naklonil se velmi pozorně nad kulečník. Zaměřil tágo, provedl jen tak zkusmo několik šťouchů, aniž se dotkl koule, a pak udeřil. Klap-klap-klapity-klap, koule se rozletěly na všechny strany. Jedna zapadla do díry, pak dvě další, čtvrtá narazila o mantinel a téměř taky zapadla, ale v poslední sekundě si to rozmyslela a skutálela se na druhou stranu.

»Do háje,« ulevil si major.

»To bylo o chlup,« poznamenal Kelp, aby si to major tak nebral. »A vidím, že by to skutečně mohlo vyjít. Ta jedna opravdu jen taktak že taky nezapadla.«

»Než jste přišel, tak se mi to povedlo,« řekl major. »že, Proskere?«

»Dokonale,« pravil Prosker.

»Já vám věřím,« ujišťoval Kelp.

»Musím vám to ukázat,« nedal si říct major. »Moment, moment.«

Major trik s koulemi spěšně rozestavil znovu. Kelp se podíval po Proskerovi a všiml si, že se na něho Prosker podíval s jakousi okamžitou sympatií. Rozhodl se však, že tenhle projev spřátelení, jaký se v úsměvu skrýval, nepřijme a podíval se na druhou stranu.

Major byl již opět připraven. Vyzval Kelpa, aby se díval, a Kelp odpověděl, že ano. Sledoval majora a v duchu si přál, aby se to majorovi tentokrát podařilo, protože major byl zřejmě ochoten zkoušet to třeba celou noc, jen aby to před Kelpem dokázal.

Cvak. Cvak-cvak-cvak. Koule číslo jedna zapadla do díry, dvojka a trojka po ní, čtyřka narazila o mantinel, nejistě se koulela podél okraje, pak se pomalu váhavě stočila a zapadla do díry.

Major i Kelp s úlevou oba zároveň vydechli a major položil tágo s viditelným potěšením, že se mu to podařilo a má to už za sebou. »Takže,« pravil a zamnul si ruce, »včera tady byl Dortmunder a prý myslí, že to půjde. To tedy byla rychlost, úžasná rychlost. Máte pro mě seznam?«

»Tentokrát žádný seznam není,« odpověděl Kelp. »Potřebujem hotový prachy, nic víc. Pět tisíc dolarů.«

Major na něho zůstal vytřeštěně hledět: »Pět ti-« Polkl a řekl: »Nač, proboha?«

»Musíme najmout specialistu,« upřesnil Kelp. »Tohle nemůžeme provést jako ty předchozí fušky, potřebujeme specialistu. A musí dostat na dlaň pět táců. Dortmunder říkal, že si je pak můžete strhnout z našich prachů, až vám dáme ten smaragd, protože tohle bude navíc a vy jste s dalším chlapem nepočítal.«

Major se podíval na Proskera, pak znovu na Kelpa. »Tolik v hotovosti nemám,« řekl. »Jak brzo to potřebujete?«

»Čím dřív prachy dostaneme, tím dřív se náš specialista pustí do roboty.«

»Kdo je ten specialista?«

»Říká si Miasmo Veliký.«

Majora to ohromilo. »Co proboha dělá?«

Kelp mu to sdělil.

Major a Prosker si vyměnili rychlý vyděšený pohled a major řekl: »Máte na mysli tady Proskera?«

»Ne,« odpověděl Kelp a nevšiml si, jak se oběma mužům při tom slově ulevilo.

»Proskerovi nevěříme, ten by to mohl jenom nahrávat.«

»Děláte dobře,« pravil Prosker přátelsky. »Člověk nemá nikomu moc důvěřovat, to říkám aspoň já.«

Major se na něho znechuceně podíval.

»Máme vyhlídnutýho jednoho strážnýho z banky,« vysvětloval Kelp.

»Čili máte nějaký plán,« pravil major.

»Dortmunder vymyslel zas úplnou fantazii.«

»Budu mít ty peníze zítra odpoledne ve dvě,« řekl major. »Někdo si pro ně přijde?«

»Asi já,« odpověděl Kelp.

»Dobrá. A nepotřebujete žádné další vybavení?«

»Ne, akorát těch pět papírů.«

»Takže přijďte, ukážu vám ještě něco,« řekl major a mířil ke kulečníku, »viděl jsem to v -«

»Hrozně bych rád, pane majore, opravdu bych rád,« ujišťoval Kelp překotně, »ale víte, slíbil jsem Dortmunderovi, že se hned vrátím. Musíme se pustit do příprav, nachystat se.«

Major zůstal chvilku stát u kulečníku, zřejmě zklamán. »Tak třeba zítra, až si přijdete pro peníze,« řekl.

»To je dobrý nápad,« odpověděl Kelp a v duchu si umiňoval, že nesmí zapomenout poslat druhý den pro peníze Murche. »Takže na shledanou, pane majore. Já už cestu ven znám.«

»Tedy zítra na shledanou,« pravil major.

»Vyřiďte mé nejsrdečnější pozdravy Greenwoodovi a všem chlapcům,« zahalasil radostně Prosker a Kelp vyšel z místnosti a zavřel za sebou dveře.

Major se vztekle obrátil na Proskera. »Teda na tom není vůbec nic vtipného.«

»Ti nemají nejmenší podezření,« řekl Prosker bezstarostně. »Ani jeden.«

»Když budete takhle špásovat, určitě ho začnou mít.«

»Ne, nezačnou. Já vím přesně, kam až smím.«

»Víte?« Major si s navztekanou nervozitou zapálil cigaretu. »S těmi lidmi si nerad zahrávám,« řekl. »Mohlo by to být nebezpečné. Všichni by mohli být velice, velice nebezpeční.«

»Proto jste rád, že mě tady máte,« uculoval se Prosker. »Dobře víte, že já vím, jak na ně.«

Major si ho cynicky změřil.

»Myslíte, že proto? Uvažoval jsem, proč vás raději neskladuju ve sklepě.«

»Jsem užitečný, pane majore,« pravil Prosker.

»To uvidíme,« řekl major. »To uvidíme.«

4

V obleku a s kravatou mohl Dortmunder působit jako lehce ošumělý drobný obchodníček. Asi jako by byl majitelem pradlenky v nějaké chudší čtvrti. Byl to právě tak vhodný vzhled, který mu mohl pomoci při jeho posílce v bance.

Byl pátek třináctého. Pověrčivý člověk by možná byl počkal s touhle částí příprav do pondělka, ale Dortmunder pověrčivý nebyl. Přijímal prostě fakt, že záležitost s balabomoským smaragdem je obyčejná smůla v nesmolařském světě, a nedovolil, aby vzhledem k tomu protikladu zabředl do iracionálních strachů před čísly a daty a černými kočkami nebo rozsypanou solí či před jinými chimérickými ostny, kterými se lidé mučí. Všechny ostatní neživé předměty byly krotké a neutrální, jen balabomoský smaragd byl posedlý zlým duchem.

Dortmunder vešel do banky krátce po druhé, v poměrně klidném údobí, a zamířil k

jednomu uniformovanému strážnému, štíhlému bělovlasému muži, který si sál falešné zuby. »Chtěl bych se informovat na pronájem bezpečnostní schránky,« řekl Dortmunder.

»To si budete muset promluvit tady s úředníkem z banky,« odpověděl dozorce a doprovodil Dortmundera za přepážku.

Úředník byl jemnější mladý muž v pískově hnědém obleku poprášeném lupy, který Dortmunderovi sdělil, že pronájem schránky stojí měsíčně osm dolarů čtyřicet centů, a když viděl, že to Dortmundera nijak neomráčilo, podal mu k vyplnění formulář s obvyklými dotazy jako adresa, zaměstnání atakdále, který Dortmunder vyplnil vymyšlenými údaji, jež měl již pro tuto příležitost připraveny.

Když se papírování skončilo, mladík Dortmundera doprovodil dolů, aby se mohl na svou schránku podívat. U schodů stála uniformovaná stráž a mladík Dortmunderovi vysvětloval celou podpisovou proceduru, kterou bude muset podstoupit pokaždé, když do schránky půjde. Otevřela se první brána a oba vstoupili do malé místnosti, kde mladík Dortmundera představil druhému uniformovanému strážci, který se měl odtud ujmout Dortmunderova doprovodu dále. Mladík potřásl Dortmunderovi rukou a znovu ho uvítal do šťastné rodiny členů K.& I. a vrátil se nahoru.

Druhý strážný, který se jmenoval Albert, pravil: »Pokaždé, když se budete chtít dostat ke své schránce, vám posloužíme buď George, nebo já.«

»George?«

»To je ten, co byl dnes u podpisu před vchodem.«

Dortmunder přikývl.

Albert pak odemkl vnitřní bránu a tou vešli do místnosti, která vypadala jako liliputánská márnice, protože se tu nad sebou zvedaly řady schránek jako rakvičky pro malinké mrtvolky. Na předních stranách schránek byly knoflíky nejrůznějších barev a každá barva zřejmě pro banku měla nějaký zvláštní význam.

Dortmunderova schránka byla nízko a nalevo. Nejdřív použil Albert svůj univerzální klíček a pak požádal Dortmundera, aby mu půjčil klíček, který právě dostal od mladíka nahoře. Dortmunder mu ho dal a úředník schránku otevřel a ihned klíček podal zpátky Dortmunderovi.

Bezpečnostní schránka byla vlastně zásuvka, asi palec vysoká, čtyři palce široká a osmnáct hluboká. Albert ji téměř celou vysunul a řekl: »Jestli si přejete být úplně sám, mohu vám ji přenést do některé postranní místnosti,« a ukázal na několik malých místnůstek přiléhajících k hlavní márnici. V každé byl stolek a židle, na které mohl držitel schránky podle libosti komunikovat se schránkou o samotě.

»Ne, děkuji,« pravil Dortmunder. »Tentokrát není třeba. Chci si uložit jen tohle.« A vyndal z vnitřní kapsy u saka objemnou zapečetěnou obálku, která obsahovala několik nepoužitých papírových kapesníků. Pečlivě ji uložil doprostřed zásuvky a zůstal stát nad Albertem, který schránku opět zavřel.

Albert jej pustil první branou a George druhou a Dortmunder vystoupil nahoru a vy šel ven, kde mu nějak připadalo divné, že je ještě světlo. Podíval se na hodinky a zamával na taxíka, protože se potřeboval dostat z centra města a pak s Miasmem Velikým opět celou tu dálku zpátky, než se po skončeném pracovním dnu začnou bankovní zaměstnanci rozcházet do svých domovů.

5

»V New Yorku se člověk cítí hrozně osaměle, Lindo,« řekl Greenwood.

»Ano, to jo,« přikývla. »Já to vím, Alane.« Křestní jméno si ponechal a nové příjmení také začínalo na G, což bylo dostatečně bezpečné a velice příhodné.

Greenwood si poupravil polštář pod hlavou a přitiskl dívku po svém boku těsněji k sobě. »A když jeden potká v takovém městě sympatickou duši,« pokračoval, »nechce ji hned tak pustit.«

»Chm, já vím, co myslíš,« usmála se a přitulila se k němu ještě blíž, s tváří na jeho holé hrudi, s teplými přikrývkami přetaženými přes tělo.

»Proto mě taky tak hrozně štve, že musím dnes večer jít pryč,« řekl.

»Chm, mě to taky štve,« přikývla.

»Jenomže jak jsem mohl tušit, že mi dnes do života spadne takový poklad jako ty? A teď už je pozdě, abych tamtu záležitost měnil. Prostě musím jít, s tím se nedá nic dělat.«

Zvedla hlavu a pozorně se mu zadívala do obličeje. Umělý krb v rohu byl jediným zdrojem světla a dívka mu civěla do tváře jen v tetelivém rudém světle. »Určitě v tom není nějaká jiná?« zeptala se. Chtěla, aby otázka zněla jen tak žertovně, ale úplně se jí to nepodařilo.

Vzal jí bradu do dlaně: »žádná jiná neexistuje. Nikde na světě.« Lehce ji políbil na rty.

»Já ti chci skutečně věřit, Alane,« řekla. Ve své roztesknělosti a touze vypadala roztomile.

»Moc rád bych, kdybych ti směl říct, kam jdu, ale nemůžu,« pravil. »Musím tě jen požádat, abys mi důvěřovala. A měl bych být zpátky ani ne za hodinku.«

Usmála se: »No za hodinku bys toho asi s nějakou jinou moc nesfoukl, viď?«

»A zvlášť ne, když se chci šetřit pro tebe,« pravil a opět ji políbil.

Po polibku mu zašeptala do ucha: »Kolik máme ještě času, než budeš muset jít?«

Zašilhal po hodinách na nočním stolku: »Dvacet minut.«

»Tak to je ještě čas,« zažvatlala a žužlala mu ucho, »abychom se dvakrát pojistili, že na mě nezapomeneš.«

»Mmmmmmmm,« udělal a výsledek byl, že když u dveří zazvonil zvonek jednou dlouze, dvakrát krátce a zase dlouze, což se stalo o dvacet minut později, nebyl ještě úplně oblečen. »Už jsou tady,« vyhrkl a soukal se do kalhot.

»Pospíchej pak zase za mnou, Alánku,« připomínala mu. Protahovala se a kroutila pod pokrývkami.

Díval se, jak se pokrývky vlní, a řekl: »To víš, že budu spěchat, lásko. Neměj strach, budu moc pospíchat.« Dal jí pusu, oblékl si sako a odešel z bytu.

Chefwick čekal na chodníku. »To sis dal na čas,« řekl s mírným úštěpkem.

»Víš pendrek,« odsekl Greenwood. »Kudy?«

»Tudy.«

Murch čekal u volantu svého mustanga zaparkovaného za rohem vedle požárního hydrantu. Chefwick a Greenwood nastoupili do vozu, Chefwick dozadu, a Murch se rozjel do města do Varick Street, kde tou dobou byly všechny úřady po pracovní době již zavřeny. Před jedním, který právě potřebovali, zaparkoval na protější straně ulice, a Greenwood s Chefwickem vystoupili a přešli na druhou stranu. Greenwood zůstal stát a hlídal, zatímco Chefwick otevřel přední dveře a pak oba vešli dovnitř a stoupali po schodech nahoru = výtahy v tu dobu nefungovaly, do pátého patra. Procházeli chodbou a Greenwood svítil malou tužkovou baterkou, až našli dveře s nápisem DODSON & FOGG, PRÁVNÍ PORADCI. Dole v pravém rohu výplně z mléčného skla bylo pět jmen, z nichž druhé bylo E. Andrew Prosker.

Chefwick dveřmi prošel tak rychle, jako by ani nebyly zamčeny. Pak šli podle plánku, který jim nakreslil Prosker, našli v bludišti nejrůznějších oddělení a kumbálů Proskerovu kancelář s nábytkem uspořádaným přesně tak, jak jim to Prosker vylíčil. Greenwood se posadil ke stolu a vytáhl ven pravou dolní zásuvku, na jejíž straně byla přilepena malá žlutá obálka. Greenwood se usmál, vzal obálku a zásuvku zase zasunul. Obálku pak vytřásl nad mapou na psacím stole a z ní vypadl malý klíček, který vypadal přesně jako klíček, jenž o něco dříve toho dne dali Dortmunderovi v bance.

»Máme ho,« konstatoval Greenwood. »Není to fantazie?«

»Třeba se štěstí obrátilo,« usoudil Chefwick.

»A přitom je pátek třináctého. Úplná balada.«

»Už není, je po půlnoci.«

»Už? Pojďme. Tohle dáš Dortmunderovi.«

Chefwick zastrčil klíček do kapsy a vyšli z kanceláře, při čemž Chefwick zase všechny dveře na zpáteční cestě zamykal, až konečně vyšli na ulici a došli k Murchovi. Nastoupili a Greenwood řekl: »Nemohli byste, prosím vás, zavíst nejdřív mě? Mám tam doma rozjetou takovou maličkou záležitost.«

»Mně to je úplně jedno,« řekl Chefwick.

»Klidně,« souhlasil Murch. »Proč ne?«

Jeli zase z centra města ven a vysadili Greenwooda před jeho domem, kde vyjel výtahem do svého bytu a našel tam onu dívenku, jak sedí v posteli a čte bondovku. Ihned paperback odložila a zhasila lampu na nočním stolečku, zatímco Greenwood ze sebe shodil všechny zbytečné svršky a vlezl si k ní zpátky do postele.

Zeptala se ho něžně: »Všecko dopadlo dobře?«

»Už jsem zpátky,« odpověděl prostě.

Políbila ho na prsa a potutelně se na něho podívala: »Ty jseš u CIA, viď?«

»O tom nesmím mluvit,« řekl.

»Mmmmmmm,« udělala a začala ho kousat po celém těle.

»Hrozně miluju vlastenky,« zahuhlal Greenwood.

6

Čtvrtek devatenáctého října byl takový ten den s proměnlivým počasím. Začal ráno lijákem, pak se udělalo větrno a chladno, nato uprostřed odpoledne vítr mraky rozfoukal, vyšlo sluníčko a o půl šesté nastalo teplé letní odpoledne. Albert Cromwell, strážný z oddělení bezpečnostních schránek ve filiálce Národní banky K.& I. na 46. ulici a Páté avenue, si ráno oblékl plášť do deště a galoše a vzal si i deštník, a když se vracel domů, nesl všechny tři náležitosti v ruce. Nevěděl, jestli má být otrávený pro tu proměnlivost počasí anebo

rozradostněný tou kladnou skutečností, že slušné počasí přece jen nakonec přišlo, a rozhodl se pro kombinaci obou nálad.

Domov představoval pro Alberta Cromwella byt v dvacátém sedmém poschodí pětatřicetipodlažního domu na Upper West Side a cestoval sem podzemní dráhou a výtahem. Když dnes učinil jeden z posledních kroků na své pouti domů a vstoupil do výtahu, nastoupil s ním jakýsi vysoký impozantní muž s pronikavýma očima, širokým čelem, hustými vlasy černými jako havran a na spáncích prošedivělými. Albert Cromwell si toho nevšiml, ale týž muž s ním do výtahu nastupoval už celý týden každý večer, s tím rozdílem, že dnes spolu byli ti dva poprvé sami.

Stáli vedle sebe, Albert Cromwell i onen impozantní muž, čelem k výstupu. Dveře se zasunuly a výtah začal stoupat.

»Už jste si někdy všiml těch čísel?« pravil impozantní muž. Měl hluboký sonorní hlas.

Albert Cromwell se na muže překvapeně podíval. Lidé navzájem si neznámí přece spolu ve výtahu nemluví. Řekl: »Prosím?«

Impozantní muž pokynul hlavou na řadu čísel nad dveřmi. »Myslím tamhleta čísla,« řekl. »Jen se na ně podívejte,« upozornil.

Albert Cromwell se na ně rozpačitě podíval. Byla to malá skleněná čísla běžící odleva doprava v dlouhém chromovaném pruhu nade dveřmi, začínala písmenem S (jako suterén) a H (jako Hala) a pak 2, 3 atakdále až do pětatřiceti. Čísla se vždy po jednom rozsvěcovala a udávala patro, kterým výtah právě projížděl. V tom okamžiku zrovna svítilo například číslo 4. Zatímco se Albert Cromwell díval, číslo 4 zhaslo a místo něho se rozsvítilo číslo 5.

»Všimněte si, jak je ten pohyb pravidelný,« pravil impozantní muž sonorním hlasem. »Je to nesmírně příjemné sledovat něco tak hladkého a pravidelného, počítat ta čísla, vědět, že za tím jedním přijde právě to další. Tak hladce. Tak uklidňujícím způsobem. Pozorujte ta čísla. Počítejte je zároveň, jestli máte chuť, úžasně to po dlouhém namáhavém dni uklidňuje. Je to hrozně blahodárné, když si tak člověk může odpočinout, když se může na ta čísla zadívat a počítat je a cítit, jak se fyzicky uvolňuje, vědět, že se celá jeho bytost uvolňuje, vědět, že je člověk bezpečný ve svém vlastním domě, bezpečný a uklidněný a vyrovnaný, a sleduje ta čísla, počítá ta čísla a cítí, jak se uvolňuje každý sval, každý nerv, vědět, že teď si může pohovět, že se může opřít o stěnu a uvolnit se, uvolnit, uvolnit. Neexistuje nic jiného než ta čísla, nic než ta čísla a můj hlas. Nic než ta čísla a můj hlas. Ta čísla a můj hlas.«

Impozantní muž přestal hovořit a podíval se na Alberta Cromwella, který se opíral o zadní stěnu výtahu a tupým zrakem civěl na čísla nade dveřmi. Zhaslo číslo 12 a rozsvítilo se číslo 14. Albert Cromwell neodtrhával od čísel oči.

Impozantní muž se zeptal: »Slyšíte můj hlas?«

»Ano,« pravil Albert Cromwell.

»Vbrzku,« pravil impozantní muž, »za vámi přijde do zaměstnání muž. Do banky, kde pracujete. Rozumíte mi?«

»Ano,« pravil Albert Cromwell.

»Ten muž vám řekne: ›Afgánský banánový krámek.‹ Rozumíte mi?«

»Ano,« odpověděl Albert Cromwell.

»Co řekne ten muž?«

»Afgánský banánový krámek,« odpověděl Albert Cromwell.

»Výborně,« řekl impozantní muž. Nade dveřmi se krátce rozsvítilo číslo 17. »Stále jste dokonale uvolněný,« řekl impozantní muž. »Až vám ten člověk řekne ›afgánský banánový krámek‹, uděláte, co vám řekne, abyste udělal. Rozumíte mi?«

»Ano,« řekl Albert Cromwell.

»Co uděláte, až vám ten člověk řekne ›afgánský banánový krámek‹?«

»Udělám, co mi řekne, abych udělal,« odpověděl Albert Cromwell.

»Výborně,« pravil impozantní muž. »To je skvělé, spolupracujete velmi dobře. Až ten muž od vás odejde, zapomenete, že tam byl. Rozumíte?«

»Ano,« odpověděl Albert Cromwell.

»Co uděláte, až od vás odejde?«

»Zapomenu, že tam byl,« řekl Albert Cromwell.

»Skvělé,« řekl impozantní muž. Nade dveřmi se rozsvítilo číslo 22. »Vedete si výborně,« řekl impozantní muž. Natáhl ruku a zmáčkl knoflík do dvacátého šestého poschodí. »Až od vás odejdu,« pokračoval, »na náš rozhovor zapomenete. Až dojedete do svého patra, budete se cítit odpočatý a bude vám dobře, velice dobře. Na náš rozhovor si nevzpomenete dřív, než až vám ten muž řekne slova ›afgánský banánový krámek‹. Pak uděláte, co vám řekne, a až odejde, opět na ten rozhovor zapomenete a také zapomenete, že tam kdy byl. Uděláte to?«

»Ano,« odpověděl Albert Cromwell.

Nade dveřmi se rozsvítilo číslo 26 a výtah se zastavil. Dveře se otevřely. »Spolupracoval jste velice dobře,« pravil impozantní muž a vystoupil do chodby. »Velmi dobře,« opakoval a dveře se za ním zasunuly a výtah vyjel o patro výš do sedmadvacátého poschodí, kde Albert Cromwell bydlel. Tam výtah zastavil, dveře se otevřely, Albert Cromwell se otřepal a vystoupil do chodby. Usmíval se. Bylo mu velice dobře, byl uvolněný a odpočatý. Kráčel po chodbě bujarým krokem, cítil se báječně a myslel si, že to asi bude díky tomu výjimečnému teplému odpolednímu počasí. Ať už to bylo čímkoli, cítil se báječně.

7

Dortmunder vešel do banky, na mysli slova Miasma Velikého, který mu předešlého večera hlásil, že konečně s Albertem Cromwellem uspěl. »Pokud je to jen trochu možné,« radil mu, »proveďte, co potřebujete, hned zítra. Když to neuděláte zítra, budete muset čekat celý víkend, než to budete moct zkusit znovu. Úkol by měl být sice zafixován dosti pevně a měl by mu vydržet až do pondělka, ale samozřejmě čím dřív v něm tu reakci spustíte, tím líp. Mohl by se v sobotu večer dívat na nějaký televizní program a někdo by tam náhodou mohl říct ›afgánský banánový krámek‹ a jemu by to v hlavě všechno vyskočilo. Čili jestli to můžete udělat zítra, udělejte to zítra.«

Takže teď bylo zítra. Vlastně zítra odpoledne. Dortmunder tu dnes již jednou byl, v devět třicet, ale když došel ke schodišti a podíval se dolů, viděl, že službu venku přede dveřmi má Albert, což znamenalo, že uvnitř bude George, a na Georgeovi žádnou preparaci neprovedli, takže Dortmunder odešel a vrátil se až teď v naději, že se Albert s Georgem po obědě vystřídají a nezůstanou celý den na týchž místech.

Štěstí mu přálo. Došel ke schodišti a nahlédl dolů a byl tam George. Dortmunder neotálel a už hupkal po schodech, pozdravil George, zapsal se a propustili ho prvními dveřmi.

V malém mezipokojíčku nebyl nikdo a Dortmunder na vteřinku ucítil v kříži cosi jako zlé tušení. Viděl se, jak ho tam George zamkl, protože všechno prasklo, a jak ho tam drží, dokud nepřijde policie. Výborný konec pouti za balabomoským smaragdem.

Ale pak George řekl: »Albert se vás ujme za okamžíček, pane,« a Dortmunderova paranoia se rozptýlila jako mlha. Kývl a George za ním zamkl bránu a šel ke svému stolku.

V místnosti bylo několik židlí, ale Dortmunder byl příliš nervózní, aby se posadil. Zůstal stát na místě, jako by ho tam někdo zapomněl, jako deštník, a za několik minut se otevřela další brána a z ní se vynořila obtloustlá postarší dáma, která ke své lišce tiskla v náručí japončíka, a za ní se objevil Albert.

Albert bránu zavřel a řekl Dortmunderovi: »Okamžik, pane.«

»Není spěch,« pravil Dortmunder.

Albert otevřel druhou bránu a vypustil dámu ven a pak se otočil na Dortmundera: »Račte za mnou, pane.«

Prošli vnitřní branouk Dortmunderově schránce, Albert zasunul klíček, požádal Dortmundera, aby mu půjčil svůj, otevřel schránku a podal Dortmunderovi klíček zpátky.

»Chci si vzít jen tohle,« pravil Dortmunder a vyndal obálku plnou papírových kapesníků. Zastrčil ji do náprsní kapsy u saka.

Albert opět použil obou klíčků, aby zavřel prázdnou schránku, vrátil Dortmunderovi klíček a pravil: »Tudy, pane.«

»Afgánský banánový krámek,« řekl Dortmunder.

Albert zůstal na místě stát. Otočil se na Dortmundera a vypadal, že je s naprostým klidem

připraven být k službám. »Ano, pane,« odpověděl.

Dortmunder vytáhl Proskerův klíček: »Teď otevřeme tuhle schránku,« nařídil.

»Ano, pane.« Albert vzal klíček a otočil se na druhou stranu. Dortmunder jej následoval a prošli uličkou k Proskerově schránce. Albert použil oba klíčky, otevřel schránku a pak zůstal stát a pořád vypadal klidně a pohotově a připraven být dále k službám.

V Proskerově schránce byla spousta papírů, zapečetěných dokumentů a tlustých bílých obálek a rodných listů a řada dalších věcí. Mezi těmito předměty byla pak malá černá plyšová krabička, taková, v jaké se prodávají manžetové knoflíčky a náušnice. Dortmunder sáhl do schránky, vyndal černou plyšovou krabičku a otevřel ji.

Balabomoský smaragd. Vyplňoval celou tu malinkou krabičku a pomrkával na Dortmundera ve fluoreskujícím světle seshora. Jen se tak v té malé krabičce sám pro sebe uculoval.

Dortmunder krabičku opět zavřel a zastrčil ji do levé kapsy u saka. Albertovi pak řekl: »Zase to zavřete.«

»Ano, pane.«

Albert zamkl schránku a podal Dortmunderovi Proskerův klíček. A opět vypadal pohotově, klidně a ochoten být k službám.

Dortmunder řekl: »To je všechno. Odcházím.«

»Ano, pane.«

Albert dovedl Dortmundera k první bráně, poodstoupil stranou, aby mohl Dortmunder projít. Pak Dortmunder musel počkat, až bránu zase zamkne a přejde malý předpokojík a otevře vnější bránu. Dortmunder kolem něho prošel a venku mu George řekl: »Přeju vám hezký den, pane.«

»Děkuji,« pravil Dortmunder. Vyšel nahoru a z banky ven a zavolal taxíka:

»Amsterodamská avenue a Osmdesátá čtvrtá.«

Taxík projel po 45. ulici, odbočil doprava a uvízl v dopravní zácpě. Dortmunder se vzadu pohodlně opřel o opěradlo a po tváři se mu začal rozlévat úsměv. To je neuvěřitelné. Mají smaragd. Tak konečně po té dlouhé době smaragd skutečně mají. Dortmunder si všiml, že ho taxíkář vyjeveně pozoruje v zpětném zrcátku, protože mu asi zřejmě vrtalo hlavou, jak se může pasažér, který uvízl v dopravní zácpě, takhle usmívat, ale Dortmunder si nemohl pomoct. Pořád se usmíval.

ŠESTÁ EPOCHA

1

Kolem stolu v zadní místnosti grilbaru O. J. seděli Murch, Kelp a Chefwick. Murch pil osolené pivo a Kelp čistý bourbon, ale jelikož bylo teprve prostřed odpoledne, nepil Chefwick svoje obvyklé sherry. Místo toho si dal nízkokalorickou kokakolu a šetřil si ji. Greenwood byl venku u baru a ukazoval Rollovi, jak se dělá vodka s citrónem na drceném ledu, a Rollo ho pozoroval se skepticky podmračeným čelem a dařilo se mu nezapamatovat si jedinou podrobnost.

Ti tři v zadní místnosti pět šest minut mlčeli, až Murch najednou prolomil ticho: »Víte, já o tom pořád přemýšlím.«

»To je právě chyba,« řekl Kelp. »Nemysli na to. Ještě z toho dostaneš psotník.«

»Sedím tady,« nedal se zarazit Murch, »a pořád se snažím vyšpekulovat, co se tentokrát

může kde zmrvit. Jako třeba že včera banku přestěhovali. Nebo že si některý zaměstnanec banky vzal smaragd prostě pro sebe.«

Chefwick prohlásil klidně: »Já souhlasím s Kelpem. Myslím, že bys o tom ihned měl přestat dumat. Anebo o tom přestat mluvit.«

Murch pokračoval: »Ale všechny ty myšlenky jsou úplně vedle. Ať myslím co myslím, o tom kolotoči, do kterýho jsme se dostali my, nic nevyšpekuluju. Teď jsem skoro ochotnej věřit, že Dortmunder projde tady těma dveřma se smaragdem v ruce.« Murch ukázal na dveře a dveře se otevřely a dovnitř vešel Greenwood s vodkou v ruce. Přívětivě zamrkal na prst, kterým na něho Murch ukazoval, a zeptal se: »Někdo mě volá?«

Murch přestal ukazovat. »Ne,« odpověděl. »Jen jsem zrovna říkal, že se na to teďko dívám optimisticky, nic víc.«

»Chyba,« podotkl Greenwood a posadil se ke stolu. »Já jsem velice obezřetně nechal tenhle večer naprosto otevřený,« pravil, »jako bych předpokládal, že v téhle cimře budem večer sedět všichni zas pěkně pohromadě a sumírovat další fušku.«

»To vůbec ani neříkej,« pravil Kelp.

Greenwood zavrtěl hlavou: »Když to řeknu, zrovna se to nemusí stát. Co když jsem zavolal nějaký krásný a povolný slečně a smluvil se s ní, že jí dnes večer u sebe uvařím večeři? Co pak, Kelpe?«

»Hm,« souhlasil Kelp. »To máš pravdu.«

»Přesně tak.« Greenwood ochutnal vodku s citrónem. »Mmm. To je lahoda.«

»Teda je to fajn,« pochvaloval si Murch. »Ale je to od mý čtvrti kapku z ruky, abych sem došel jen tak na skok. Až budu bydlet někde u Belt Parkway nebo u Grand Central, proč ne?« Upil piva a trochu si je přisolil.

Kelp se zeptal: »Kolik je hodin?« Ale když se Chefwick podíval na hodinky, vyhrkl: »Mně to neříkejte. Já to nechci vědět.«

Greenwood prohlásil: »Jestli ho klofnou, teda Dortmundera, musíme ho z kriminálu vychmátnout. Jako jste vychmátli mě.«

»To víš, že jo,« přimlouval se Chefwick a ostatní souhlasně přikyvovali.

»Chci říct, ať už ten šutr bude mít nebo nebude,« dodal Greenwood.

»Jistě,« řekl Kelp. »Co ještě?«

Greenwood vzdychl: »Když mě má drahá matička nabádala, abych se usadil a sehnal si pěkný stálý zaměstnání,« pravil, »tak nevím, jestli měla namysli zrovna tohle.«

Murch pravil: »Myslíte si, že ten šutr vůbec někdy dostanem? Třeba pámbu chce, abychom se dali na správnou cestu a tohle má být jemná připomínka.«

»Jestli je pět fušek kvůli jedinýmu smaragdu jemná připomínka,« poznamenal Kelp hořce, »tak teda vůbec nemám chuť, aby On na mě řval.«

»Nechte bejt,« dal se slyšet Chefwick a pozorně zkoumal svou nízkokalorickou kokakolu, »bylo to zajímavý. Třeba ta moje první jízda helikoptérou. Anebo jak jsem řídil Palečka, to bylo hrozně prima.«

»Víckrát nechci žádný interesantní fušky ani vidět,« řekl Murch. »Jestli je to všem fuk, tak od teďka chci všecko jen pitomý a všední. A teď nechci nic jinýho, než aby se otevřely dveře a vešel Dortmunder se smaragdem v ruce.« Znovu namířil prst na dveře a ty se znovu otevřely a dovnitř vešel Dortmunder, v ruce prázdnou sklenku.

Všichni na něho zůstali civět. Dortmunder zase zůstal civět na prst, který na něho ukazoval, pak poodstoupil stranou z pomyslné dráhy střely a obešel stůl k prázdné židli a k plné láhvi bourbonu. Posadil se, nalil si do sklenky bourbon a napil se. Všichni ho sledovali, ani nemrkali. Ticho bylo tak dokonalé, že bylo slyšet, jak polyká.

Rozhlédl se po nich. V obličeji se mu nezračil vůbec žádný výraz, stejně jako ostatním. Ale pak se Dortmunder usmál.

2

Smaragd ležel uprostřed porytého stolu a vypadal jako nádherné vajíčko, které snesla visací lampa se zeleným stínidlem přímo nad ním. To světlo lampy se tisíceronásobně odráželo a lámalo v prizmatech kamene, takže smaragd vypadal, jako by se uprostřed stolu potichu smál a chichotal a pořehtával. Šťasten, že je středem pozornosti. Šťasten, že se mu všichni tak obdivují. Pět mužů rozsazených kolem stolu na smaragd nejdřív jen zíralo, jako by čekali, že se jim v jeho fasetách zjeví obrazy jejich budoucnosti. Vnější svět jako by zmizel kdesi daleko, tlumený hluk dopravního ruchu zněl, jako by sem zaléhal z jiné planety. Ticho v zadní místnosti grilbaru O. J. naplňovala posvátná úcta a extáze. Nad pěticí mužů se vznášela aura slavnostnosti, ale přitom se všichni usmívali. Od ucha k uchu. Civěli na ten pomrkávající a chechtající se kámen a opětovali jeho úsměvy.

Kelp vzdychl. Pak řekl: »Tak tady je.«

Ostatní změnili pozice, jako by se probouzeli z transu. Murch pravil: »Nikdy jsem si nemyslel, že se tohle stane.«

»Ale tady ho máme,« pravil Greenwood. »Není to krása všech krás?«

»Kdyby ho tak mohla vidět Maud,« posteskl si Chefwick. »Měl jsem si vzít polaroid a vyblejsknout si ho.«

»Skoro si ani nemůžu pomyslet, že ho máme dát pryč,« vzdychl Kelp.

Dortmunder přikývl: »Vím; co chceš říct. Pro ten šutr jsme toho přece tolik prodělali. Ale musíme ho dát pryč, a to hned. Jsem z toho šutru celej vyplašenej. Pořád si myslím, že se každou vteřinu támhlety dveře otevřou a dovnitř vrazí milióny policajtů.«

»Všichni jsou ve městě a mlátěj chuligány,« pravil Greenwood.

»No nic,« pravil Dortmunder, »přišel čas předat kámen majoru Ikovi a vyfasovat prachy.«

Murch řekl: »Chceš, abychom jeli všichni? Mám tu auťák.«

»Ne,« odmítl Dortmunder. »Mohli bychom v pětici snadno vzbudit pozornost. Mimoto, když se někde něco zvrtne, budou mít aspoň někteří z nás volný ruce a můžou pomoct. Kelpe, tahle fuška byla první tvoje, tys pak do toho zamontoval nás ostatní, s tebou navázal major první kontakty. A tys mu taky nosil celou tu dobu seznamy těch věcí. Chceš mu odnýst ten kámen?«

»To víš, že jo,« souhlasil Kelp. »Jestli si, chlapi, myslíte, že to zvládnu přes město.«

»Murch tě zaveze,« řekl Dortmunder, »a my tři zůstaneme tady. A jestli nás má zase potrefit pech, pak potrefí každýho, ať šutr nese, kdo ho nese. Když potrefí tebe, budeme to chápat.«

Kelp nevěděl, jestli mu tím chtěl dodávat pocitu bezpečnosti nebo ne, a zatímco se posadil a s podmračeným čelem o tom přemýšlel, vzal Dortmunder smaragd a vložil ho zpátky do malé černé plyšové krabičky. Podal ji Kelpovi, který ji vzal a řekl: »Jestli se nevrátíme do hodiny, pámbu ví, kde budem.«

»Počkáme tady, dokuď se neozvete,« pravil Dortmunder. »Jak vyrazíte, zavolám majorovi a řeknu mu, ať otevře sejf.«

»Dobrá.« Kelp schoval krabičku do kapsy, dopil bourbon a zvedl se. »Tak jdem, Murchi.«

»Počkej, jenom dopiju pivo,« řekl Murch. Pil velkými doušky, až se téměř zalykal. Konečně sklenici dopil a taky se zvedl. »Tak mužem jít,« prohlásil.

»Nashle,« pozdravil Kelp ostatní a vyšel ven. Murch šel za ním a ostatní slyšeli, že říká:

»Je otázka, jestli pojedeme parkem u Šedesáté páté anebo -« A dveře se zavřely.

Dortmunder si musel půjčit deseticent. Chefwick mu ho dal a Dortmunder vyšel ven do telefonní budky a zavolal na vyslanectví. Musel mluvit se dvěma dalšími lidmi, než se nakonec u telefonu objevil Iko, kterému oznámil: »Dnes odpoledne dovážíme zboží.«

»Skutečně?« Major byl bezpochyby potěšen. »To je dobrá zpráva. Už jsem se vzdával naděje.«

»My všichni taky, majore. Chápete jistě, že dodáme pouze proti hotovosti.«

»Samozřejmě. Peníze čekají v sejfu.«

»Přinese to náš člověk, co chodí vždycky.«

»Ne vy všichni?« Z majorova hlasu znělo zklamání.

»Nezdálo se mi, abychom cestovali v houfu. Mohli bychom upoutat nežádoucí pozornost.«

»To byste mohli,« pravil major váhavě. »No nic, doufejme, že to všecko dobře dopadne, jsem si tím jist. Děkuju za zavolání. Budu vašeho přítele čekat.«

»Dobrá,« pravil Dortmunder. Zavěsil a vyšel z budky.

Když zamířil zpátky do zadní místnosti, podíval se po něm znovu Rollo a poznamenal: »Dneska vypadáte nějak vesele.«

»Von taky je veselej den,« řekl Dortmunder. »Nejspíš teď zas nějakej čásek tu vaši zadní kukaň nebudem užívat.«

»Dáte si mazeltov?« řekl Rollo.

»Jo,« přisvědčil Dortmunder a vrátil se do zadní místnosti věnovat se čekání.

3

Kelpa uvedl týž ebenový muž s antireflexními skly v brýlích, ale nevedl ho do téže místnosti jako vždycky. »Hej,« vyhrkl Kelp, když zabočili na opačnou stranu. »Kulečníkový pokoj, pamatujete se?« Gesty napodobil manipulaci s tágem.

»Dnes je to v kanceláři,« pravil ebenový muž.

»Hm? No jo, dneska je to něco extra. Tak jo, uveďte mě tam.« Kelpovi se totiž přece jen ulevilo, když si uvědomil, že major nebude mít příležitost ukazovat mu fígle, které se naučil.

Nebo snad bude? Ebenový muž otevřel dveře kanceláře a Kelp vešel, ale major u stolu neseděl. Seděl tam Prosker a rozvaloval se, jako by mu celý ten krám patřil, a usmíval se žoviálně na Kelpa jako pavouk šklebící se na mouchu.

Kelp se hned za dveřmi zastavil, ale vzápětí ucítil v kříži ruku, která ho postrčila kupředu. »Hele!« vykřikl a otočil se a viděl, že ebenový muž vstoupil za ním, zavřel dveře, vytáhl z kapsy automatickou pistoli a mířil s ní Kelpovi přímo na nos.

Kelp ustoupil dál do pokoje, aby zvětšil prostor mezi ústím hlavně a mezi sebou. »Co se to tady děje?« řekl a vtom uviděl další dva černochy s pistolemi v rukou, kteří stáli vzadu v pokoji u stěny.

Prosker se zachechtal.

Kelp se otočil na podpatku a zůstal na něho hledět: »Co jste udělal s majorem?«

Prosker vybuchl smíchy: »S majorem! Panebože! Lidi, vy jste skutečně jako Jeníček a Mařenka, Jeníček a Mařenka v perníkové chaloupce. Co já jsem udělal s majorem!«

Kelp popostoupil hrozivě o krok kupředu. »Jo, co jste udělal s majorem? Co jste si na mě vymyslel?«

»Já mluvím za majora,« řekl Prosker, který jako by náhle vystřízlivěl. Opřel se rukama

ležérně o desku stolu. »Já teď totiž pro majora pracuju,« prohlásil, »a major se domníval, že snad bude lepší, když se já sám ujmu toho úkolu, vysvětlit vám, jak to v životě chodí. Byl toho názoru, že právníkova mysl bude daleko líp schopna shrnout celou záležitost do několika vět, abyste vše pak mohl vyřídit svým přátelům. Navíc jsem valnou část celého postupu sám vymyslel.«

»Postupu?« Kelp skoro cítil, jak mu tři pistole vypalují do zátylku tři malé dírky, ale radši by se nechal zastřelit, než by projevil něco jiného než sebejistotu a vztek. »Jaký postup?« vykřikl.

»Posaďte se, Kelpe,« nabídl mu Prosker. »Promluvíme si spolu.«

»Nepromluvíme,« odmítl Kelp. »Já budu mluvit jenom s majorem.«

Proskerův úsměv se proměnil, zesmutněl. »Musím snad žádat ty pány za vámi, aby vás donutili si sednout? Nechtěl byste raději, abychom k tomu všemu přistupovali bez násilí?«

Kelp si to rozmyslel a pak řekl: »Dobrá, poslouchám. Nakonec jde jenom o slova.« Posadil se.

»Bohužel se obávám, že se vám tady nedostane ničeho jiného než slov,« pravil Prosker, »takže je vyslechněte pozorně. Tak za prvé předáte balabomoský smaragd mně a nedostanete za něj už ani cent. Major vám vyplatil celkovou sumu čtrnácti tisíc tři sta dolarů, plus pět tisíc za hypnotizéra, plus téměř pět tisíc za různé jiné výdaje, dohromady dvacet čtyři tisíce dolarů, které vám zaplatil, což pokládá za naprosto dostatečné.«

»Za drahokam v ceně půl miliónu dolarů,« podotkl Kelp trpce.

»Jenže ty vlastně patří majorovu národu,« upřesnil Prosker. »Dvacet čtyři tisíc dolarů je spousta peněz na tak malý, teprve se utvářející národ jako Talabwo, zvlášť když se vyplatí z jeho vlastního bohatství.«

»A to mně má snad být Talabwa líto?« zeptal se Kelp. »Mě zadržíte násilím, moji parťáci ulítnou o dvě stě tisíc dolarů, a vy chcete, abych měl slitování s nějakou zemičkou v Africe?«

»Já pouze chci, abyste rozuměl situaci,« vysvětloval Prosker. »Za prvé chci, abyste pochopil, proč se major cítí oprávněn nadále za navrácení vlastnictví jeho národa už nic nevyplácet. Domnívám se, že k tomuto bodu jsem se vyjádřil dostatečně, takže mohu přistoupit k druhému. Totiž major by uvítal, kdybyste vy a všichni ostatní proto nepůsobili žádné potíže.«

»Ale, opravdu?« Kelp se na půl úst usmíval. »No to teda bude pro majora horká polívka,« řekl.

»Ale ani nemusí být,« pravil Prosker. »Vzpomínáte si, jak vášnivě si major potrpí na schránění posudků a materiálů.«

Kelp se zamračil: »Papíry v deskách, no a co?«

»Ono totiž moc záleží na tom,« pravil Prosker, »kdo ty desky otevře a papíry si přečte. Manhattanský prokurátor by například určitě zůstal nad materiály o vás pěti úplně u vytržení. Vyšetřily by pět skutečně pozoruhodných zločinů nedávného data, to především, a navíc by mu poskytly v nebývalé šíři klíč k dalším nerozluštěným zločinům z minulosti.«

Kelp se podíval na Proskera zpod přimhouřených očí. »Takže major nás chce prásknout?«

»Jen pokud budete působit nesnáze,« pravil Prosker. Opřel se o opěradlo a rozhodil rukama. »No nakonec,« pokračoval, »jste se všichni vybarvili docela slušně, když se vezme v úvahu, jak neschopně jste k tomu úkolu přistupovali.«

»Neschopně!«

»Provedli jste ho teprve na pátý pokus,« připomněl mu Prosker. Zvedl ruku, aby zarazil Kelpa, který začal prskat námitky, a řekl: »Nikdo nikoho nekritizuje. Konec vše napraví, jak to kdysi formuloval velký bard, a nakonec jste požadovanou věc vy a vaši přátelé dodali. Ale rozhodně jste nebyli ideály efektivnosti a profesionality, jaké major podle svého domnění najímal.«

»že nás vyšplouchne, to měl v úmyslu už od začátku,« prohlásil Kelp vztekle.

»Na to nemám žádný názor,« pravil Prosker. »Prosím, položte smaragd na stůl.«

»Snad si nemyslíte, že jsem byl takový blázen a přinesl ho s sebou, co?«

»Ano, to si myslím,« pravil Prosker bez sebemenšího vzrušení. »Otázka je, zda jste skutečně takový blázen a chtěl byste, aby vás jej donutili vydat ti pánové za vámi. Jste snad?«

Kelp o tom zauvažoval, vztekle a zatrpkle, a došel k názoru, že takový blázen není. Nemá cenu, aby si po sobě nechal dělat zbytečné boule. Člověk vlastně přijímá prohru jen v tomhle kole a utěšuje se, že zápas ještě není skončen. Kelp sáhl do kapsy, vyndal černou plyšovou krabičku a položil ji na stůl.

»Výborně,« pravil Prosker a usmíval se na krabičku. Natáhl obě ruce, otevřel krabičku a nad jejím obsahem se mu po tváři rozlil široký úsměv. Zavřel krabičku a podíval se za Kelpa na tři mlčenlivé násilníky. »Jeden z vás tohle odnese majorovi,« řekl.

Kupředu postoupil ebenový muž, ve sklech mu blýskl odraz světla, a uchopil krabičku. Kelp se za ním díval, jak vychází z místnosti.

»A nyní,« prohlásil Prosker a opět se otočil na něho, »a nyní,« opakoval Prosker, »se stane následující. Jen stručně: odejdu odtud a ohlásím se policii. Mám vymyšlenou historku o tom, jak mě unesl gang, který se mylně domníval, že vím, kde je ukryta kořist mého někdejšího klienta. Trvalo jim to několik dní, než uznali svůj omyl, a pak mě pustili. žádného jsem nepoznal a taky neočekávám, že bych některé jejich fotografie zjistil v albu kriminálníků. Ani major, ani já nemáme žádný zájem na tom, abychom vám působili zbytečné potíže. Doufáme, že si tohle uvědomíte a nebudete nás nutit k nějakým ráznějším krokům.«

»No tak dál,« naléhal Kelp. »Co ještě?«

»Už nic,« řekl Prosker. »Zaplaceno jste dostali a víc nedostanete. Oba jsme s majorem vzali na sebe, že vás budem, pokud jde o zločiny spojené se smaragdem, krýt. Když si od téhle chvíle půjde všech vás pět svou cestou, tak to tím všechno končí, ale jestli kdokoli z vás majorovi nebo mně způsobí nějaké potíže, máme možnosti učinit vám život velice, velice těžký.«

»Major může odejet zpátky do Talabwa,« podotkl Kelp. »Ale vy zůstanete tady.«

»Abych pravdu řekl, nezůstanu,« odpověděl Prosker s žoviálním úsměvem. »Talabwo má volné místo pro právního poradce ve věcech jeho nové ústavy. Je to, abych řekl, dobře placené zaměstnání a přispívá na ně i vláda Spojených států. Mělo by to trvat tak pět let, než bude nová ústava připravena k ratifikaci. Opravdu se těším na změnu scenérie.«

»Já bych vám poradil změnu scenérie,« prohlásil Kelp.

»Nepochybuji,« přitakal Prosker. Podíval se na hodinky. »Nerad na vás spěchám,« prohlásil, »ale mám dosti málo času. Máte nějaké otázky?«

»žádné, na jaké byste byl ochoten odpovídat,« odpověděl Kelp. Zvedl se. »Ještě se uvidíme, Proskere,« pravil.

»O tom pochybuji,« odpověděl Prosker. »Ti dva pánové vás doprovodí k hlavním dveřím.«

A skutečně Kelpa, každý z jedné strany, doprovodili ke dveřím, a když byl venku, důrazně za ním dveře zavřeli.

Murch čekal s autem hned za rohem. Kelp tam doběhl a vklouzl na přední sedadlo. Murch se zeptal: »Všechno v pořádku?«

»Všechno je v háji,« oznámil Kelp rychle. »Zajeď! někam, odkud budeš vidět za roh.«

Murch ihned zareagoval, nastartoval motor, a když s vozem popojížděl kupředu, zeptal se: »Co je?«

»Vypekli mě. Musím volat. Kdyby někdo vyšel z ambasády, než se vrátím, přejeď ho.«

»Dobrá,« pravil Murch a Kelp opět z auta vyskočil.

4

Do zadní místnosti vešel Rollo a oznamoval: »Volá ten druhej bourbon. Chce s váma mluvit.«

»Já to věděl,« konstatoval Greenwood. »Něco se pomrvilo.«

»Třeba ne,« pravil Dortmunder, ale na jeho tváři bylo vidět, že tomu sám nevěří. Zvedl se a šel za Rollem do baru a rychle zamířil k telefonní budce. Vklouzl dovnitř, zavřel dveře, zvedl sluchátko a řekl: »Jo?«

»Vypekli mě,« oznamoval Kelp. »Hned přijeďte sem, rychle.«

»Jo, končím,« řekl Dortmunder a zavěsil. Vyšel z budky a spěchal do zadní místnosti a jen přitom zavolal na Rolla: »Hned jsme zpátky.«

»Jistě,« odpověděl Rollo. »Přijďte, kdy chcete.«

Dortmunder otevřel dveře zadní místnosti, strčil hlavu dovnitř a zavelel: »Pojďte.«

»To mě ale štve,« řekl Chefwick. Praštil sklenicí s dietní kokakolou na stůl a vyšel za Dortmunderem a Greenwoodem z baru.

Taxíka sice sehnali hned, ale než projeli Ústředním parkem, trvalo to věčnost. Aspoň se to věčnost zdálo. Avšak i ta věčnost skončila, stejně tak jako jízda taxíkem, z kterého se Dortmunder s ostatními vyhrnuli na rohu půl bloku od talabwoského vyslanectví. Když taxík odjel, přiběhl jim naproti Murch a Dortmunder se ho zeptal: »Co se děje?«

»Zrada!« odpověděl Murch. »Prosker a major se sčuchli.«

»Měli jsme ho zakopat v těch lesích,« prohlásil Greenwood. »já to tehdy věděl, to jenom že jsem tak měkkosrdcatej.«

»Nech toho,« zarazil ho Dortmunder. Obrátil se na Murche: »Kde je Kelp?«

»Ten je sleduje,« odpověděl Murch. »Asi před pěti minutama vyšli major s Proskerem a ještě tři další z vyslanectví a vzali si taxíka. Měli zavazadla. Kelp jede za nima v dalším taxíku.«

»Krucihergot,« vztekal se Dortmunder. »Tím parkem to trvalo tak šíleně dlouho.«

»Máme čekat na Kelpa tady nebo co bude?« zeptal se Greenwood.

Murch ukázal na skleněnou telefonní budku na protějším rohu: »Vzal si telefonní číslo, a hned jak bude mít příležitost, zavolá nám.«

»Dobrej nápad,« řekl Dortmunder. »Fajn. Murchi, ty si vezmeš na starost: budku. Chefwicku, ty a já jdem spolu na ambasádu. Greenwoode, máš s sebou pistoli?«

»Jistě.«

»Dej mi ji.«

Chvíli ještě postáli, dokuď Greenwood Dortmunderovi nepředal svého teriéra. Dortmunder jej zastrčil do kapsy u saka a řekl Greenwoodovi: »Ty zůstaneš venku a budeš dávat bacha. Jdem.«

Murch se vrátil k budce a Dortmunder s Chefwickem a Greenwoodem zamířili rychlým krokem k ambasádě. Greenwood se zastavil, opřel se o zdobné kovové zábradlí a nonšalantně si zapálil cigaretu, zatímco Dortmunder a Chefwick kráčeli po schůdcích nahoru, a to již Chefwick vytahoval z kapes několik kousků jemnějšího nářadíčka.

Byl pátek odpoledne, téměř čtyři hodiny a na Páté avenue byla dopravní špička; taxíky, autobusy, mezi nimiobčas i soukromá auta a tu a tam černá limuzína, a to vše se sunulo na jih jako pomalý proud, který se líně vlekl po Páté avenue s parkem po pravé straně a impozantními kamennými budovami na straně levé. I na chodnících bylo rušno, chůvy tlačily dětské kočárky, sluhové z výtahů vedli vyvenčit jezevčíky a černošské sestry sem vyvedly na procházku schýlené starce. Dortmunder a Chefwick k lomu všemu byli obráceni zády a dělali zeď Chefwickovým

hbitým rukám, když prorážel dveřmi, jako automobiloví kaskadéři prolétávají papírovou bariérou. Dveře se s kovovým lupnutím otevřely a Dortmunder s Chefwickem rychle vešli dovnitř, a zatímco Chefwick za nimi dveře zase zavíral, vytáhl Dortmunder revolver.

Prohlédli rychle první dvě místnosti, které byly prázdné, ale ve třetí byly dva psací stroje a dvě černé písařky. Ty bleskově odstranili tak, že je zavřeli do místnůstky s dveřmi na zástrčku, a pak se Dortmunder s Chefwickem vrhli dál.

V kanceláři majora Ika našli na psacím stole blok, na jehož prvním listu byla poznámka tužkou: »Kennedyho letiště, let 301, 7.15.« Chefwick řekl: »To rozhodně jeli tam.«

»Ale s kterou společností?«

Chefwick vypadal překvapeně. Znovu studoval poznámku. »To tady není.«

»Telefonní seznam,« zavelel Dortmunder. »Podniky a instituce.«

Oba ihned začali otvírat zásuvky a manhattanský seznam podniků a institucí našli v dolní zásuvce nalevo. »Budeš volat každou společnost?« zeptal se Chefwick.

»To snad ne. Zkusím PanAm.« Našel si číslo, vytočil a po čtrnáctém zazvonění se ozval příjemný, ale sterilní ženský hlas. Dortmunder řekl: »Mám takovou hloupou otázku, ale já se totiž snažím zabránit útěku.«

»Útěku, pane?«

»Hrozně nerad se stavím do cesty mladé lásce,« pravil Dortmunder, »ale my jsme totiž právě zjistili, že ten člověk je už ženatý. Víme, že odlétají dnes večer z Kennedyho letiště v sedm patnáct. Je to let číslo tři nula jedna.«

»Je to PanAm, pane?«

»To právě nevíme. Nevíme, s kterou letí společností, a nevíme taky, kam odlétají.«

Dveře u kanceláře se otevřely a dovnitř vešel ebenový muž a ve sklech brýlí mu blýskalo bílé světlo. Dortmunder řekl do telefonu: »Moment, prosím.« Přiložil mluvítko k hrudi a ukázal ebenovému muži Greenwoodův revolver. »Tamhle se postavte,« mávl rukou na holý kus stěny dost daleko ode dveří.

Ebenový muž dal ruce nad hlavu a postoupil k holé části stěny.

Dortmunder neodtrhoval oči od ebenového muže a opět se rozhovořil do telefonu. »Promiňte. Ona je maminka té dívenky trochu hysterická.«

»Pane, takže vy máte pouze číslo letu a dobu odletu?«

»A že to letí z Kennedyho.«

»Chvilku to bude trvat, pane.«

»Já rád počkám.«

»Pokusím se to zjistit co nejrychleji. Zůstaňte prosím u telefonu.«

»Samozřejmě.«

Ozvalo se klapnutí a Dortmunder řekl Chefwickovi: »Prohledej ho.«

»Jistě.« Chefwick prohledal ebenového muže a vylovil automatickou pistoli ráže .25 značky Beretta Jetfire, malou nebezpečnou zbraň, kterou už jednou toho dne viděl Kelp.

»Svaž ho,« zavelel Dortmunder.

»Zrovna na to myslím,« odpověděl Chefwick. Nařídil ebenovému muži: »Dejte mi kravatu a tkaničky od bot.«

»To se vám nepodaří,« pravil ebenový muž.

Dortmunder prohlásil: »Jestli chce, abychom ho radši zastřelili, tak mu zapíchni pistoli pořádně do břicha, aby se ztlumil zvuk.«

»Samozřejmě,« pravil Chefwick.

»Budu spolupracovat,« prohlásil ebenový muž a začal si rozvazovat kravatu. »Ale na tom nezáleží. Nepodaří se vám to.«

Dortmunder držel jednou rukou u ucha sluchátko a druhou mířil pistolí na ebenového muže, který podával kravatu a tkaničky od bot Chefwickovi. Ten mu nařídil: »Teď si sundejte boty a ponožky a lehněte si na podlahu obličejem dolů.«

»Je úplně jedno, co uděláte mně,« prohlásil ebenový muž. »Na mně vůbec nezáleží a vám se to všechno nepovede.«

»Když budete takhle pospíchat,« pravil Dortmunder, »tak na vás bude záležet ještě míň.«

Ebenový muž se posadil na zem, zul si boty a sundal si ponožky a pak se otočil, aby si lehl obličejem na zem. Chefwick mu jednou tkaničkou svázal za zády palce u ruky, druhou pak palce u nohy a kravatu ebenovému muži nacpal do úst.

Chefwick právě končil, když Dortmunder uslyšel další klapnutí a vzápětí ženský hlas: »Uf. Tak jsem to našla, pane.«

»Jsem vám skutečně nesmírně vděčen,« pravil Dortmunder.

»Je to let Air France, do Paříže,« oznámila mu. »Jediný let toho čísla, který se tou dobou realizuje.«

»Děkuji vám mnohokrát,« řekl Dortmunder.

»Je to skutečně velice romantické, že, pane?« poznamenala. »Útěk do Paříže.«

»Taky bych řekl,« pravil Dortmunder.

»To je skutečně hrozně zlé, že je už ženatý.«

»Takové věci se stávají,« řekl Dortmunder. »Ještě jednou díky.«

»Jsme vždycky k vašim službám, pane.«

Dortmunder zavěsil a oznámil Chefwickovi: »Air France, Paříž.« Zvedl se. »Pomož mi dovlíknout toho chlápka za psací stůl. Nemůžeme si dovolit, aby ho tu někdo našel a pustil ho a on pak ještě zavolal majorovi na Kennedyho.«

Odvlekli ebenového muže za psací stůl a odešli z vyslanectví, aniž uviděli kohokoli dalšího. Greenwood stále ještě postával venku a opíral se o kovové zábradlí. Přidal se k nim, a zatímco kráčeli zpátky na roh a přecházeli ulici k místu, kde seděl Murch v telefonní budce, sděloval Dortmunder Greenwoodovi, co se dověděli. Dortmunder pak řekl Chefwickovi: »Ty zůstaneš tady. Až bude Kelp volat, řekni mu, že už jsme na cestě a že nám může nechat vzkaz u Air France. Jestli jeli někam jinam než na Kennedyho a jestli u Air France nebudeme mít žádný vzkaz, budeš ty čekat tady a my ti zavoláme.«

Chefwick přikývl: »Jo, fajn.«

»Až tohle všechno budeme mít za sebou, sejdeme se v O. J.,« řekl Dortmunder. »Totiž kdybychom se rozdělili, tak tam se sejdem.«

»To může být až pozdě večer,« usoudil Chefwick. »Měl bych radši zavolat Maude.«

»Neblokuj telefon!«

»Dobrá, nebudu. Tak ať máte kliku.«

»To by bylo prima,« řekl Dortmunder. »Jedem, Murchi, teď ukaž, jak rychle nás zavezeš na Kennedyho letiště.«

»Hm, odtuď,« začal Murch když přecházeli přes ulici k autu, »to vemu přímo na silnici FDR, co vede na most Triborough …«

5

Slečna u pultu Air France měla hodně francouzsky zabarvenou výslovnost. »To je mister Dormyndér?« zeptala se. »Ano, mám pro vás vzkaz.« A předala mu malou obálku.

»Děkuju,« řekl Dortmunder a přesunul se s Greenwoodem od pultu. Murch venku

zaparkoval auto. Dortmunder otevřel obálku a uvnitř byl kousek papíru s načmáranými slovy: »Ve Zlatých vratech.«

Dortmunder papír otočil a na druhé straně nebylo nic. Znovu jej otočil a tam stálo pořád jen »Ve Zlatých vratech«. To bylo všechno. Nic víc než »Ve Zlatých vratech«. »To jsem potřeboval,« řekl Dortmunder.

»Moment,« pravil Greenwood a přistoupil k nejbližší hostesce, která šla kolem, hezké, nakrátko ostříhané blondýnce v tmavě modré uniformě. »Promiňte,« pravil Greenwood, »ale nevzala byste si mě?«

»Hrozně ráda,« odpověděla, »jenže za dvacet minut mi letí letadlo.«

»Tak až přiletíte zpátky,« navrhl Greenwood. »Mohla byste mi zatím tedy říct, co to je ve Zlatých vratech a kde to je?«

»Hm, to je restaurace v budově u příletu mezinárodních letů.«

»Výborně. Kdy tam spolu můžeme povečeřet?«

»Hned jak budete příště v tomhle městě,« odpověděla.

»Báječné,« souhlasil. »Kdy to bude?«

»Copak vy to nevíte?«

»Ještě ne. Kdy se vracíte zpátky?«

»V pondělí,« odpověděla mu s úsměvem. »Přilétáme tři třicet odpoledne.«

»Výborná doba na večeři. Takže ve čtyři?«

»Řekněme čtyři třicet.«

»Čtyři třicet v pondělí ve Zlatých vratech. Ihned tam zamluvím stůl. Na jméno Grofield,« udal své nejnovější jméno.

»Přijdu,« odpověděla. Měla nádherný úsměv a nádherné zuby.

»Takže na shledanou,« řekl Greenwood a vrátil se k Dortmunderovi. »Je to restaurace v budově u příletu mezinárodních linek.«

»Jdeme.«

Vyšli ven a střetli se zrovna s Murchem. Informovali ho, zeptali se nosiče na budovu příletu mezinárodních letů a nastoupili do autobusu, který je tam odvezl.

Zlatá vrata jsou nahoře na konci dlouhého širokého eskalátoru. Dole u eskalátoru stál Kelp. Dortmunder s dvěma ostatními k němu došli a Kelp jim oznámil: »Jsou nahoře a cpou se.«

»Odlétají sedm patnáct s Air France do Paříže,« oznámil Dortmunder.

Kelp na něho jen zamrkal: »Jak to prosím tebe děláš?«

»Telepatie,« pravil Greenwood. »Můj parádní kousek je, že ti uhádnu váhu.«

»Jdem nahoru,« pravil Dortmunder.

»Já nejsem na takovej flek oblečenej,« prohlásil Murch. Měl na sobě koženou bundu a pracovní kalhoty, zatímco ostatní byli v obleku nebo měli sportovní sako a kravatu.

Dortmunder se obrátil na Kelpa: »Je tamodtuď dolů ještě nějaký jiný východ?«

»Nejspíš. Tohle je pro veřejnost.«

»Fajn. Murchi, ty zůstaneš tady dole, pro případ, že by se jim podařilo proniknout. Když jo, jdi za nima, ale nezkoušej nic na vlastní pěst. Kelpe, je Chefwick pořád v tý budce?«

»Ne, prý odchází do O. J. Vzkazy můžeme nechávat teď tam.«

»Dobrá. Murchi, kdyby někdo sešel dolů a tys ho sledoval, dej nám co nejdřív vědět k O. J.«

»Dobře.«

Ostatní tři vyjeli po eskalátoru vzhůru a vystoupili na tmavém koberci v tmavém otevřeném prostoru. Pultík vrchního číšníka, pár dřevěných přepážek a spousta umělých květin oddělovaly tento prostor od hlavní jídelny. Přistoupil k nim vrchní číšník, ozbrojený

francouzskou výslovností méně roztomilou, než jakou měla slečna od Air France, a zeptal se jich, kolik jich je. Dortmunder řekl: »Než půjdeme dovnitř, počkáme na zbytek naší společnosti.«

»Jistěže, pane,« odpoklonkoval se vrchní číšník.

Kelp řekl: »Tamhle jsou.«

Dortmunder se podíval mezi umělými listy dovnitř. Jídelna byla veliká a téměř prázdná. Uprostřed vzadu seděl u okna major Iko s Proskerem a ještě s dalšími třemi mladými

černošskými hromotluky. Večeřeli a dávali si na čas, protože bylo teprve něco po páté, takže do odletu jim zbývaly dvě hodiny.

»Moc se mi nezdá, že bychom je zmáčkli tady. Je to hrozně na ráně a taky strašně uzavřený.«

»Souhlasím,« přikývl Dortmunder. »Dobrá, tak si na ně počkáme dole.« Otočil se a zamířil dolů.

Greenwood řekl: »Já jsem u vás za minutu. Soukromá záležitost.«

Dortmunder a Kelp šli napřed a za minutu je Greenwood dohonil. Pak se k nim přidal ještě Murch a všichni čtyři se rozsadili po hale s pohledy upřenými na eskalátor ke Zlatým vratům.

Bylo skoro šest hodin a za okny letištní budovy se odpoledne pomalu proměňovalo ve večer, když konečně vyšel major s Proskerem a třemi dalšími muži z jídelny. Dortmunder se ihned zvedl a zamířil k nim. Když ho spatřili a zůstali na něho s údivem civět, nasadil Dortmunder široký úsměv, rozpřáhl ruce, rychle k nim vyrazil a halasil: »Ale majore! To je překvapení! To je úžasné, že vás zase vidím.«

Došel ke skupince, popadl majora za bezvládnou ruku a začal mu s ní pumpovat. Stále s oním širokým úsměvem na tváři řekl přitlumeně: »Všichni ostatní jsou tady. Jestli nechcete, aby se střílelo, zůstaňte klidně stát.«

Prosker se zatím už rozhlédl kolem a vyhrkl: »Panebože, jsou tady!«

»Dortmundere,« řekl major. »Přece si o tom můžeme promluvit.«

»Sakra, to víte, že jo,« pravil Dortmunder. »Jen my dva. žádní advokáti, žádná osobní stráž.«

»Doufám, že, nepoužijete násilí.«

»Já ne, majore,« pravil Dortmunder. »Jenže nemůžu mluvit za ostatní. Greenwood by nejdřív asi odpráskl Proskera, to je přirozené, ale myslím, že Kelp by šel první po vás.«

Prosker řekl: »Přece byste si nezačali něco takového na takhle frekventovaném místě.«

»Na místě dokonale vhodném,« pravil Dortmunder. »Střelba. Panika. Ztratíme se mezi ostatními. Nejlíp se člověk schová v davu.«

Major řekl: »Proskere, ne abyste mu dal příležitost to dokázat. To zní věrohodně.«

»Sakra, to bych řekl,« prohlásil Prosker. »Tak dobře, Dortmundere, co chcete? Ještě další peníze?«

»Sto sedmdesát pět tisíc si dovolit nemůžeme,« pravil major. »To prostě nejde.«

»Dvě stě tisíc,« připomněl mu Dortmunder. »Když jsme se pustili do třetího podniku, šla cena nahoru. Ale nechce se mi hovořit tady před těma ostatníma. Pojďte jinam.«

»Jinam? Kam jinam?«

»Jenom si spolu pohovoříme,« pravil Dortmunder. »Tihle lidé můžou zůstat stát tady a moji lidé zůstanou taky na svém místě a my si spolu půjdem promluvit. Pojďte.«

Majorovi se strašně nechtělo, ale Dortmunder byl neoblomný, takže major nakonec povolil. Dortmunder řekl ostatním přes rameno: »Vy zůstanete tady a ne abyste spustili nějakou posmrtnou paniku.«

Dortmunder s majorem pak volným krokem odcházeli dlouhou chodbou nad celním

prostorem, podél jejíž jedné strany se táhly prodejny se zbožím prostým cla a na druhé straně vedlo zábradlí, kde lidé mohou stát a dívat se na své vracející se příbuzné a zahraniční přátele, kteří tu podstupují proces degradace.

Major začal: »Dortmundere, Talabwo je chudá země. Nějaké peníze vám sehnat můžu, ale dvě stě tisíc dolarů ne. Možná padesát tisíc, na každého deset. Ale víc si prostě nemůžeme dovolit.«

»Takže s tímhle podfukem jste počítal od začátku,« konstatoval Dortmunder.

»Nechci vám nic nalhávat,« přiznal major.

V hale zatím Prosker instruoval tři černochy: »Když se rozprchneme do čtyř různých stran, neodváží se střílet.«

»Teda zemřít nechceme,« řekl jeden černoch a další dva souhlasně přikyvovali.

»Do háje, ti střílet nebudou,« přesvědčoval je Prosker. »Copak nevíte, co chce Dortmunder provést? Chce vzít majorovi smaragd!«

Černoši se podívali jeden po druhém.

»Jestli nepůjdete majorovi na pomoc,« pokračoval Prosker, »a Dortmunder se smaragdu zmocní, čeká vás něco horšího než zastřelení a vy to víte.«

Černoši vypadali vystrašeně.

»Budu počítat do tří,« upřesňoval Prosker, »a na tři se rozutíkáme na různé strany a pak to obejdeme v kruhu a dáme se za Dortmunderem a za majorem. Já poběžím dozadu a nalevo, vy poběžíte přímo dopředu, vy se dáte tudy šikmo doleva a vy doprava. Všichni připraveni?«

Hrozně jim to bylo proti srsti, ale představa majora v zlé náladě byla ještě hrozivější. Zdráhavě přikývli.

»Jedna,« začal Prosker počítat. Viděl, že Greenwood sedí kus od něho schovaný za stránkami Daily News. »Dvě,« pokračoval. Druhým směrem viděl Kelpa. »Tři,« řekl a vyrazil. Černoši tam zůstali ještě vteřinu stát a pak se také rozutíkali.

Utíkajících lidí si většinou na letišti nikdo mnoho nevšímá, ale tihle čtyři vyrazili tak prudce a naráz, že se po nich dost lidí překvapeně otočilo. Kelp, Greenwood a Murch se po nich taky otočili a pak se ihned rozběhli také, k sobě, na bleskovou konferenci.

Dortmunder s majorem zatím stále kráčeli chodbou a Dortmunder se snažil najít nějaký opuštěný kout, kde by majorovi ulehčil od smaragdu, a major se stále květnatými slovy šířil o chudobě Talabwa a vyjadřoval politování nad tím, že se pokoušel Dortmundera tak napálit, i svou touhu vše podle svých nejlepších schopností napravit.

Z dálky k Dortmunderovi dolehl hlas: »Dortmundere!« Poznal, že to je Kelp, otočil se a uviděl, jak se dva černoši derou za ním a rozrážejí čumily u celního prostoru napravo nalevo.

Major se domníval, že se bude moci k běžícímu týmu přidat, ale Dortmunder ho rukou sevřel za loket a držel pevně. Rozhlédl se a přímo před ním byly zavřené zlaté dveře s nápisem »Vstup zakázán«, vyvedeným černými písmeny. Dortmunder dveře prudce otevřel, strčil do nich majora a vešel za ním. Ocitli se nahoře na nějakém špinavém šedivém schodišti.

Major vyhrkl: »Dortmundere, dávám vám své čestné slovo -«

»Nechci vaše čestné slovo, chci ten šutr.«

»Vy si myslíte, že ho mám u sebe?«

»Nic jiného byste s ním neudělal, nepustil byste ho z očí, dokuď byste nebyl doma na svobodě.« Dortmunder vytáhl Greenwoodův revolver a zapíchl ho majorovi do břicha. »Bude to trvat dýl, jestli mě donutíte prohledávat vaši mrtvolu.«

»Dortmundere -«

»Držte hubu a navalte smaragd! Na lži nemám čas!«

Major se podíval Dortmunderovi do tváře, která byla jen kousek od něho, a prohlásil:

»Vyplatím vám všechny peníze, udělám -«

»Krucihiml, zemřete! Dejte mi smaragd!«

»Dobrá, dobrá!« Přiskřípnut Dortmunderovým naléháním, byl major schopen pouze cosi blekotat. »Prosím vás, jenom ho ještě nedávejte pryč,« vyrážel ze sebe, zatímco vytahoval černou plyšovou krabičku z kapsy u saka. »žádní jiní kupci se nenajdou. Nedávejte ho pryč, já se s vámi spojím, seženu peníze a zaplatím vám.«

Dortmunder mu vytrhl krabičku z rukou, ustoupil o krok zpátky, otevřel ji a bleskem se podíval dovnitř. Smaragd tam byl. Zvedl oči a právě v tu chvíli se na něho major vrhl. Skočil přímo do ústí pistole a omráčen zhroutil se k zemi.

Dveře se otevřely a dovnitř vtrhl jeden černoch. Dortmunder si vzpomněl, že všichni právě jedli, tak ho uhodil do žaludku. Černoch zasténal »Ouuf!« a šel k zemi.

Ale za ním se vynořil druhý černoch a třetí nemohl být daleko. Dortmunder se otočil, smaragd v jedné ruce, revolver v druhé, a řítil se po schodech dolů.

Slyšel, že utíkají za ním, slyšel majorův řev. První dveře, ke kterým doběhl, byly zavřeny, druhými se dostal ven do chladivého šera říjnového večera.

Jenže kde se to ocitl? Dortmunder v šeru zakopával, a když zahnul za roh, objevila se před ním noc plná aeroplánů.

Dostal se zřejmě za zrcadlo, za onu neviditelnou bariéru, která odděluje půl světa nepovolaných od povolaných zaměstnanců. Ocitl se v místě, kde stála letadla, v šachtách prudkého světla, obklopená tmou členěnou tečkovanými pruhy modrých nebo žlutých světel, nájezdových drah, runwayí a nakládacích prostorů.

A černoši mu byli stále v patách. Dortmunder se podíval doprava a z letadla společnosti SAS právě vystupovali pasažéři. Má se k ním přidat? Jenže u celní prohlídky by vypadal trošku divně, bez pasu, bez lístku, bez zavazadel. Obrátil se na druhou stranu a tam byla tma, a do té se rozutíkal.

Dalších patnáct minut prožíval Dortmunder hektické chvíle. Utíkal a utíkal a tři černoši v patách za ním. Všechno to byla oblast vyhrazená pro letadla a Dortmunder běžel chvílemi po trávě, chvílemi po rozjezdové dráze, chvíli po štěrku, přeskakoval přes světla podél runwayí, snažil se, aby se jeho postava zvlášť výrazně nerýsovala proti jasně ozářeným oblastem a taky se snažil, aby ho nepřejelo projíždějící letadlo.

Čas od času zahlédl civilní část letiště, svou část, která byla na druhé straně plotu nebo za rohem jakési budovy, kde lidé volně chodili a kde projížděly taxíky, ale vždycky když tam zamířil, sevřeli ho černoši do takového úhlu, že ho od oné části odřízli a drželi ho v rovném a odevšad otevřeném prostoru.

A pak se dostával stále dál a dál od budovy, od jasných světel a vůbec od jakéhokoli spojení s částí letiště určené cestující veřejnosti. Před ním se táhly do dálky runwaye s dlouhými řadami letadel čekajících, až na ně přijde řada startovat. Startovalo tryskové letadlo Olympia, za ním dvojmotorové vrtulové letadlo Mohawk, za ním soukromé tryskové letadlo zpěváka pop music Lear a za ním stařičký dvojsedadlový stroj Ercoupe a za ním Lufthansa 707, olbřímí monstra a trpaslíci, jeden za druhým, poslušně čekající v pořadí, při čemž ti obři nikdy nevytlačili ty trpaslíčky, protože to vše zajišťovala kontrolní věž.

Jedno z letadel čekajících na start bylo Waco Vela, stavěné v Itálii, montované v Americe, jednomotorový pětisedadlový letoun s americkým motorem Franklin. U řídicího panelu byl obchodník s počítači jménem Firgus a za ním spal natažen na zadním sedadle jeho přítel Bullock. Před Firgusem roloval po runwayi na start tryskový letoun TWA, několik sekund burácel a vibroval a pak se vyhrnul jako velká voda kupředu a připomínal přitom Sidney Greenstreeta, když hraje basketbal. A tak působil, dokuď se nevznesl do vzduchu, kdy začal vypadat graciézně

a krásně.

Firgus vyjel se svým letadélkem kupředu směrem na runway a zabočil doprava. Runway se v tu chvíli táhla přímo před ním. Firgus seděl u kontrolního panelu a čekal, až dostane z věže příkaz, že

smí vyrazit, a v duchu litoval, že si dal k večeři tak tučný řízek, když vtom se zničehonic otevřela pravá dvířka a dovnitř vstoupil muž s pistolí.

Firgus na něho zůstal udiveně hledět: »Do Havany?« zeptal se.

»Jen tak nahoru do vzduchu bude úplně stačit,« oznámil mu Dortmunder a podíval se postranním okénkem ven na tři černochy, kteří se řítili za ním.

»N733W, na start,« ozvalo se z věže ve Firgusových sluchátkách. »Start povolen.«

»Hm,« řekl Firgus.

Dortmunder se na něho podíval. »Ne abyste udělal nějakou hloupost,« varoval ho. »Prostě odstartujte.«

»Ano,« přikývl Firgus. Naštěstí znal tohle letadlo dokonale, takže s ním byl schopen létat, i když mu hlava dělala kotrmelce. Rozjel Velu a letoun se kodrcavě rozběhl po runwayi, zatímco černoši za nimi se celí udýchaní zastavili a Vela začala prudce stoupat vzhůru.

»Dobrý,« pochvaloval si Dortmunder.

Firgus se na něho podíval. »Když mě zastřelíte,« podotkl, »zřítíme se a vy zahynete taky.«

»Já nikoho střílet nebudu,« ujistil ho Dortmunder.

»Ale na Kubu to zvládnout nemůžeme,« varoval ho Firgus. »S tím benzínem, co mám, bychom se nedostali ani moc daleko za Washington.«

»Já nechci na Kubu,« řekl Dortmunder. »A nechci ani do Washingtonu.«

»Takže kam vlastně chcete letět? Snad ne přes oceán, to je ještě dál.«

»Kam jste letěli?«

Firgus z toho všeho ničemu nerozuměl. »Hm,« odpověděl, »ve skutečnosti do Pittsburghu.«

»Tak tam klidně leťte,« řekl Dortmunder.

»Takže chcete do Pittsburghu?«

»Dělejte prostě to, co jste původně chtěli dělat,« řekl Dortmunder. »Mě si nevšímejte.«

»Hm,« udělal Firgus. »Tak dobrá.«

Dortmunder se podíval na spáče vzadu, pak okénkem ven, jak dole pod nimi ubíhají dozadu světla. Od letiště se již vzdálili. Balabomoský smaragd spočíval v kapse Dortmunderova saka. Události měl tedy víceméně v rukou.

Trvalo jim patnáct minut, než přeletěli New York a doletěli nad New Jersey. Firgus celou tu dobu mlčel. Ale když letěli nad temnější a klidnější newjerseyovskou bažinou, pravil: »Člověče, nevím, jaký vy máte problém, ale vyděsil jste mě na smrt.«

»Promiňte,« omlouval se Dortmunder. »Já jsem spěchal.«

»To si myslím, že jste musel spěchat.« Firgus se ohlédl na Bullocka, který stále ještě spal. »Toho ale čeká překvapení,« pravil.

Bullock spal pořád dál a uběhla celá další čtvrthodina, než Dortmunder řekl: »Co je to tam dole?«

»Co je co?«

»Takovej světlej pruh.«

Firgus se podíval dolů. »Aha to, to je trasa osmdesát. Víte, je to jedna ta superdálnice, co teď stavějí. Tahle část ještě není hotová. A stejně už je to zastaralá záležitost. Tohleto má budoucnost, malé soukromé letadlo. Poslechněte, víte vy -«

»Vypadá jako dokončená,« řekl Dortmunder.

»Myslíte ta silnice?«

»No, ta silnice dole. Vypadá jako dokončená.«

»Hm, ale není ještě otevřená.« Figrus byl celý podrážděný. Chtěl totiž Dortmundera seznámit s báječnými statistikami o soukromých letadlech ve Spojených státech.

»Přistaňte tam.« přikázal mu Dortmunder.

Firgus na něho zůstal vyjeveně hledět. »Cože mám udělat?«

»Pro takovýhle letadlo je přece široká dost,« řekl Dortmunder. »Přistaňte tam.«

»Proč?«

»Abych mohl vystoupit. Nemějte strach, já vás pořád nechci zastřelit.«

Firgus naklonil letadlo na otáčku a pak zakroužil zpět nad světlý pruh na černém terénu dole. »Nevím,« řekl pochybovačně. »Není tam jediné světlo, nic.«

»Vy to zvládnete,« řekl mu Dortmunder. »Jste dobrý pilot, to já poznám.« O létání neměl ani ponětí.

Firgus se nadmul pýchou. »Hm, myslím, že bych s ní tam dole přece jenom mohl přistát,« řekl. »Bude to trošku záludná záležitost, ale není to nemožné.«

»Dobrá.«

Firgus ještě dvakrát zakroužil dokola, než se o přistání pokusil. Byl jasně nervózní a jeho nervozita jako by se přenesla na Dortmundera, který mu užuž chtěl říct, aby letěl dál a že třeba najdou jinde nějaké příhodnější místo. Ale nikde žádné příhodnější místo asi nebude. A Dortmunder věděl, že nemůže přinutit Firguse, aby přistál někde na nějakém běžném letišti, takže to tak jako tak musí být něco neběžného, a nakonec tohle je aspoň rovný kus betonu a vypadá to dost široké, aby na tom mohlo letadlo přistát.

Což nakonec Firgus udělal, a když se na to nejdřív připravil nervově, provedl to dokonce velmi dobře. Přistál jako pírko, zastavil Velu na sedm set stop a obrátil se na Dortmundera s obrovským úsměvem: »Tak tomu říkám lítání,« pravil.

»Já taky,« pochvaloval si Dortmunder.

Firgus se znovu podíval na Bullocka a řekl lítostivě: »Kdyby se aspoň probudil.« Šťouchl Bullocka do ramene. »Vzbuď se!«

»Nechte ho bejt!« pravil Dortmunder.

»Když vás neuvidí,« namítal Firgus, »nebude chtít ničemu věřit. Hej, Bullocku! Krucihiml, chlape, takový dobrodružství a ty o to přijdeš!« Znovu Bullocka šťouchl do ramene, tentokrát silněji.

»Takže děkuju za svezení,« pravil Dortmunder a vystoupil z letadla.

»Bullocku!« zařval Firgus a buchtoval a bouloval přitom svého přítele hlava nehlava. »Proboha věčnýho, kruci, probuď se!«

Dortmunder odešel do tmy.

Bullock se probral uprostřed deště ran, posadil se, zívl, protřel si obličej, rozhlédl se, zamrkal, zamračil se a řekl: »Hergot, kde to jsme?«

»Trasa osmdesát v Jersey,« oznámil mu Firgus. »Podívej se, vidíš toho chlapa? Rychle se podívej, prosím tě, dokuď je vidět!«

»Trasa osmdesát? Vždyť jsme v letadle, Firgusi!«

»Budeš tak laskav a podíváš se?«

»Proboha, co to děláš na zemi? Chceš, aby se stalo nějaké neštěstí? Co děláš na trase osmdesát?«

»Je pryč,« rozhodil Firgus znechuceně rukama. »A já ti říkal, koukni se, ale ty ne!«

»Ty musíš mít v hlavě nebo co,« řekl Bullock. »Jedeš s letadlem po trase osmdesát!«

»Já s letadlem po trase osmdesát nejedu!«

»Sakra, jak tomu teda chceš říkat?«

»Unesli nás, himlhergot. Nějaký chlap naskočil s pistolí do letadla a -«

»Měl jsi bejt ve vzduchu a nemuselo se to stát.«

»Ale to bylo ještě na Kennedyho! Zrovna než jsme startovali, skočil s pistolí dovnitř a unesl nás.«

»No jo, tak jo,« řekl Bullock. »A teďko jsme v krásný Havaně.«

»Nechtěl do Havany.«

»Ne. Chtěl do New Jersey. Unesl letadlo, aby ho dovezlo do New Jersey.«

»Copak já za to můžu?« zaječel Firgus. »Přesně tak se to stalo!«

»Tak jeden z nás má zlej sen,« řekl Bullock, »a protože ty řídíš, doufám, že jsem to já.«

»Kdyby ses probudil včas -«

»Jo, tak dobře, vzbuď mě zase, až dojedem k Delaware Water Gap. Nechci si nechat ujít, jak se budou tvářit, až před tu kukaň, co se vybírá mýtné, předjede letadlo.« Bullock zavrtěl hlavou a znovu se položil.

Firgus zůstal na sedadle napůl obrácený k němu a jen na něho zhlídal. »Nějakej chlap nás unes,« přesvědčoval hlasem nebezpečně tlumeným. »Skutečně se to stalo.«

»Když poletíš takhle nízko,« pravil Bullock se zavřenýma očima, »co kdybychom se cestou někde stavili a dali si každej kafe a buchtu?«

»Až přiletíme do Pittsburghu,« pravil Firgus, »rozbiju ti hubu.« Pak se obrátil dopředu, otočil Velu, vzlétl a letěl v sžíravé zuřivosti až do Pittsburghu.

6

Akinzijský vyslanec u Spojených národů byl mohutný zavalitý muž jménem Nkolimi. Jednoho deštivého říjnového odpoledne seděl vyslanec Nkolimi ve své soukromé jídelně na Akinzijském vyslanectví, což byl úzký mesiánský dům na Východní 63. ulici na Manhattanu, když tu vešel jeden ze zaměstnanců vyslanectví a oznamoval mu: »Pane vyslanče, venku je nějaký muž a chce s vámi mluvit.«

Vyslanec zrovna pojídal skořicovoořechový kávový dort á la Sara Leeová. Pojídal jej celý a sám, což byl jeden z důvodů, proč byl pan vyslanec tak úžasně tlustý. Byl to jeho dnešní odpolední zákusek. Zapíjel jej kávou se šlehačkou a s cukrem. Nesmírně si liboval, a to v mnoha směrech významu tohoto slova, a byl nesmírně nerad, že ho někdo vyrušuje. Zeptal se: »Co ode mě chce?«

»Prý se to týká balabomoského smaragdu.«

Vyslanec se zamračil: »To je policajt?«

»To bych neřekl, pane vyslanče.«

»Kdo myslíte, že je?«

»Gangster, pane vyslanče.«

Vyslanec nakrčil jedno obočí. »Neříkejte,« pravil. »Tak ho uveďte, toho gangstera.«

»Ano, pane vyslanče.«

Zaměstnanec vyslanectví odešel a vyslanec vyplňoval dobu čekání i svoje ústa skořicovoořechovým kávovým dortem á la Sara Leeová. Zrovna si doléval kávu, když se zaměstnanec vrátil a oznamoval: »Tak jsem ho přivedl, pane vyslanče.«

Vyslanec pokynul rukou, aby gangstera uvedl, a v okam žiku se Dortmunder ocitl v jeho přítomnosti. Vyslanec pokynul Dortmunderovi, aby se posadil za stůl proti němu, a Dortmunder uposlechl. Pan vyslanec, stále ještě žvýkaje a polykaje, několika gesty naznačil, že by Dortmunderovi nabídl kousek kávového dortu, ale Dortmunder odmítl: »Ne, děkuji.« Vyslanec se ještě napil kávy, mocně polkl, osušil si rty ubrouskem a řekl: »Ááá. Hmmm. Pokud jsem dobře rozuměl, chcete se mnou hovořit o balabomoském smaragdu.«

»Přesně tak,« přikývl Dortmunder.

»Co mi o něm chcete povědět?«

»Tak za prvé, tohle je pouze mezi vámi a mnou. žádná policie.«

»Hm, samozřejmě že ti ho hledají.«

»Jistě.« Dortmunder se podíval na zaměstnance vyslanectví, který stál s našpicovanýma ušima u dveří, a pak zase na vyslance: »Nerad říkám věci před dvěma svědky, to je všechno.«

Vyslanec se usmál a zavrtěl hlavou: »Budete to muset riskovat, bohužel,« pravil. »Já zas nerad zůstávám s úplně cizími lidmi sám.«

Dortmunder o tom několik vteřin uvažoval a pak řekl: »Dobrá. Je tomu o něco málo přes čtyři měsíce, kdy někdo ukradl balabomoský smaragd.«

»Je mi známo,« poznamenal vyslanec.

»Má velikou cenu,« řekl Dortmunder.

Vyslanec přikývl: »To je mi taktéž známo. Chystáte se snad učinit mi nabídku, že mi ho prodáte zpátky?«

»Ne tak přesně,« pravil Dortmunder. »Většina vzácných kamenů,« pokračoval, »se vyskytuje v napodobeninách, které dali udělat jejich majitelé, aby je mohli tu a tam vystavit na veřejnosti. Existují nějaké napodobeniny balabomoského smaragdu?«

»Několik,« odpověděl vyslanec. »A ničeho tak nelituji, jako že právě nějaká taková napodobenina nebyla vystavena v Coliseu.«

Dortmunder se nedůvěřivě podíval po zaměstnanci vyslanectví a pak řekl: »Přišel jsem, abych vám nabídl výměnný obchod.«

»Výměnný obchod?«

»Pravý smaragd za jednu imitaci.«

Vyslanec čekal, jestli Dortmunder bude pokračovat, a potom řekl s rozpačitým úsměvem: »Bohužel vám, myslím, nerozumím. Za napodobeninu, a za co ještě?«

»Za nic víc,« odpověděl Dortmunder. »Z ruky do ruky, jeden kámen za druhý.«

»To nechápu,« přiznal vyslanec.

»A ještě něco,« dodal Dortmunder. »Neuděláte žádné veřejné prohlášení, že jste ho získal nazpátek, dokuď vám k tomu nedám svolení. Možná to bude trvat rok dva, možná míň.«

Vyslanec našpulil rty. »Zdá se mi, že mi asi povíte nějaký fantastický příběh.«

»Ne, když u toho budou dva svědkové,« řekl Dortmunder.

»No dobře,« pravil vyslanec a otočil se na zaměstnance vyslanectví: »Počkejte venku,« přikázal.

»Ano, pane vyslanče.«

»Stalo se tohle,« začal Dortmunder a vypověděl mu celý příběh beze jmen, až na majora Ika. Vyslanec poslouchal, chvilkami pokyvoval hlavou, chvilkami se pousmál, chvilkami udělal »ts-ts«, a když Dortmunder skončil, řekl: »Hm. Měl jsem podezření, že major by mohl mít s krádeží něco společného. Dobrá, snažil se vás napálit a vy teď máte smaragd zase zpátky. Takže co?«

»Jednoho dne,« pravil Dortmunder, »přijde major a přinese těch dvě stě tisíc dolarů. Může to být příští měsíc, může to být příští rok, nevím kdy, ale vím, že se to stane. Ten smaragd totiž skutečně chce.«

»Talabwo ho chce, ano,« přikývl vyslanec.

»Takže seženou peníze v hotovosti,« pokračoval Dortmunder. »Naposled na mě major zařval, abych ten smaragd nedával pryč, že přijde a zaplatí mi, a já vím, že přijde.«

»Ale vy mu už ten smaragd nehodláte dát, je to tak? Protože vás podvedl.«

»Přesně tak. Teď už mu nechci dát nic, chci si ho jen podat. A to taky udělám. Proto tenhle výměnný obchod. Vy dostanete pravý smaragd a budete ho zatím mít schovaný chvíli v tajnosti. Já si vezmu napodobeninu a nechám si ji, dokuď se major neukáže. Pak mu ji prodám za dvě stě tisíc dolarů, on si ji odveze aeroplánem do Afriky a vy veřejně oznámíte, že jste získal pravý smaragd zpátky.«

Vyslanec se lítostivě pousmál: »Ti se pak ale v Talabwu k majorovi moc vlídně nezachovají, až zjistí, že zaplatil dvě stě tisíc dolarů za kus zeleného skla.«

»Přesně na to jsem jaksi pomýšlel.«

Stále s úsměvem na tváři vyslanec pokýval hlavou a pravil: »To si musím zvlášť zapamatovat, abych se vás nikdy nepokoušel podvést.«

Dortmunder řekl: »Takže platí?«

»To víte, že platí,« odpověděl vyslanec. »Vedle toho, že budu mít zase smaragd, vedle všeho ostatního, co s tím souvisí, tenhle obchod platí, protože jsem čekal léta, abych mohl dát majorovi jednu mezi oči. Mohl bych vám povídat svoje, víte. Určitě si nevezmete kousek toho kávového dortu?«

»Tak jenom malý kousek,« svolil Dortmunder.

»A trochu kávy. Musíte.« Vyslanec se podíval po okně, po kterém stékaly špinavé čůrky deště. »Nádherný den, co?« řekl.

»Nádherný,« přikývl Dortmunder.

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.